V zimě jsou to SKJ1 (skijoring) – běžec na lyžích s jedním psem a SKJ2 – běžec na lyžích se dvěma psy. Na podzim (tzv. závody na suchu) to jsou SC1 – terénní koloběžka (scooter) s jedním psem, SC2 – terénní koloběžka se dvěma psy, BKJ (bikejoring) – cyklista se zapřaženým psem a konečně CC – canicross – běžec se zapřaženým psem.

Při závodech v mushingu se rozlišuje nejen jestli je to na sněhu nebo na suchu (off Snow), ale také o jakou jde vzdálenost. Na suchu to je mid (cca 10 – 25 km) a sprint (maximálně do 9 km).
Závody jsou konané většinou jako dvoudenní a dvoukolové, tedy v sobotu jedna etapa a v neděli etapa druhá. Ať už se časy klasicky sčítají, nebo je první den hromadný start a druhý den Gundersenova metoda, vítěz je vždy ten nejrychlejší z obou kol.

Některé závody mají ještě v sobotu vloženou noční etapu, která mívá délku do dvou kilometrů. Pořádají se i jednodenní jednoetapové závody či závody jednodenní dvouetapové (dopoledne se běží 5 km a odpoledne 3 km). Nejčastěji jsou závody vypsané pro všechny kategorie dle soutěžního řádu (běh, koloběžka, kolo, káry) a startuje se v intervalech a s takovými odstupy, aby se na trati co nejméně potkaly ty pomalejší discipliny s těmi nejrychlejšími.

Canicross se řadí do kategorie sprint. Jako běžci si pod pojmem sprint představíte 60 či 100 m, někteří vytrvalci možná i 400 m, ale vězte, že tady to znamená dva dny po sobě 2–7 km (nejčastěji to bývá cca 5 km a oba dny stejná trasa). Jedná se o běh v terénu – kros, kdy běžec má speciální sedák, podobný horolezeckému, vyvinutý pro tyto sporty. Pes má postroj – takový, aby ho nikde nedřel, nepřekážel v pohybu a dovolil mu běžet co nejefektivněji v tahu. Spolu jsou běžec a pes spojeni šňůrou s amortizérem, tzv. skijoringovou šňůrou (gumová část je zde především pro ochranu páteře psa), která bývá dlouhá cca 2 m v natažení. Princip spočívá v tom, že by pes měl od startu až do cíle běžet před běžcem, naplno táhnout, reagovat na povely, kdy kam zahnout, z jaké strany oběhnout jiný závodní tým (myslím tím ať už jiného canicrossaře či spřežení atp.), popřípadě aby zpomalil při seběhu z prudšího kopce.

Mnoho atletů, se kterými se potkávám na běžeckých závodech, má představu, že při canicrossu běžím a kolem mě pobíhá pejsek, který je ke mně přivázán šňůrou. Samozřejmě, že tomu tak může být. Canicross se dá běhat s jakýmkoliv plemenem a s různým vybavením, záleží jen na tom, aby byl pejsek nekonfliktní, zdravý, měl platná očkování, byl starší jednoho roku a bavil ho pohyb. Pak už samozřejmě záleží na ambicích na umístění samotného běžce.

Dnes je velmi využívané plemeno ESP – evropský saňový pes, který byl speciálně vykřížen pro dosahování velkých rychlostí v mushingu, a to především v kaegoriích sprint a mid. Převládá zde krev německého ohaře, pointra, greyhounda (plemeno chrta) a alaskána (aljašský husky). Často si ESP lidé pletou s loveckými psy, protože jim jsou vzhledově velmi podobní. Není podmínkou, že nejlepší a nejrychlejší musí být zrovna ESP s krví těchto plemen, běhají u nás i pejsci, kteří vznikli křížením irského setra a ohaře nebo českého horského psa a ohaře apod.

Pokud si tedy běžec pořídí nějakého takového “rychlíka“, stává se běh velmi rychlým, náročným a někdy i bolestivým (hlavně seběhy). Městské etapy do dvou km se běhají kolem 2:30/km a pětikilometrová trať, pokud se nejedná o těžší kopcovitý terén, pod 3 min/km (např. v německém Rastede, kde bude letošní ME ESDRA, ti nejlepší zdolávají trať 4,5 km rychlostí kolem 2:45/km).

