Téměř přesně před rokem jsem se při sledování televizní reportáže z PIMu rozhodl, že si jej zkusím za rok zaběhnout sám. Stejně jako mnoho dalších amatérských „hobíků“. Moji přípravu jste mohli sledovat na mém blogu. A tady vám přináším své dojmy z mého prvního maratonu.

Trénink jsem si dávkoval sám, sestával především z budování obecné vytrvalosti, rady a inspiraci jsem získával z knihy Běháme Miloše Škorpila a z webu behej.com. V úvodu jsem si jako svého trenéra pořídil pulsmetr. Nastavil jsem si tepové zony, odpovídající mému věku. A taky bylo možno si nastavit text displeje. A abych měl svůj cíl stále na očích, tak P.I.M.08 byla jediná volba.

Rok uběhl velice rychle. Můj den nadešel tuto neděli. Večer před maratónem jsem si připravil vše nezbytné. Nechyběla vazelína, náplast na bradavky, protikřečové tablety, kofeinové tablety, energetické gely… 

První přímé setkání s PIMem proběhlo na nádraží ve Vysočanech, kde jsem zahledl vystupovat jednoho z běžců kompletně připraveného ke startu, včetně připnutého čísla. Je to dobré, jsou i větší blázni než já. 

Absolvoval jsem focení s vodiči u Prašné brány a vydal se s půlhodinovým předstihem do šatny. Celetná ulice byla dost plná, ale projít se dalo. V šatně jsem si připnul číslo na dres, namazal podpaží a slabiny vazelínou, přezul boty a chystal se vyrazit. Zaslechl jsem v povzdálí rozhovor dvou běžců „Nemáš náplast?“, „Jo, tady.“ A mi blesklo hlavou, sakra, zapomněl jsem na přelepení bradavek. Takže rozbalit batoh, najít až vespod uloženou náplast a lepíme. A první problém, náplast moc nedrží. respektive nedrží téměř vůbec, asi ta vazelína, nebo jde o nelepivou náplast dle Murphyho. „No, drží alespoň trochu, lepší než nic,“ říkám si a vyrážím na start. 

Celetná je totálně ucpaná, dostal jsem se s velkými potížemi do startovního koridoru. „Start za dvě minuty,“ slyším hlasatele. Ještě si odskočit na WC. Budky jsou volné. Start jsem absolvoval při vykovávání potřeby. „Tak to začíná pěkně,“ říkám si a vybíhám z budky. Dav běžců ale stále stojí. Po čase se postupně vydáváme na pochod ke startu. Na trať vybíhám se zpožděním šesti minut. Zapínám pulsmetr a mezičasy sleduji jednotlivé kilometry. 

Plán běžet první desítku s tepy do 140, jak se mi daří tréninkově, bere za své. Adrenalin žene tep na 150. „Dobře, ale výše ne,“ říkám si. To se mi podařilo držet až do mety půlmaratónu, s občasnými výjimkami. Nasazuji celkem příjemné tempo, první tři kilometry běžím v tempu 5:50. Od čtvrtého kilometru se dostáváme na společnou část s cílovým doběhem. Vidím cedule 34 km, 35 km a další, jak se střídají s aktuálními kilometry 4 km, 5 km a dále. Říkám si: „jak ti bude až tady poběžíš podruhé…“ 

Občerstvovací stanice poctivě procházím, pít v běhu se nedá, v chůzi to jde a taky si člověk trochu odpočine. Postupně jsem dohnal balónky vodičů na 4:15. To mě uspokojilo. „Tak a teď hurá za balónky 4:00“. Stíhací jízda za snem v podobě prvního maratónu pod 4 hodiny mohla začít. 

Kilometry ubíhaly pohodově, mezičasy se pohybovaly zhruba v rozsahu 5:30–5:50. Probíháme cílovou rovinku a Staroměstské náměstí, lidi fandí, perfektní atmosféra nás žene dopředu. Proplétáme se úzkými uličkami centra, u Prašné brány mě čeká manželka s dcerou. To je povolený doping. Václavák, nábřeží, beru si energetický gel, tempo pořád stejné, tělo poslouchá, puls se drží v okolí 150. Jediné, co stojí za pozornost, jsou přelepené bradavky. Náplast odpadla, to se čekalo, a teď mne tlačí sponka, která drží číslo. Je přesně v úrovni bradavky. Za běhu se mi ji podařilo přesunout níže. 

