Jsem absolvent Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého, ale tady mě kupodivu sportování nepotkalo. S běháním jsem opakovaně začínala až po třicítce. Závěr byl většinou stejný – jak rychlý byl začátek, tak rychlý byl konec. Po první hodině spinningu jsem prohlásila, že mě tam už nikdy nikdo neuvidí. V současné době jsem instruktorem tohoto sportu, rodičem 2 dětí (na plný úvazek) a mj. také běžcem s čerstvým, prvním maratónským zážitkem. Ale pěkně popořádku. 

Na začátku byl dotaz nasměrovaný do poradny na behej.com. Cíl byl jasný – chci zaběhnout Chřibský maraton pod 4 hodiny. Náhoda (?) asi chtěla, aby se dostal k Ivu Domanskému, který byl ochoten mi s běžeckým tréninkem pomoci, musím být ale z Prahy, trénování přes net nepodporuje. Chápu to. Nesplňuji hned první podmínku – bydlím totiž v Kroměříži. Nevadí, poperu se s tím sama. 

Jak to ale v životě chodí – výjimky potvrzují pravidlo. Ivo, jak se od něj dovídám, pochází ze stejného kraje a výjimku možná přeci jen udělá. Setkáváme se v Prusinovicích na Rohálovské desítce, kde jsem se teda nepředvedla v nejlepším světle. I tak do toho jde Ivo se mnou. 

Nedlouho po tomto závodě držím v ruce první rozpis tréninků směřujících nejprve k Hervis půlmaratonu v Praze. Není mnoho času, do závodu zbývá necelých 5 týdnů. 

Doposud jsem žila v představě, čím více naběhaných kilometrů, tím lépe. Přichází první trénink krátkých úseků na dráze. 2×2000m. To nebude problém. Nebo ano? Po třech okruzích na dráze jsem vyřízená, pro tentokrát končím. 

Začínám chápat, že není důležité kolik, ale jak. Potřebuji den odpočinku, je toho na mě hodně. Poté následují další pokusy. Jde to, pomalu, ale jde. Pokračuji v tréninku skoro každý den – jeden den v týdnu si „užívám“ běžeckého volna. Praha se blíží. Cítím, že se lepším. Ještě kontrolní závod v Tovačově. Dobře. 

V Praze nasávám fantastickou atmosféru, můj první velký závod. Ivo mi rozepisuje předpokládaný čas na jednotlivých úsecích. Říkám si – to není možné, odhaduje mě lépe, než já sama sebe – nemám se závoděním prakticky žádné zkušenosti. Cíl půlmaratonu je přede mnou – bude to pod 2 hodiny – tak jsem si to představovala­. Domlouváme se na další spolupráci. 

Teď je přede mnou období regenerace. Následuje pár závodů, jen tak, abych neztratila kondici (zkouším vrch, silnici i desítku na dráze). 

Letošní ročník Chřibského maratonu se uskuteční 18. října, trénink je proto potřeba zahájit nejpozději začátkem srpna. Držím v ruce další rozpis. Říkám si, do závodu daleko, na všechno dosti času. Nebo ne? 

Prvních 6 týdnů tréninku – rozepsán je den po dni. Připadá mi, že se nedoberu konce. Tak do toho a „půl je hotovo“. Od minulého (jarního) půlmaratonského plánu přibyl nejen počet kilometrů, ale také měřených úseků na dráze – je jich jednou tolik. Ještě něco se ale změnilo. 

Snažím se samozřejmě rozpis dodržet, ale už ne za každou cenu, jako tomu bylo na jaře. Někde zkrátka musím ubrat, někde naopak přidám. Sloučit takový trénink se staráním se o děti také není zrovna jednoduché, jak postupně zjišťuji. Asi po třech týdnech přibývá jeden den volna navíc. 

Obvykle se těšívám na víkendy – na delší výběhy. Už mám své oblíbené trasy. Pondělí a pátek jsou dny volna. Úterky a čtvrtky patří úsekům dráze. Vzhledem k teplému letnímu počasí sem směřuje více lidí včetně AK spíše navečer. Někdy bývá celkem plno. Pokud se nepletu atletům pod nohy, tak si zde můžu trénovat, jak chci. Je to veliká výhoda, že je stadion otevřený veřejnosti, navíc to sem nemám daleko. 

