Peggy: Ještě pořád jsem na začátku
Svět se zúžil jen na pár desítek centimetrů, v hlavě mi buší, nohy pálí. … „padesát osm, padesát devět, minuta!“ Uff, můžu přejít zpátky do chůze. Takhle vypadaly mé začátky. Před rokem byla minuta maximum, které jsem zvládla.
Když sudičky plánovaly můj osud, nacpaly mi ledasco, ale rozhodně ne nadání na sport. Mám problém s koordinací a jsem celkově nešikovná (až běda). Z rukou mi padají nejen hozené míče ale i talíře a hrnky. Při hodinách tělocviku jsem se hrozně styděla a už večer dopředu mi ze strachu stoupala teplota (bohužel, mamka to brzy prokoukla a omluvenky mi nedávala). A tak se ze mě stal typický intoš (rozuměj intelektuál), co čte hromady knih, posedává po čajovnách a vede řeči o smyslu života (především během střední školy jsme to dotáhli k dokonalosti, když jsme čaj vyměnili za víno).
Jak z někoho takového může být běžec? Sama to stále nechápu Sportovcům jsem jako dospělá záviděla. Taky jsem to chtěla umět (a užívat si endorfiny), ale chyběla mi kondice. Zadýchávala jsem se i na schodech do prvního patra. Sice jsem občas nějaký sport zkusila, ale vydrželo mi to jen chvilku. Pár týdnů sportování jsem obvykle prokládala roky nicnedělání.
Zlom nastal loni na začátku roku. V únoru jsem odjela na čtyři měsíce do Budapešti studovat jeden semestr na zdejší vysoké škole. Maďaři běhají docela hodně a já jsem se rozhodla zapadnout do davu a zkusit to taky (měla jsem i dost volného času, protože doma studuji při zaměstnání a tam práce odpadla).
Souvisle jsem dokázala běžet jen minutu a to jsem už od 40 sekundy sledovala stopky, kdy konečně budu moci přejít do chůze. Mezi těmito běžeckými minutkami jsem rychle chodila a postupně každý týden zkrátila čas na chůzi. Ovšem nenatahovala běžeckou část. Před návratem do Čech jsem dávala 1:1, tedy minuta běhu se střídala s minutou chůze.
Byla jsem doma asi tři dny a přivodila jsem si ošklivý výron kotníku. Vlastně bych byla na to zranění trochu pyšná, kdybych mohla říct: stalo si mi to po odběhnuté hodině, už jsem vyčerpáním pletla nohama Jenomže tohle nebyl úraz ze sportu. Slavili jsme můj návrat domů. Šampaňské, šero a nové prostředí udělaly své. Přehlédla jsem poslední schod. Fuj, slyšela jsem křupnutí! Myslela jsem, že bolestí omdlím. Kamarádi mě vynesli v náručí po schodech do bytu, ledovali a tejpovali. Následovaly cesty po doktorech, úvahy o operaci a nakonec sádra. Tři měsíce (celé léto) jsem nepopoběhla ani metr.
Touha běhat mě ale neopouštěla. Protože jsem trénovat nemohla, začala jsem si o běhání alespoň číst. Čím víc jsem o běhu věděla, tím víc jsem si uvědomovala, že o něm nic nevím. Tehdy jsem oslovila Miloše Škorpila, zda by mě vzal pod svá ochranná křídla (a že je má hodně široká) a on souhlasil. Podruhé jsem začínala ještě mnohem pomaleji. Miloš mi vysvětlil, že jsem každý sport vzdala po pár týdnech, protože jsem to přehnala a vyšťavila se.
Kde jsem dnes? Běhám (opravdu už je to souvislý běh) plus minus hodinu třikrát až čtyřikrát týdně. Hezky pomalinku nějakých 8 km/h. Nejvíc jsem zatím dala v kuse 13 kilometrů. Stále mi přijde neuvěřitelné, že to dokážu.
Uplynulé dva týdny jsem bojovala se ztrátou motivace. Chyběl mi cíl. Úkol, za kterým bych šla. Objevil se nečekaně na dně láhve s červeným vínem. „Jestli TY někdy uběhneš maraton, tak já vyběhnu na Sněžku,“ vypadlo z kamaráda (totálně zapáleného sportovce) během společného popíjení. Ostatní začali hecovat a tak vznikla sázka. Pokud uběhnu maraton, on nejpozději dva měsíce poté vyběhne na Sněžku. Vůbec nezáleží na tom, za kolik ho uběhnu (pořád nejsem typický běžec a časy jsou mi tak nějak fuk). Sázka je o tom, že ho musím zdolat, a nejraději bych do roka (a do dne).
Sama jsem zvědavá, zda se člověk může za dva roky propracovat z úplné nuly (nebo spíše záporných čísel) na dvaačtyřicet kilometrů (a kousek) Držte mi prosím palce, ať mě vůle neopustí.
Komentáře (Celkem 9)
Honza Barbořík 25.06.2009 09:30:58
Odvážným přeje štěstí! Držím palce…
Praha
Forest Gump 25.06.2009 11:41:11
Tvuj zacatek je inspirativni…
Vydrz…
heks 25.06.2009 15:12:45
Pane jo, to je přesně jako bych četla o sobě .-) Od naprosté „intošské“ nuly, přes pomalý (ale souvislý) jogging, až po sázku o maraton (na dně flašky) .-) Držím palce! Maraton je dostatečně silná motivace, věřím, že se tam za rok potkáme .-)
Brno
running-observer 25.06.2009 23:52:08
>> m.thums, 25. 6. 2009 23:28:05
To víš, že počítá
Vesec u Turnova
administrator 03.04.2010 13:32:57
Svět se zúžil jen na pár desítek centimetrů, v hlavě mi buší, nohy pálí. … „padesát osm, padesát devět, minuta!“ Uff, můžu přejít zpátky do chůze. Takhle vypadaly mé začátky. Před rokem byla minuta maximum, které jsem zvládla.
Odkaz na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.