Lenka: Já osobně jsem nápor na psychiku nezaznamenala, tedy ten negativní. Spíše jsem zjistila, že běhání mě naplňuje neskutečným množstvím endorfinů, perfektně mi vyčistí hlavu a vypěstovala jsem si na něm závislost. Některé své kolegy z práce a kamarády jsem už svým nadšením k běhání natolik nakazila, že se s nimi setkávám na běžeckých závodech. Samozřejmě jsem se setkala i se spoustou negativních komentářů (že jsem blázen, který si ničí klouby, aspiruje na invalidní vozík a ještě do běhání „zatahuje“ostatní). Vzhledem k tomu, že takové negativní komentáře mají většinou lidé, kteří v životě nesportovali, naučila jsem se tyto názory házet za hlavu a nijak na ně neragovat.

Peggy: Psychika je docela pecka. Ze zkušeností jsou tři fáze studu, kterými si začátečník projde:

1. Stydím se před těmi, které při běhu potkávám. Na začátku jsem uběhla jen minutu v kuse. Vždycky jsem se snažila dostat alespoň za roh, aby ti, které jsem potkala, neviděli, že už zase jen jdu.
2. Musím se vyrovnat s posměšky kamarádů. Všichni brali běhání jako můj chvilkový rozmar. Dělali si ze mě legraci. Postupně se při každém setkání ptali: Ty fakt ještě běháš? Dneska už to jsou spíš obdivné pohledy. Většina z nich 10 kilometrů sotva ujde, natož aby je uběhla.
3. Pro běžce jsem šnek. Třetí fáze studu přichází, když se začátečník rozběhá. Pro většinu sportovců jsem žalostně pomalá. Pokaždé je to stejné – když jim řeknu svůj čas na deset kilometrů, začnou to okamžitě přepočítávat. Většina z nich pak prohlásí, že oni by desítku za hodinu v pohodě ušli a ne běželi. Vyrovnat se s tím je těžší než přijmout fakt, že mě cizí lidé potkávají rudou a zpocenou. Mám pocit, že jsem už něco dokázala (z minuty běhu za rok na dvě hodiny!), ale stejně jsem shazována. Dostala jsem se do stavu, když už pro nesportovce jsem běžec, ale pro běžce ještě zdaleka ne.

Josef: Ze začátku se kolem mne ozývalo hodně negativních reakcí na můj cíl uběhnout maraton. Dokázal jsem je však ignorovat, nic lepšího se, myslím, dělat nedá. No a teď, když mám za sebou 2 maratony, jsou z 95% komentáře od okolí pozitivní a povzbuzující, což na psychiku působí rozhodně kladně.

Jarka: Kamarádi mi po čase oznámili, že bych měla začít taky mluvit o něčem jiném. Prý to vypadá, že opovrhuji těmi, co neběhají. Tak se krotím. Ale o náporu na psychiku bych nemluvila. Sousedi jsou otravní, ale tomu se přece musí člověk jen smát. A komu vadí moje srdceryvné monology o běhu, ať si zacpe uši. Mně to po psychické stránce naopak velmi pomohlo a komu se to nelíbí, ten není skutečný přítel.

Hanka: Hehe, no asi to náročné je, protože mě se to ještě nepodařilo. Pořád jsem obyčejný smrtelník a mám silný pocit, že jím budu i nadále. Skalní běžec se ze mě asi nikdy nevylíhne. Anonymní lidi na ulici vůbec neřeším a jejich poznámky nebo pohledy mi jsou fuk. Přátelé a rodina jsou již na mé mnohaleté ne/běhání také zvyklí, takže také nekomentují.

Anna: Poslední dobou jsem se nad tímhle docela dost zamýšlela. Když jsem s během začínala strašně jsem se styděla a běhala jsem zásadně potmě. Postupem času jsem ale získala trochu sebevědomí a začala jsem běhat i přes den, ale jen po oboře a hledala jsem si cestičky, kde jsem moc nikoho nepotkávala. V poslední době se ve mně ale cosi probudilo a jsem na sebe hrdá. Většina lidí se na běžce dle mého názoru dívá spíš s obdivem. A když ne, tak si řeknu jen „pro hloupého každý hloupý“. Prostě to chce čas a trpělivost. A železnou vůli.

Katka: Nejtěžší, alespoň podle mě, je vůle a odhodlání toho nenechat a pokračovat v pravidelném běhu, anebo se sebrat a jít. Pokud máme někoho, s kým běháme, může nám s tím často pomoci a vytáhnout nás ven i přesto, že se nám samotným moc nechce. Když jsem u našich, chodíme si s taťkou společně zaběhat. Často se mi vůbec nechce, ale když jde on, tak mě to vyhecuje (moje svědomí mi nedovolí zůstat). Dobré je motivovat se tím, co chceme dokázat (zhubnout, zlepšit se, udržovat kondici, pořídit si nové boty a oblečení…) a občasné návaly lenosti překonat. Z pocitu pohybu a „výhry“ z toho, že jsme to dokázali, na počátky lenosti úplně zapomeneme. Na narážky okolí bych nebrala vůbec ohled. Pokud vás běhání baví a nemůžete bez něho být, musí být komentáře sousedů naprosto nepodstatné. A pokud s tím má někdo problém, stačí, aby si uvědomil, že on dělá na rozdíl od ostatních něco pro sebe, a to se mu v budoucnu vyplatí. Anebo si dal sluchátka do uší.

Jan: Mě komentáře neběžců při běhu netrápí ani trochu, spíš mě pobaví. Nejsem typ člověka, který by si dělal hlavu z toho, co si o něm myslí ostatní. Každý má svůj způsob odreagování a pročištění hlavy a když je to pro někoho běh, je to jen dobře.

Tonda: Je třeba brát to s nadhledem. Prostě řeknu, že si jdu zaběhat. Běhám si pro radost a pro sebe, čili názory sousedů a známých vnímám, ale beru si z nich jenom to, co potřebuji, tedy především pozitiva. Zcela ignoruji názory na to, že běhat se musí tehdy a tehdy, tam a tam, takovým či makovým stylem. Běhám si tak, jak to vyhovuje mně v souladu s tréninkovým plánem, který mi taky vyhovuje. Co se týká psychiky, největší problém je vyběhnout. Když běžím a jde to, není už žádný problém.

A co zkušenosti vás čtenářů? Jak se s názory a poznámkami okolí vyrovnáváte vy? Jak na ně reagujete? Demoralizují vás nebo motivují k většímu úsilí?