Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

PIM: Maraton, který jsem neběžel

František Holý | 23.05.2007 | přečteno: 8397×

Běžec se často a rád trápí, protože bolest je zvláštní poznání, a občas bývá i povznášející. Také se o ní může mluvit s kýmkoliv, všichni rozumějí, samozřejmě ne kdykoliv. Rozhodně to však není zcela normální projev živé hmoty, a to nemyslím jen v lidské populaci, ale v celé živočišné říši.

Kde totiž najdete příklad, že by byl vyhledáván opětovně nepříjemný a často bolestivý podnět, který běžec s radostí absolvuje znovu a znovu při tréninku a pak vyhledává a plně podstupuje tuto trýzeň jako „daň“ za vítězství, nebo „jen“ doběhnutí v sebevědomě stanoveném čase … no a maraton je pro tuto „anomálii“ jako dělaný.

Rozhodnutí neběhat již nikdy nic delšího než to, co se dá dojít, dobelhat po třech i čtyřech, nebo doplazit do večera domů, padlo před nějakými deseti léty, ale je to stále živé. No a protože jsem také svým věkem za poločasem rozpadu a tudíž aktivity už bylo dost, ale i těch pár tisíců naběhaných kilometrů, tak mohu konečně dělat „chytrého“ a prožít si sport i jinak, proč ne?

Navíc mi nesedí termíny dnů s číslem 13 a vědomí, že budu v neděli někde na 42 km „umírat“, a přitom již od dob pana B. Hrabala vím, že v neděli se nepohřbívá. Tak jsem dal rozjitřené mysli a unavenému tělu volno a sledoval jsem tu „pražskou maratonskou mánii“, zvanou PIM, doma, ze svého křesla u televize.

Začátek a vlastní start maratonu však prožívám živě jako účastníci. Zvýšená tepová frekvence, tlak, pocení, slabost a psychosomatická dehydratace, která se pitím čehokoliv i v jakémkoliv množství nesrovnává. Vše plyne ve známých kolejích, ale vím, že spirála předstartovních traumat se rozpoutává dál. Při detailních pohledech do tváří běžců trnu i s nimi. Vím totiž, co přichází. Ta neodmyslitelná a nezapomenutelná „sranda“.

Nemyslím tím legraci, i když to občas je, ale žaludeční a střevní příhody, které postihují minimálně 75 % populace před, při a pokud je ještě co, tak i po sportovním výkonu. Nebývá problém zredukovat svojí hmotnost o deset – dvacet – třicet deka a urychlit tak koloběh dusíku nejen na zemi, ale hlavně v přírodě, ale když není kde a kam … pak je to opravdu průšvih. Není mi zcela jasné proč, když se zvyšuje svalový tonus a do kontrakce se zapojuje většina svalových skupin, tak (přímo sociologicky důležitý) kruhový svalík povoluje a naprosto selhává. Člověk pak ztrácí řeč, chuť, barvu i důstojnost.

Ale i toto patří do předstartovního martýria, a pokud třeba jenom podceníte hygienu „ex post“ … zadělali jste si na takovýho „vlka“, který vás na trati roztrhá a doslova „sežere“ za živa. Tomu všemu jsem dnes ušetřen, díky rozume.

Myslím si, že to na dnešním PIMu zvládli pořadatelé „ad hoc“, i všichni běžci decentně a důstojně. To k dobrým závodům patří.

Konečně dav stepujících a liftujících nedočkavců se shodně otáčí ke směru odletu. Výstřel a start se podařil a cca 4 tisíce běžců frr vylétá, jako by to trochu nepřirozené divadlo pohybu mělo za deset minut skončit, ale ono se to účinkování, pokud chcete vidět konec, protáhne do nekonečných hodin. Rychlost je relativní. Čas dostává jiný rozměr a pro většinu účastníků nebývá rozhodující.

Cílem bývá uběhnutí, zdolání, překonání a uražení té magické hranice v délce 42 195 m. Tak mne napadá, že kdyby pan A. Einstein běhal a někdy běžel maraton, tak by tu teorii relativity, časoprostoru i všem sportovcům známý vztah o hmotnosti, energii, rychlosti a trošce světla objevil již dávno … no asi mu neměl kdo poradit, protože každý běžec tu relativitu času již dávno a dobře zná.

