Jak se běhá dole v dole

V polovin? zá?í se mi dostala do rukou nabídka zú?astnit se tohoto extrémního b?hu. B?h je limitovaný ?ty?mi stovkami startujících, a tak jsem s potvrzením nabídky otálela jen n?kolik dní. V rozhodování m? p?esv?d?ila informace z propozic závodu v Sondershausenu nedaleko Erfurtu v SRN, že když nestihnu ?asový limit 2:45 v polovin? závodu, budu ze závodu stažena a hodnocena v p?lmaratonu. P?lmaraton v podzemních extrémních podmínkách by taky nebyl marný zážitek.

Byla jsem v p?íprav? na maraton ve Stromovce, takže jsem žádnou zvláštní fyzickou p?ípravu neplánovala. Stromovka ovšem skon?ila propadákem, který jsem navíc odnesla silným nachlazením. Jeho vinou jsem propásla 14 dn? systematické p?ípravy na tento t?žký závod. Uv?domila jsem si, jak rychle se termín závodu blíží a v jak mizerném fyzickém stavu jsem.

Za?adila jsem tedy hlavn? dlouhé tréninkové b?hy, které jsem postupn? prodlužovala až na 2,5 hod. K tomu jsem p?idala b?h do kopce a z kopce. P?i seb?zích jsem cítila omezení kv?li slabým b?išním sval?m a tak jsem je za?ala posilovat. Tréninkové týdny jsem m?la k dispozici celkem jen ?ty?i, takže nic moc. Pátý týden už byl jen na vylad?ní, tedy na snižování zát?že a zkoušení ?elovky a cyklistické p?ilby p?i b?hu. I když jsem si zám?rn? po?kala na tmu, up?ímn? doznávám, p?ipadala jsem si jako exot.

Duševní p?íprava na takovýto extrém byla o tom, p?esv?d?it se, že jsem zvládla už dost t?žkých akcí a ne vždy ze zcela adekvátní p?ípravy. Probírala jsem, v ?em pob?žím, jestli se v dole bude prášit (což mohlo být pro m? jako alergika-astmatika dost kritické), jaký je povrch, jestli je dostate?n? vid?t, jestli vydržím b?žet p?es p?t hodin v cyklistické p?ilb?, jestli je možné držet n?jaké tempo v takovém prost?edí, abych v?bec zvládla limit atd.

Vyrazili jsme o den d?íve, tedy v pátek 7.12. ráno. Ubytovali jsme se v 20 autominut (jak ?íkají N?mci) vzdáleném areálu Ferienparku Feuerkuppe. V podve?er dorazil Pepa Kostka se svým 4-?lenným doprovodem, mimo jiné i fotografem (Ladislavem Chlíbkem). Do dolu m?že sfárat i doprovod b?žce, ?ímž je postaráno o b?žeckou kulisu.

Start závodu byl 8.12. v 10:00 hod. Po 8. hodin? jsme se zaregistrovali a za?adili do fronty na fárání. A? jsem ze Sokolova, kde se t?ží uhlí, tak jsem v dole nikdy nebyla. Poslední hlubinný d?l na Sokolovsku byl zrušen v roce 1991 a nyní se tu t?ží pouze povrchovým zp?sobem. Ve front? jsem si prohlížela ostatní b?žce a snažila jsem se vypozorovat jakým zp?sobem mají upevn?né ?elovky.

Po n?jaké dob? jsme p?išli na ?adu, nastoupili jsme do fárací klece, popojeli kousí?ek a do druhé klece nastoupilo dalších 10 lidí, pak zahoukali a spustili nás dol?. 700 metr? jsme sfárali za 3,5 minuty. Byla to zvláštní jízda. Vždy jsem myslela, že se jedná o pevnou kabinu a p?itom ze vstupní i výstupní strany byla fárací klec uzav?ena jen jakousi plachtou. Rad?ji jsem se tedy o nic neopírala. Když jsme dole vystoupili, m?la jsem takový divný nepopsatelný pocit. Možná trochu závra?.

Vydali jsme se d?lní šachtou vyrubanou strojov? – jakoby nekone?ným tunelem, který ale není z betonu, nýbrž ze soli – kolem hrající kapely a zamí?ili jsme do jedné ze slepých uli?ek, kde byly lavi?ky a šatní há?ky na batohy. Neodolali jsme a hned jsme vyzkoušeli slanost st?ny. Ano, všude byla s?l – ?istý halit.

