Zimní běžecká příprava Ironmana (13.)

V pondělí jsem zakončil náročný běžecký víkend a do rovinek jsem se musel dost nutit. Stávkovala hlavně spodní část lýtek. Přesto jsem se kousl, stovkové rovinky vždy dobře uvolní unavené svaly a regenerace proběhne rychleji.

Od úterka do čtvrtka jsem převážně odpočíval, abych byl ready na další čtyři dny, kdy jsem měl v plánu dvoufázový trénink. Chtěl jsem se dostat co nejvíce na kolo a otázkou jen bylo, co dovolí počasí.

V pátek jsme si museli nejprve odklidit větve z nymburského tartanu, které tám připravil orkán. V plánu jsme měli 20×300m/MK100m. Bohužel prvních pět třístovek v tempu 58–59“ (ke kterému jsem se nechal strhnout jako nějaký mladší dorostenec J) bylo evidentně nad mé síly a tak jsem byl rád, že jsme jich nakonec vydržel deset. Ihned po běhu jsem odplaval v bazénu můj vcelku oblíbený dvoustovkový mo­tiv.

V sobotu jsem byl z pátku docela zbouranej, opět se ozvala lýtka, ale na kolo jsem se vykopal. Vítr nebyl extrémní a byla z toho pěkná sedmdesátka ve zvlněném profilu. Večer ještě pro změnu čtyřstovkový mo­tiv.

V neděli ráno už fučelo solidně a prvních pět kilometrů po vyběhnutí to v polích nebylo nic moc. V lese už to šlo, ale celkově to byl dost utrápený běh bez jiskry. Po obědě mi to po větru na Nymburk letělo pěkně, zato potom proti větru to i v balíku byla dřina. Navíc nepříjemné zpestření, kdy před námi jeden řidič ve větru nezvládl řízení a skončil v příkopě na střeše.

Celkově jsem tento týden odtrénoval třináct hodin a to je na leden velmi slušné číslo.

Celý týden proběhl následovně:

Co vlastně žene vytrvalce k tomu, aby se dokázal vytrápit na trati maratonu, ultramaratonu, či ironmana. Touha po slávě, po překonání vlastních hranic, či snad masochistická touha po bolesti?

Naše motivace může být různá, její výsledek je však stejný, stojíme na startu nějakého náročného závodu, víme, že nás čeká trápení jehož jediným vykoupením a odměnou bude překonání cílové čáry.

Víme, že se budou střídat chvilky euforie, ve kterých budeme mít pocit, že letíme jako vítr a okamžiky maximální bolesti, kdy k odstoupení bude jen krůček. A právě to je pravděpodobně jeden z hnacích motorů, který nás znovu a znovu přivádí na start.

Když v roce 1982 zkolabovala těsně před cílem havajského ironmana Julie Mossová a do cíle se doplazila počtyřech, během čehož přišla o vítězství, nepřineslo to ironmanu odliv startujících, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale naopak. Touha diváků, kteří sledovali záznam závodu byl jednoznačná, prožít si toto trápení také a do cíle doběhnout, dojít a nebo se doplazit jako Julie. 

Asi si říkáte, že jsem se dnes rozepsal jinak než obvykle a co mne k tomu vede. Když jsem se v neděli trápil na kole v neskutečném protivětru a dešti. A rychlost v některých pasážích, při maximálním úsilí, nepřelezla ani 20km za hodinu, v hlavě mi naskakovaly ony otázky. „Proč to dělám?“. „Mám zapotřebí se takto trápit?“ 

Tehdy se ukázalo, jaký krůček je od krize k euforii. Stačilo jen když se silnice stočila po větru a rázem jsem na trápení zapomněl a letěl s větrem. A o tom to je. Je vždycky potřeba chytit ten svůj správný vítr, který dá zapomenout na krize.

Michal Jalovecký
Pozn.: text neprošel redakční úpravou.