Desátý kilometr maratonu probíhá dle předpokladu. Hezký májový den. Lačně dopíjím hořký bylinkový čaj.

Keňané v čele závodu utíkají nejen jako o život, ale přiznejme přímo o život a lepší živobytí. Jejich genetické, fyziologické a anatomické předpoklady i tak silná motivace není pro normálního Evropana dosažitelná (normální, rozuměj bez žádných předků či prapředků z oblasti Keni, Etiopie aj.). Ale i výjimky tento fakt jen potvrzují.

Při záběrech na vedoucí skupinku se ani nepozastavuji nad dokonalostí jejich běhu, kterému se ani nedá říci běh, to je absolutní harmonie rovnoměrného přímočarého pohybu nehmotného černého tělesa v prostoru. Ten pohyb se vymyká kinetice, gravitaci, odporu a všem dalším zákonům. Škoda, že se přenos zaměřuje jen na vedoucí skupinky běžců a favority a dav se zase nechává svému osudu. Moje sympatie má však ta druhá polovina účinkujících.

Dvacátý kilometr. Teplota a slunečné počasí je ideální možná pro plavce, ale ne pro běžce. Nesmím zapomenout na občerstvení, měním nápoje, ale nemůžu si vybrat. Minerálka mi kazí chuť i náladu. Kdo dělá tyto nápoje, tak by se měl také občas toho moku napít. Hlavní pole běžců se zdálky vlní jak podzimní lán obilí ve větru a ten „lán“ má již délku několika kilometrů.

Každý účastník v tom pohybujícím lánu se pere sám se sebou. Krev, žluč i adrenalin tečou jinak, jinam a jiným potrubím a vše vře. Udržet ten chaos uvnitř těla bývá obtížné, a to je teprve půlka … vím o čem mluvím. Zde mne napadá známý vtip, určitě bude na trase také hodně té nejdražší tekutiny na světě – pot celníka a úředníka, ale tato tekutina bude dnes také draze vykoupena.

Třicátý kilometr. Teplota stoupá a slunce spaluje většinu propočtů. Našel jsem optimální občerstvení a pokračuji již v pravidelném přísunu iontového nápoje z glykemickým indexem 110. Třicítka, zde se začíná lámat „chleba“ i charakter, protože v tréninku se tak daleko často neběhá a nyní člověk neví, co to s ním udělá.

Rozbolavělé svaly, natažená vaziva a uvolněná pouzdra nechávají klouby dlouhých kostí vykonávat neskutečné pohyby. Běžec již dávno nevnímá nějakou koordinaci pohybu. Kůže je malá a bolí i na dotek. Žaludek odmítá a nepřijímá vodu ani prokletý „ionťák“. Kdyby bylo rozhodnutí ukončit to trápení jen na samotném těle, tak už je dávno vše vyřešeno. Sedíte v nejbližším restauračním zařízení a přímo z pípy hasíte tu zběsilou maratonskou žízeň.

Pokud ještě běžíte, nebo jenom přeskakujete z levé nohy na pravou, je to stále pohyb vedoucí k cíli. Kdo už nyní chvílemi jde „cu fus“, má zaděláno na maratonský funus, ale tělo je „tlačeno“ silou, která je přímo úměrná trénovanosti a ctižádostivosti jedince. Až v hlavě tepe srdce a v mozku dochází k nezvratným změnám. Pan S. Freud by se divil, jak se během několika hodin i silná dominantní osobnost mění v cynika a apatického schizofrenika.

Čtyřicátý kilometr. Slunce žhne, ale mně je zima a už nemám žízeň. To jsem také míval, přepadla mě zima a zdávávalo se mi o živých čertech. Po čtyřicátém kilometru bývá všechno dávno rozhodnuto a najednou koukám na drama. Favority usmažilo jarní slunce a asi také „sranda“ vykonala své. Všechno je jinak. Vstávám dojatý.

Smekám a vzdávám hlasitý hold nefavorizovanému, v poli nenápadnému běžci, spíše mílaři než vytrvalci, portugalskému hrdinovi Helderovi a v tichosti i dalším, ale vítěz bývá jenom jeden …

PS. Díky za zážitek a gratuluji všem ostříleným i novým maratóncům … a nezávidím, protože si ještě doma užijete své.

Ahoj atlet, veterán
František Holý