Vysvlékli jsme se do b?žeckého a šli jsme najít místo startu. Hned jsme si také vybrali na zemi kousek t?ženého nerostu jako suvenýr. Místy byl podklad vylešt?ný jako zrcadlo. Bude nutné b?hat v místech, kde je solný poprašek, protože tahle vylešt?ná místa hodn? kloužou. Blížil se ?as startu, už zbývalo jen deset minut a teprve p?ifáral P. Kostka a za?al se p?evlékat do b?žeckého. Ud?lali jsme spole?nou fotku a pak se za?adili do startovního pole. Tam jsme narazili ješt? na další skupinku ?ech?. A pak už za?alo hlasité odpo?ítávání v n?m?in?.

Dav se po odpo?ítávání za?átku rozeb?hl za hlasitého povzbuzování z reproduktor?. Do toho hrála živá kapela. Asi po 700 metrech se dav zastavil a na n?co ?ekal. Napadlo m?, že to je „špunt“, jaký bývá p?i PIMu, nebo že ti první asi neví, kterou chodbou se dát. Za chvili?ku už jsme ale zase byli v pohybu a trasa za?ala nemilosrdn? stoupat.

?elovku jsem zapínat nemusela, protože okolo m? bylo dost b?žc?, kte?í svítili na cestu. ?ím výš jsme stoupali, tím v?tší bylo teplo. Po n?jaké desítce minut stoupání b?žci p?estávali b?hat a za?ali chodit. Nechala jsem se zlomit a smí?ila jsem se s tím, že neub?hnu ani celé první kolo. Byla jsem vysušená a tak jsem využila hned první ob?erstvova?ku po 2,5 km. Napila jsem se dost a p?esto po pár stech metrech už jsem znovu m?la sucho v puse.

Míjeli jsme ozna?ení 5 km a já si stopla 39 minut. Ihned jsem za?ala v hlav? propo?ítávat. Limit na p?lmaratonu takhle stihnu nejspíš jen tak tak. Každý 2,5 km byla ob?erstvova?ka a já byla nucena využít všech. Prohlížela jsem si všechno, co bylo možné. Jak jsou daleko od sebe sv?tla, kde jsou jaké odbo?ky, co je ve výklencích. Prohlédla jsem si po stran? stojící a vrstvou soli zanesená vozidla. Asi kilometr p?ed pr?b?hem do dalšího okruhu jsem uvid?la i krápníky.

P?i pr?b?hu místem startu jsem musela zastavit, aby mi po?adatelka mohla na?íst ?ip, p?ipnutý vedle startovního ?ísla. Pak se ozvalo z reproduktoru, že b?ží ?eška Dagmar H?rková. Do druhého okruhu jsem nabíhala s myšlenkou, že bych ráda stihla limit, to znamená, že se smím zpozdit oproti prvnímu okruhu jen cca o 10 minut. Už jsem v?d?la, co m? ?eká. ?lov?k vyb?hne n?kolik stovek metr? stoupání a za zatá?kou se ukáže další, ješt? strm?jší úsek. Morálka dochází, zvláš? když i ostatní jen chodí. Ale p?ijela jsem na maraton a tak ten limit musím zvládnout.

Prudké kopce jsem chodila, mírné táhlé b?hala, i když ostatní kolem m? chodili. Pole se už zna?n? roztáhlo a pro?ídlo. Za?ala jsem tedy používat svou ?elovku, hlavn? abych vid?la pod nohy a mohla se tak vyhýbat potenciáln? kluzkým plochám. V podstat? to byly vyježd?né koleje od vozidel. Uprost?ed trasy a na krajích byly nánosy solného písku. Ob?as jsem zab?hla i do hlubšího písku a to také bralo síly. Když jsem se podívala nahoru do sv?tla své ?elovky, uvid?la jsem v n?m rozví?ený prach. No, oby?ejný prach to není, to už bych nemohla dýchat. Na s?l alergická nejsem, takže strach z tohoto typu zdravotních problém? pominul.

