Co vám běh bez bot z technického hlediska může přinést? K tomu je dobré nejprve zapřemýšlet nad tím, co nám přinese a naopak sebere bota. V první řadě je to došlap na patu. Kdo běhal někdy bos, určitě mi dá za pravdu, že zatímco v botách existují dvě alternativy amortizace došlapu, jakmile botu zujete, je volba jasná – přes patu to nejde. Ono to má svoje vývojové konsekvence – všimněte si, že tvorové stvoření k běhu došlap přes patu neznají a dokonce ani patu v takové podobě, jako má člověk, nemají. 

To co považujeme na první pohled za patu např u psa, je bříško chodidla za prsty. „Patu“, přesněji úpon achilovky na patní kost, má někde ve třetině délky dolní končetiny, kde bychom podle analogie s člověkem čekali skoro koleno. Pes díky tomu došlapuje přes špičku a to i v případě, že jde krokem. Jeho patní kost je jen páka pro převod síly z lýtkového svalu na dlouhý nárt.

Naopak lidská noha je primárně stavěna pro chůzi. Proto máme patu takovou, jakou máme, s mohutnou patní kostí a tukovým polštářem okolo k amortizaci energie došlapu. Pro běh jako pohyb sekundární a zřejmě původně nouzový je ale tento amortizátor nedostatečný, a proto člověk běžící bez bot musí přejít nutně do došlapu přes špičky, s patou nad zemí, do konfigurace dolní končetiny obdobné konfiguraci přirozených zvířecích běžců. 

Teprve moderní běžecká bota – v římském sandálu nebo v dřevákách to asi přes patu taky moc nešlo – přinesla nový standard. Vznikl jakýsi hybrid, pohyb s letovou fází běhu, ale s prací chodidla jako u chůze, tedy s dopadem na patu a překulením přes chodidlo jako u chůze. Za existenci debaty „přes patu-přes špičku“ tedy vděčíme nenápadné gumě a jiným plastům. Obětavě se položily pod naše nohy a za cenu vlastního spotřebování rozšiřují amortizační polštář okolo patní kosti.

Ale pozor! Tento standard je standardem jen v části běžeckého světa. Východoafričané jako hegemoni vytrvalostního běhu běhají přes špičku. Nemyslím, si, že by je to někdo učil, troufám si říct, že je to proto, že by je ani nenapadlo, že to jde jinak – protože celé dětství asi boty nenosili. V tom je možná jeden z důvodů, proč se jejich technika běhu na první pohled  liší od techniky klasické.

Druhá věc, kterou nám běžecká (ale nejen běžecká) bota dovolí, je změna polohy odrazového bodu na chodidle. Chodidlo je technicky konstruováno tak, aby přenášelo maximum síly do odrazu z hlavičky prvního metatarzu – to je ta mohutná koule, které nesprávně říkáme „palcový kloub“. Pokud ovšem obujete boty, podrážka díky své pevnosti dovolí přenést odraz i jinam – a ze své podologické praxe vím, že se tak velmi často děje. Síla se přenáší směrem k podélné geometrické ose chodidla na druhý a třetí metatarz a dokonce i za ní. Vzniká to, čemu se říká příčně plochá noha a z ní potom vede cesta k mnoha dalším poruchám mechaniky a chorobám chodidla a posléze i celé nohy. 

Jeden z následků změny kinematiky běhu ilustroval možná i sám Bikila. On běžel bos, pokud se nepletu, jen svůj první olympijský maraton. V další kariéře si už postupně zvykl na boty. Svůj třetí závod na olympiádě v roce 1968 nedoběhl pro zlomeninu zánártní kůstky – s největší pravděpodobností únavovou. Dovedu si představit kauzální řetězec boty – změna stylu běhu a přesun odrazového bodu – příčně plochá noha – únavová zlomenina. Typicky to bývá druhý metatarz a zlomenině se říká příznačně pochodová. Jestli to tak bylo i u Abebe Bikily, je samozřejmě jen spekulace, ale rozhodně didakticky zajímavá .

Třetí změna, kterou bota s nohou udělá, je změna funkce prstů (správněji by se mělo říkat prstců, ale to jsem už viděl jen ve starších učebnicích). Prsty na noze by neměly sloužit k přenosu odrazové síly, pouze k udržení rovnováhy popřípadě ke zlepšení adheze. V odrazové fázi kroku by se měly jako vějíř rozložit po podložce, zatímco chodidlo se zdvihá vzhůru, oproti prstům až do úhlu skoro 90 stupňů.

Jenže při chůzi a běhu v botě podrážka rozloží sílu z hlavičky prvního metatarzu na celý předek nohy včetně prstů a malý prostor ve špičce boty prstům zabrání v ohnutí. Proto odraz, který by měl jít z metatarzu přechází až na prsty – na což samozřejmě nejsou stavěné. Tělo se nám ale snaží vyhovět a prsty se pokusí přestavět tak, aby požadovanou zátěž snesly. 

Prvním krokem je zkrácení šlach prstů a jejich zatuhnutí a vápenatění, následují kladívkové prsty, vbočené palce a jiné lahůdky. V důsledku toho velká část dospělých po třicítce nedokáže zvednout prsty nad úroveň podložky – takže by jim běh bez bot vlastně činil veliké obtíže, protože by se museli odrážet z prstů. To bez opory boty moc nejde.

Cílem tohoto článku ale neměla být zdravotnická osvěta (i když té není nikdy dost), ale inspirace. Běh na boso si nepředstavuji jako cíl, ale jako tréninkový prostředek. Vnímám ho jako běžeckou obdobu cyklistických válců, na kterých také na závod nenatrénujete, ale výrazně si zlepšíte posed na kole, rovnováhu a techniku šlapání jen díky tomu, že odstraní berličku setrvačnosti a odporu na pedálu.

Nepředpokládám, že všichni zahodí své drahé a oblíbené boty a začnou drtit kilometry bosky. Dovedu si ale představit například trénink abecedy, výklus na trávníku (jen pozor na psí trus mezi prsty a nebo naopak trénink krátkých úseků na tartanu. Nebo – jak idylické – běh po hranici příboje přímo do zapadajícího slunce. Rozhodně si ale troufám říct, že běh na boso nemusí zůstat jen disciplínou z běžecké archeologie.

Získat můžete hodně, i když se z vás běžci přes špičku nestanou. Především úplně jiný a hlubší cit pro došlap a amortizaci dopadových sil i pro odraz a také lepší rovnováhu. Což myslím stojí zato to alespoň párkrát vyzkoušet.

navštivte stránky Ondřeje Vojtěchovského

video: www.casri.cz