Pes se k těmto výkonům trénuje především na kole nebo krosové koloběžce. Samozřejmě je nutné nejprve proniknout do tréninku a znát určité nutnosti, jako zavodnit pejska před tréninkem (kolik do něj dostat tekutin, jak dlouho před tréninkem) a po tréninku, trénovat od určitých vzdáleností, dbát na to, aby pes byl stále v tahu, vědět, kdy ho nechat jen táhnout a kdy mu naopak pomoci, kdy trénink přerušit či ukončit, aby se pes příliš nepřehřál. Někdy na mě lidé při tréninku koukají, že chudák pejsek se dře a táhne mě a koloběžku a já ještě brzdím. Jde o trénink psa – a to takového, který byl pro to vykřížen, je k tomu od štěněte veden a miluje to (měli by slyšet ten povyk, když jdu trénovat jen s jedním psem a druhý zůstává doma), a já, protože jde o trénink psa na canicross, koriguji rychlost tak, aby byl zvyklý běžet určitou dobu, určitý počet km a v určité rychlosti (rychlost při canicrossu) – zpravidla jezdíme průměrnou rychlostí 21 km/h.

Ale ani běžec nemůže zahálet. Profil tratí závodů nebývá jen rovina. Pokud vám jde o výsledek a navíc  máte rychlého a silného, dobře připraveného psa, musíte to také „utočit“ a udýchat. Není to ale ani o tom, že se budete dřít na tréninkách, pak přijde závod, vezmete nějakého psa a závodíte. Musíte stejně kvalitně trénovat i svého chlupatého parťáka. Například když přijdu unavený z tréninku na dráze domů, vím, že musím ještě napojit psa a asi za hodinu s ním vyrazit na jeho trénink. Je také důležité pochopit, že ne každý pes je pro tento sport vhodný, ale pokud už se rozhodneme se svým pejskem závodit nebo i jen trénovat, je nutné brát ohledy na možnosti a schopnosti každého psa jednotlivě, což je důležité hlavně u BKJ, kde je cyklista velmi limitovaný rychlostí psa.

Já osobně jsem měl nejdříve pejska pitbulteriéra, se kterým jsem jezdil po klubových závodech a výstavách. Tam jsem se seznámil s Martinou Štěpánkovou z Jirkova, naší vynikající reprezentantkou v canicrossu (bývalá atletka a dcera vynikajících atletů), která v té době běhala se svým pitbullteriérem. Jelikož jsem kvůli výstavám chodil se psy běhat, rozhodl jsem se, že ten canicross zkusím. Začínal jsem běhat v botách od trhovců, v péřové bundě apod. Provázel mě jeden zánět kolene za druhým a na prvních závodech jsem měl místo sedáku obyčejný pásek, místo šňůry vodítko a pes měl postroj, který jsme používali při výcviku na klasickém cvičišti.

To už je téměř šest let. Od té doby se změnila spousta věcí, ale především to, že jsem díky canicrossu objevil běh. Neběhám tedy jen CC ale ve 25 letech jsem se přihlásil do atletického oddílu a pod vedením Aleše Zalabáka se již dva roky připravuji nejen na canicross, ale běhám (učím se běhat) také závody na dráze jako člen v různých triatlonových štafetách, extrémních štafetách či závodech PIM, atd.

Takových nás je v canicrossu více, se kterými se můžete setkat na běžných běžeckých závodech – např. vynikající běžec Dušan Erbs z Hradce Králové, veteráni Franta Burda, Honza Tůma, Roman Čermák, náš úspěšný veteránský olympionik na 800 m Ruda Homolka z Děčína, atletka Jarmila Halířová, rodina orientačních běžců Stibalových, bývalý reprezentant v triatlonu Honza Zima nebo za hasičské sporty Dušan Straňák a další (omlouvám se všem, které jsem vynechal).

Ještě bych ale rád zmínil naše dva nejúspěšnější canicrosaře, lidi, kterých si velmi vážím, a to Jirku Suchého a Soňu Klikarovou. To jsou nejen sportovci ověnčení mnoha medailemi jak z českých, tak z mezinárodních závodů, ale také lidé, kteří psům rozumí, chovají se k nim dobře a umí je výborně připravit pro závody. O to především jde – o důvěru a souhru člověka a psa.
Pokud vás canicross či jiná musherská disciplína zajímá, určitě neváhejte a přijeďte se na nějaký závod podívat, anebo pokud se někde potkáme na závodech, klidně se zeptejte, určitě vám rádi odpovíme.

Tak jak se říká MUSH GO!

Vláďa Šáfr z Jablonce nad Nisou,
český reprezentant v canicrossu