Na za?átku t?etího okruhu jsem si oddychla. Byla jsem ráda, že mám spln?ný limit a že m?žu v klidu pokra?ovat. Najednou se mi b?želo hodn? snadno, nic m? nesvazovalo a já m?la pocit, že to není tak t?žké a uvažovala jsem o atakování p?ti hodin. Vylezla jsem celkem svižn? první nekone?né stoupání, za ním prob?hla motokros v délce snad 2 km, vylezla druhé drsné stoupání, zase b?hatelný motokros a když jsem se dostala k mírn? stoupající pasáži, kterou jsem v p?edchozích kolech b?hala, stehna i hýžd? zd?ev?n?ly a necht?ly hlavu poslouchat. Do toho m? za?ala bolet ky?el a kolena. Všechno to, co bolí p?i maratonu tak n?kde kolem 30.-35. km, tady za?alo již po 25. km.

V dlouhém klesání p?ed koncem okruhu m? p?edb?hly dv? b?žkyn?. Do ?tvrtého okruhu jsem nabíhala s tím, že bych mohla zkusit udržet asi minutovou ztrátu, kterou si mezitím vytvo?ily. T?eba pat?í do mé kategorie. N?kolik minut se mi to da?ilo, dokonce i ztuhlé nohy se mi poda?ilo rozhýbat. Asi v polovin? prvního nekone?ného stoupání mi ale za?alo být obzvláš? vedro. Za?ala se mi motat hlava a kdyby tam bylo zábradlí, visela bych na n?m.

Po vyškrabání se na vrchol jsem uvid?la d?v?ata, jak si povídají a pomalu se mi vzdalují mimo záb?r. P?i motokrosovém pobíhání nahoru dol? se m?j stav ješt? zhoršil. Žaludek dal jasn? najevo, že už toho má dost a že odte? se bude jenom chodit. Postupn? m? p?edb?hli ješt? asi t?i mladíci a najednou jsem osam?la. Potácela jsem se sama labyrintem sem tam osv?tlených chodeb. S?l pod nohama k?upala. ?elovku jsem nezapínala, nebo? kv?li ch?zi jsem vid?t pod nohy nepot?ebovala. M?la jsem pocit, že jsem poslední.

Asi 2 km p?ed cílem, kde se rovina za?íná skláp?t dol?, jsem za sebou uslyšela dupot. P?i ohlédnutí se mi zdálo, že se za mnou pohybuje b?žkyn?. Zapnula jsem ?elovku a pokusila se o b?h. Ješt? po?ád tam pár set metr? p?ed cílem stál fotograf. Ani jsem se nesnažila o n?jaký úsm?v. Jen a? je vid?t ta d?ina! Pak už jsem vb?hla do cílového koridoru. Sle?na v cíli mi pípla ?ip a ješt? než mi dali medaili na krk za dokon?ení, za?ali na m? mluvit. Že prý jsem druhá a že musím hned na vyhlášení. Moje pocity byly vskutku smíšené. Považovala jsem sv?j výkon za mizerný a bednu jsem za n?j opravdu ne?ekala. I když nás bylo ve v?kové kategorii jen šest.

Po?adatel, který m? odvád?l na vyhlášení, se snažil se mnou konverzovat a vtipkovat. Moje úrove? n?m?iny je však již fatální. Celkem dob?e rozumím, ale nejsem schopna se vyjád?it. Tím mén? zni?ená takovouto zát?ží. Moje odpov?? na otázku náro?nosti b?hu tedy zn?la jen: „Einmal und genug.“

V koncertním sále, kde byla úžasná akustika, jsem potkala již p?evle?eného Pepu Kaláta, který byl ve své kategorii padesátník? za ?as pod 3:45 hod. druhý a Pepu Kostku, který v kategorii šedesátník? skon?il ?asem 4:53 hod. na 4. míst?.

Z líste?ku vytišt?ného z po?íta?e v cíli jsem vy?etla sv?j ?as – 5:23:43 hod. a i to, že mi cesta ze slavnostního na skute?ný start, který byl v míst? oné „zácpy“, trvala 4 minuty. Sluší se dodat i výsledky dalších ?ech?. 15. v kategorii skon?il Tomáš Dittrich za 4:23:23, 19. Evžen Ge za 5:09:05, 6. Ivana Pila?ová za 4:56:33 a hned za ní Jitka Kný?ová v ?ase 5:06:19.