Na pravidelný středeční volný běh a později fartlek se mi daří přesvědčit kamarádku, aby běhávala se mnou. Jinak to táhnu sama. Blíží se kontrolní závod – Brněnská 25. Přichází první větší úspěch, solidní čas (na moje možnosti), ve své kategorii jsem si doběhla pro první „medaili“ – za 3. místo. Nadšení, únava, všechno dohromady. Náročné období střídá krátká regenerace. 

Poslední necelé 4 týdny tréninku přede mnou. Z tohoto období mizí úseky omezené počtem kilometrů a nahrazují je víkendové souvislé běhy s určeným časem na 1km. Nevím, jestli se mi daří držet stanovené tempo. Čas se krátí. Hlavně, jak píše Ivo, teď nechytit žádnou virózu. Všechno snažení by bylo zbytečné. Snažím se. Děti ale přinesou ze školky kde co. Peru se s lehkým nachlazením. Zařazuji nějaké volno navíc, radši. Pomohlo to. Dále se mi daří na dráze i mimo. 

2 týdny před maratonem si zkouším proběhnout jeho první polovinu – jde to. Týden před závodem jsem v kondici, výborně. Rozhoduji se proto proběhnout druhou polovinu. Není to ale nejlepší nápad, jak později zjišťuji – z Bunče do Zdounek je cca 6 km seběh (to jsem ale přece věděla, dobře mi tak). Bolí mě koleno… Zbývají poslední 2 dny. Pořád cítím trochu to koleno a také mě začíná kvalitně bolet v krku… ach jo. Tak a je to tady. 

Můj den – sobota 18. října. Vypisuji přihlášku, dostávám startovní číslo. Naštěstí to nemám ke startu daleko, možná dokonce blíž, než někteří závodníci, co nocovali „pod tribunou“. Tak teď ještě rozklusat a rozcvičit. Mám zvláštní pocit, předstartovní euforie se ale nedostavuje, spíše obava z toho, že bych nemusela závod dokončit. Přihodit se může ledacos. Věřím si. 

S dalšími 54 závodníky se vydávám na trať. 2 kola na dráze a pak nashledanou v cíli. Trať je náročná, převýšení velké. Uvidíme. Na začátku se šetřím. Podporu na trati mám zajištěnou, manžel se mnou drží „krok“ na kole po celou dobu. Je to příjemné, kilometry ubíhají. 

Po první pětce se mi daří mírně zrychlit. Desítka za mnou, únava prozatím žádná veliká. Výborně, jen tak dál. Začíná náročnější část trati – z Kvasic na Novou Dědinu. Není to žádné překvapení, znám to tu. Počasí je přímo výstavní, výhled po okolí úžasný, podzim v lese hraje všemi barvami. Míjíme nápis na silnici – něco v tom smyslu, že jsme v polovině, organizátoři jsou zřejmě vtipálci. Začínají mě bolet nohy. Vybíháme na Bunč – dělám zde jedinou, asi půlminutovou zastávku, čeká tu na mě podpora rodiny a kamarádů, děti dělají rámus s velkým zvoncem – to jsem potřebovala. Ještě nutné občerstvení a jde se dál. 

Blíží se 6 km seběh z kopce dolů do Zdounek. Přemísťuje se sem i početná skupina „podporovačů“ se zvoncem. Dobrá nálada mě neopouští, i když už mě bolí obě kolena. 

Poslední desítka přede mnou. Bolí mě všechno. Cítím, že zpomaluji a nemůžu to ovlivnit. Myšlenkou na odstoupení ze závodu se ale nezabývám. Zdá se, že to přežiju. Hlídám si průběžně čas a vypadá to, že pokud se nestane něco vážného, pod 4 hodiny se opravdu dostanu. Jsem „na měkko“. Zbývají poslední dědiny, posledních pár km. 

Je to tady – vbíhám zpět „domů“ na stadion. Atmosféra je úžasná. K tomuto okamžiku jsem směřovala celé přípravné období. Mám obrovskou radost. Doběhla jsem si pro 3. místo v čase 3:49:50. 

Moc děkuji všem, co mě podporovali v tréninku i při závodě. Také organizátorům z AK Kroměříž, za skvělý závod. Především ale děkuji Ivu Domanskému. Možná se přeci jen přihlásím do zdejšího AK. Snad mu nebudu dělat velkou ostudu…