Tak – nevím, odkud začít, proto to vezmu od konce. Jednoho úterního dopoledne si v poklidu kliknu na ikonku Odeslat a přijmout a  v tom na mě jukne email od Leony s mlhavým předmětem Dotaz. Po přečtení pár řádků už mám jasno – Leona se mě táže, zda bych nechtěla přispět na behej.com několika článečky o své přípravě na podzimní závod v běhu, k jehož registraci mě před časem obratně navnadila.

No, ehm, to je trošinku průšvih – v posledních dvou měsících se na mě lepila opět jedna choroba za druhou, naposledy neštovice, čehož živým důkazem jsou tři krátery, které mám dosud na čele. Běh a jiné aktivity jsem tudíž pustila z hlavy. Co teď? Po pár minutách mám jasno: K psaní se zavážu, a tím budu nucená se zase zmobilizovat a vyběhnout. Celá věc brzy nabývá přesnějších obrysů, dostávám první konkrétní pokyny. Dobře dobře, značím si do kalendáře termín odeslání svého prvního literárního nástřelu a odcházím se věnovat jiné práci…

A teď něco málo o mně: Čerstvá třicátnice, jedno robě, povoláním strohý technik, povahou snad ne tak strohou. Už delší dobu jsem se závistí a obdivem pozorovala už zmíněnou Leonu, kterak zmobilizovala své síly a dala se na běhání, a to, podle mého názoru, přímo ve velkém stylu. Klíčovou událostí se pro mě však stal letošní Nový rok, kdy jsem po náhlé břišní příhodě (pozor, s oslavou Silvestra to nemělo nic společného) málem předčasně opustila tento svět a poté, co jsem byla jakžtakž zrekonstruována propuštěna z nemocnice, rozhodla jsem se, že budu pár věcí v životě dělat trochu líp. Sportovní snažení právě patřilo mezi zvolené oblasti.

Pak už následovalo pár zvědavých dotazů na Leonu. Vyhledala jsem staré tenisky a vhodný úbor a následoval první „odpal“. Pro své pokusy jsem zvolila asfaltový chodník naší ulice, nacházející se v klidné vilové čtvrti. Autem jsem si předem změřila vzdálenost, abych měla přehled o počtu zhltaných kilometrů. Kilometrů? No, řekněme spíše stometrovek. Vyrazila jsem tedy začátkem února, pod pláštíkem tmy, abych nedělala sousedům divadlo, a ten večer mezi hromádkami sněhu ufuněla první dva kilometry.

Další den ráno se ozýval každý sval – po rychlé poradě jsem požádala kolegyni, která si běžela do obchodu pro svačinu, aby mi zakoupila tučný tvaroh. Chystala jsem se ho sníst, ale kamarádka mě začala přesvědčovat, že si tvaroh mám nanést na postižená místa – trochu jsem zaváhala, nicméně jsem nakonec zvolila vnitřní užití…to je taková drobná vsuvka pro pobavení zkušených.

V dalších týdnech jsem se dostala postupně ke třem kilometrům s četností zhruba každý třetí den. Musím říct, že nejkrásnější pocity se dostavily vždy až tehdy, když jsem se rukou dotkla cílové mety, dopravní značky „zákaz odbočení“, jež se nachází na konci toho mého úseku.

Záhy jsem začala osnovat plán, kterak se dostat na úroveň, odpovídající alespoň zhruba průměrnému účastníku avizovaného závodu. Stanovila jsem si lhůty, kdy bude třeba „poskočit“ na vyšší vzdálenost, tu pak vypilovat a zažít a nenápadně se tak příplížit k dané trase 5 km, aniž bych se stala držitelem nejhoršího času v dějinách závodu. Moje úvahy, jak je patrno na počátku tohoto článečku, však nevyšly.

Za dva měsíce, pokud okolnosti nebudou proti mně, se dá ledacos zvládnout. Tak mi držte palce, vy zkušení půlmaratonci a podobní nadlidé se mi nesmějte, půjdu na to!

Adidas běh pro ženy bude odstartován na Staroměstském náměstí dne 12. září v 19:30.

Webové stránky závodu