Vdávala jsem se jako mladá a po jednom nevydařeném manželství jsem skočila hned do druhého. Vychovala jsem dva syny, kterým je dnes už 22 a 15. V roce 97 jsem začala vařit v jedné rakouské vegetariánské kuchyni a za sedm let na to slavně dovršila váhu 90 kg. Nemotorná, nepohyblivá, nevěděla jsem, kam schovat špeky, když moji pneumatiku už nezakryly ruce přes břicho. Jednoho dne, když už jsem zapochybovala, že na mě ještě budou mít kalhoty, jsem řekla dost a začala držet dietu.

Nikdy předtím jsem dietu nedržela, neměla jsem žádné zkušenosti, řídila jsem se jen podle kalorií napsaných na balení. Ale úspěch nikde. Každá ženská chce, aby hned bylo něco vidět. Musela jsem pochopit, že když jsem se ke své váze léty „vyžrala“, za měsíc mi ji nikdo neodčaruje.

Nedaleko našeho bytu je rybníček. Cesta kolem něj měří přesně jeden a půl kilometru. A tak jsem si řekla, že ho vždycky obejdu. Celá udýchaná, zpocená a zničená jsem ho tedy poprvé obešla. Další dny znovu a znovu, jedla jsem méně a začala chodit na delší trasy lesem. Zjistila jsem, že s pohybem jde doopravdy všechno lépe. Povedlo se mi zhubnout na 63 kg a byla jsem na sebe doopravdy pyšná. Málem jsem nevěděla, kde bych se všude ukazovala.

Pak jsem změnila zaměstnání a pár měsíců na to musel můj muž odejít do invalidního důchodu. Musela jsem převzít roli živitele rodiny a začala jsem pracovat mnohem více, po návratu ještě práce doma. Večer jsem zničená padla do postele a snědla tabulku čokolády nebo čokoládových bonbónů. Vydržela jsem to tak rok a půl. Když jsem potom vyšla ven, nevěděla jsem, kdo jsem, kde jsem a jaký smysl má můj život. Šla jsem do našeho lesa a plakala z bolesti sama nad sebou. Domů jsem chodila jak dračí saň, vzteklá, nikdo na mě nesměl promluvit. Byla jsem jak papiňák před výbuchem.

Když jsem si v té době chtěla v klidu popovídat s maminkou nebo se synem, který žije ve Vídni, vzala jsem telefon a kecky a šla se projít. Popovídala jsem si a občas jsem přitom i popoběhla. Domů jsme přišla v pohodě, tak jsem to začala dělat pravidelně. Když jsem si v klidu chtěla popovídat se synem nebo maminkou, řekla jsem, že se jdu proběhnout.

V té době jsem oprášila knihu doktora Strunze o běhání a koncem ledna jsem začala rychlou chůzí, do toho občas během. Vždy po práci jsem si vzala boty, staré tepláky a zimní bundu a za tmy vyrazila ven. Vyřídila jsem telefonáty a domů chodila už zdaleka ne tak navztekaná jako dřív.

Stalo se pro mě samozřejmostí vybíhat třikrát týdně za každého počasí. Běhání se mi začalo líbit, i když mě ze začátku pálil nos, krk, na hrudi, no zkrátka vše. Domů jsem se jen doplazila, ale bylo mi lépe. Začala jsem i lépe usínat a někam zmizel i můj vztek, takže jsme doma zase začali normálně komunikovat.

(dokončení příště)