Cestou od Výtoně k Nuselskému mostu vidím v protisměru vodiče na 3:45. Je to dobré, ti moji už budou blízko. Tělo je stále v pohodě. Běžíme pod Vyšehradem, krásný pohled na skálu, kde se do Vltavy veleskokem proslavil Šemík. Přichází dlouhá rovinka Podolského nábřeží a meta půlmaratonu. Začínám cítit kolena, nic strašného. „Haló, to jsme my, tvoje kolínka, které si ničíš tímto během,“ se nesměle ozývají. Dobrá, mírně zpomaluji. Onou metou probíhám v čase 1:59. To dává určité naděje na celkový čas pod 4 hodiny. 

V protisměru konečně vidím cíl mé stíhací jízdy, čtyřhodinové vodiče. V protisměru se zdravím s Pavlínou z fora a k mému velkému překvapení vidím v protisměru i Lenku s Buldokem. „To je drak,“ říkám si a myslím na jeho kotník. Kousek za nimi vidím i konec celého běžeckého pole se sběrným autobusem a záchrankou. Směry a protisměry se mísí s obrátkou, chvíli jsou v protisměru ti vepředu, pak zase ti za mnou. 

Most přes Vltavu nás vede na Smíchov a další dlouhou rovinku s otočkou. To je 25. kilometr. Tempo držím pořád stejné. Kilometry bez občerstvovaček dávám za 5:20–5:30, procházky a odpočinek na občerstvovačkách mě „zdrží“ zhruba o půl minuty. Ale lepší je si dávkovat takové malé odpočinky. 

Za otočkou na Strakonické se kochám výhledem na vltavské nábřeží. Krása. Na 30. kilometru mě opět čeká manželka. Polibek a uklidnění: „jsem v pohodě. Běžte do cíle, doběhnu.“ Kofeinová tableta by mi měla pomoci. I přes postupující únavu jsem ještě schopen vnímat pohled na Pražský hrad při přeběhu po mostu Legií. Upíjím poslední záchranu, energetický nápoj Kamikadze. Nohy a tělo se začínají bouřit, tempo ale stále držím na úrovni 5:20–5:30. 

A to už se dostávám na známou trasu. Tady jsme před několika hodinami už běžel. 34. km. „Už jen osm kilometrů, hurá, to je kousek,“ snažím se uklidnit znavené tělo. 35. km. „Už jen sedm kilometrů, hurá, to je kousek.“ Chvíli to pomáhá, ale moc dlouho ne. Sil ubývá. Snažím se držet tempo, i stoupající puls sleduji, ale to je tak všechno. „No, 170, to je hodně, ale však už je to skoro finiš.“ 

V Těšnovském tunelu se mi začíná trochu rozmazávat zrak, běžím jako ve snu. 40. km. „Už jen dva kilometry, to dáš,“ nasazuji tajnou zbraň, Šnekův restart systému. Vypínám pocity z těla a se slovy „to se mi krásně běží!“ nasazuji úsměv a předbíhám další a další běžce. Jde to, restart pomohl. 

V zatáčce dobíhám jednoho z vodičů na 4 hodiny. „Já chci balónek, já chci balónek,“ volám a raduji se – bude to pod čtyři hodiny. Je to Mirek Hasal, potěší mě slovy: „Je to v pr…, je to přes 4 hodiny.“ Říkám si, že asi z něj mluví únava a nasazuji finiš Pařížskou ulicí. Lidi fandí, ženou nás do cíle. Díky tomu veškerý pocit únavy ustupuje a ono to jde. Cílem probíhám v oficiálním čase 4:03:01. Ale čistý čas je 3:57:10. Super. Čtyři hodiny padly. 

Za cílem se únava mísí s euforií, dostávám medaili, beru si plechovku nealkoholického piva a přes plot se zdravím s manželkou. Je šťastná se mnou, možná je šťastná, že jsem to přežil. Asi od každého kousek. Cesta k šatně je čas pro únavu, která se plně projevuje. Sotva dělám kroky. Šatna nevypadá jako místo šťastných lidí, kteří úspěšně zvládli maratón, ale jako lazaret. Sundávám si boty, na palci na mě vykoukne dvoucentimetrový puchýř. „Tak to ty jsi mě bolel!“ 

Jsem maximálně unavený, ale zároveň šťastný. Uběhl jsem maraton. Opravdu uběhl – celou dobu jsem běžel (občerstvovací stanice nepočítám). Roční úsilí nebylo zbytečné. Doma mě čekalo překvapení. Jako odměnu za úspěšně dokončený maraton jsem od manželky dostal pohár. Jsem opravdu šťastný…

Dan Zoubek

http://dan1967.blogspot.com