My tři králové běžíme k vám

Na konec dubna chystají ?eští ultramaratonci pod vedení Miloše Škorpila b?h z Pece do Pece. Z jihu naší krásné republiky na její sever. Z Pece pod ?erchovem do Pece pod Sn?žkou. Sou?ástí jejich p?íprav jsou dalekob?hy v terénu. T?íkrálový b?h p?es Oko?, Bude? a Kralupy nad Vltavou byl jeden z nich a já jsem m?l tu ?est se jej zú?astnit. 

Sešli jsme se v 8.30 v pražské Stromovce. Martin Hun?ovský p?ib?hl v teplákách a s ?erveným chlebníkem. Zahlásil, že k snídaní si dal panáka vaje?ného ko?aku. Slušný základ na plánovaný b?h p?es 60 km. Kdo by ho neznal, ?ekl by si: správný Tragéd. 

Nenechte se ale mýlit. Martin b?há maratón za 2:54 a republiku ob?hl za 17 dní. Plánovaná vzdálenost je pro n?j a Miloše jen takovou rozcvi?kou. Na padesátém kilometru si hráli na vojá?ky a lehali si na zem. Martin je nekone?ná studnice humoru. Mezi námi t?emi b?žci až drsného, ale ke kolemjdoucím nesmírn? laskavého a vtipného. 

Za?alo to v lese za Horom??icemi, kde u k?ížku postávala více jak stovka sva?ících turist? ú?astnících se pochodu T?íkrálová Oko?. „Hurá, cíl, utvo?te bránu!“ (to jsme m?l v nohách 15 km). Na Martinovo zvolání utvo?ili turisté špalír, kterým probíháme. N?kte?í nám zatleskali a jiní vynadali, že máme jít a ne b?žet. 

Klesáme po široké lesní cest? a dobíháme v?tší skupinku turist?, n?kte?í z nich se vedou za ruce. Jen co se mezi nimi protla?íme, bere Martin Miloše za ruku a jemným hlasem pronáší: „My taky b?háme za ruku.“ K tomu už ne tak nahlas dodává pár nepublikovatelných poznámek, kterým se sm?jeme jako blázni. 

Odbo?ujeme z lesa na silnici k Tuchom??icím a dlouhovlasá sle?na si p?ivazuje na vodítko psa velikosti v?tší myši. „Honem si ho uvažte, takovejch už m? potrhalo,“ ?íká Martin zp?sobem, že rozveselí dalších deset lidi?ek. 

Ješt? p?ed Tuchom??icemi upoutá tentokrát Martinovu pozornost pán s kytarou. „Zahraj nám n?co,“ na n?j Martin. „Rád, ale než to vyndám, tak mi ute?ete,“ zní veselá odpov??. 

V podobném rozverném duchu dobíháme na Oko?, kde turisté sv?j pochod kon?í. Kluci mají hlad, proto mí?íme do hospody pod hradem. S Milošem klopíme t?i kofoly, Martin dv? piva a všichni si dáváme pala?inky a polévku. My s Milošem ?o?kovou. Ta nás bohužel pak provázela až do Prahy. 

Sice máme v nohách n?co p?es 20 km, ale rozsezeni z vyh?áté putyky se t?žce rozbíháme. Sta?í pár vtípk?, p?i kterých se M+M vzájemn? poš?uchují a naše tempo už je zase kolem 5:30 min/km. Vybíháme, resp. kus vycházíme, kopec na Bude?. U rotundy chvilinku rozjímáme, nabíjíme se pyramidami jednoho z hrob? a pokra?ujeme do rodišt? Tondy Zápotockého. 

Ze Zákolan už b?žíme tém?? po rovin? podél trati až do Kralup. Po?así nám p?eje. Je teplo, Miloš si sundává bundu a Martin spodky. Tepláky si ale nechal, a proto probíháme Kralupy bez v?tší pozornosti. 

Za mostem odbo?ujeme k ?ece, která nás bude provázet až do Prahy. A? rovina, za?íná jít do tuhého. Zatímco kluci vp?edu vesele rozhazují rukama, já toužebn? vyhlížím možnost dalšího ob?erstvení. Dv? hospody v Dolánkách byly zav?eny, a tak nám nezbývá než zdolat další 4 km do ?eže. 

Miloš nám vypráví, jak tento úsek nemá rád na kole. Úzká cesti?ka sotva p?lmetru široká, na jedné stran? skála a na druhé ?ty?metrový sráz kon?ící ve Vltav?. Sotva to do?ekl, už leží. Zakopl o pa?ez a sm?je se tomu, že dopadl na cestu a ne do vody. „To byste m? museli vytáhnout". 

V ?eži zapadneme do hotelu Vltava. Jako jediní hosté jsme bleskov? obslouženi. Miloš mi dovolil dát si pivo, dv?, Martin bleskov? p?idává t?etí. Nezdrželi jsme se více jak 30 minut a b?žíme dál. První stovky metr? vypadáme, jako bychom m?li v kalhotech. 

Zatímco já od?ítám každý kilometr do cíle, kluci si na 50.km hrají na vojá?ky. St?ílejí po sob? a lehají si na zem. Tam, kde já kon?ím, Martin s Milošem za?ínají. 

Zbývá nám posledních asi 10 km. Potkáváme starší dámu o berlích, která na nás volá: „Jen b?hejte a? nemáte um?lý klouby jako já„. „Já mám um?lý mozek,“ odpoví Martin. Paní kontruje a dodává: „Hlavn? abyste to nem?l um?lý mezi nohama.“ 

Neub?hneme ani kilometr a Martin objevuje další objekt svých vtípk?. Sle?na, která práv? dopsala SMSku, vyrazila za Milošem. Martin na Miloše volá: „Uhni sle?n? z cesty!" Ta se s úsm?vem otá?í a kroutí hlavou. B?želi jsme pak spole?n? asi dva kilometry a Martin jí sta?il navykládat hromadu nesmysl?. T?eba jak b?há málo, nejvíc prý b?žel tak osm kilák? na pivo. 

To už jsem však totáln? tuhej, odevzdávám Milošovi Garmina a ?íkám: „Jd?te sami, já už to dopajdám". V ten okamžik poznávám, co je to ultra p?átelství. Zvol?ují, berou si m? mezi sebe a pomáhají mi dva kilometry p?ekousnout pro m? nejt?žší ?ást cesty. 

„Kdy to jede?“ m? zase baví Martin, když se ptá dvou žen ?ekajících u p?ívozu v Poho?í. „Nevíme.." „Tak nám to asi ujelo, b?žíme dál." Poslední kilometr k lávce u zoo oživuji a navrhuji, že dáme ješt? dv? kola ve Stromovce. Nakonec se lou?íme bez nich a já dobíhám dom? s 61 km. 

M?žete za takovýmto b?hem vid?t cokoliv. Šílenství, obdiv, sportovní výkon. Pro m? to byl vyda?ený den s p?áteli. D?kuju vám, Martine a Miloši. 

Petr Syblík