North Pole Marathon Ivany Pilařové: Od Beznaděje k Naději
Je polovina května, ale počasí připomíná spíše konec března či počátek dubna. Možná vás zahřeje vědomí, že jsou místa na Zemi, kde může být ještě mnohem chladněji. Dvě taková nedávno navštívila ultramaratonkyně Ivana Pilařová. Vedle maratonu v Antarktidě si letos na jaře vyzkoušela i opačný pól. Po úvodním dílu vstupujeme přímo do dne D.
7. 4. 2010 – North Pole Marathon
Vzbudí mě vichr, který lomcuje se stanem. Dveře nejdou otevřít, venku zuří arktická bouře. Nakonec vylezu, musím na záchod, hned se mě chopí „ochranka“ stojící před každým stanem a vede mě bílou tmou přesně tam, kam potřebuji. Ačkoliv to tu ruský polárník musí znát zpaměti, končíme oba v závěji, která není vidět. Cíle jsme ale dosáhli, za chvíli mě vede zpět. Tak to tady dělají s každým, jinak by nás už nenašli. Není vidět nic, bílý sníh splývá s bílou oblohou. Podle šéfa stanice je něco kolem mínus třiceti a vítr o rychlosti 50 km za hodinu. Je jasné, že závod v těchto podmínkách neodstartuje.
Snídáme a povídáme o maratonech a o tom, co kdo dělá. Zjišťuji, že profese daňového poradce je ve světě nesmírně ceněná. Asi se odstěhuji do Rumunska – za zpracování jednoduchého daňového přiznání se tu platí kolem 1 000 EUR… Taky sledujeme film o přechodu Antarktidy, účastnil se ho šéf této stanice. Povídáni je příjemné, vím, o co jde, před měsícem jsem v Antarktidě byla, dobře se orientuji v mapě jejich přechodu. Je poledne, závod se odkládá na neurčito, snad není ještě zrušen, nikdo nic neříká. Nálada klesla možná ještě níž než rtuť teploměru. Můj rumunský kamarád (ze všeho má legraci, ukazuje mi fotku svého ročního syna s tím, že až se odsud vrátí, budou mu tři roky) mi nabízí, abych si jako Arabela zavolala svému Rumburakovi. Myslí to vážně, za minutu mluvím s Liborem. Alespoň doma vědí, že jsem tady.
Zapínám počítač a otvírám dočasnou opravdu nejseverněji položenou daňovou kancelář na světě. Internet sice nefunguje, ale práce mám dost a dost. Škoda, že nemohu tisknout daňová přiznání, orazítkovala bych je razítkem zdejší stanice. Připravuji materiály k přednášce na příští víkend, mezitím se trochu utišil vítr. Je ale pozdě – skoro tři hodiny odpoledne. Zítra odtud musíme odletět.
Za chvíli se dozvídám, že se za hodinu startuje! Na start je to kousek, jen vyjít před stany. V klidu kombinuji svá dvě trička s flískou a červenou šusťákovou bundou, navlékám dvoje rukavice, čepici, lyžařské brýle a obličejovou masku, natahuji kapuci. Vědoma si porušení všech zásad navlékám dvoje ponožky pochybného původu a novotou zářící adidasky. Na občerstvovací stanici si k jídlu nesu dva vyžebrané gely, odvahu a odhodlání. Na vymezený prostor pro mé občerstvení se mi to, na rozdíl od jiných (podle zásob poběží nejméně čtyřiadvacetihodinovku), bez problémů vejde. Nechávám si zajit chuť na předstartovní foto, v bílé tmě není stejně nic vidět a foťák by mi po chvilce zamrzl. V 16 hodin zazní startovní výstřel. Stojím přímo u startéra, tak ho i slyším. Bílá tma pohlcuje nejen „obraz“, ale i „zvuk“. Nemám obavu, že cíl do tmy nestihnu – tady je světlo celý den a noc. Běží se úvodní krátký okruh a poté „eleven laps“. Myslím, že vím, že eleven znamená jedenáct. Kolo má tedy necelé 4 kilometry.
Hned úvod je těžký, vítr se pořádně opírá, padá drobný sníh, který se zakusuje do tváří. Horší je nepravidelná špatně odhadnutelná vrstva sněhu a návějí na trati. Polovina prvního kola je s větrem v zádech po vyfoukané ranveji. Pak se odbočí doprava (této zatáčce říkám zatáčka Beznaděje) a začíná boj se sněhem a protivětrem. Hlavně není nic vidět, nevím kudy kam, občas někoho zahlédnu před sebou a řídím se podle něj. To ale neznamená, že dotyčný nebloudí stejně jako já. Zakopávám o návěje, propadám se do naštěstí mělkých trhlin. Co sto metrů jsem na zemi, malinké, často zafoukané oranžové praporky značící trať vidím jen výjimečně. Děsím se dalších kol, až bude ubývat spoluběžců. Podle koho se budu řídit? A to vše mě čeká ještě desetkrát!
Druhé kolo je krizové, bloudím a ocitám se v trhlinách a ledových mostech. Nevím, kam šlapu, bořím se po kolena. Nevidím další ledovou prohlubeň, buď do ní narazím koleny, nebo se řítím hlubokým nepředvídaným krokem k zemi. Rozhlížím se a zahlédnu postavy na obzoru. Pro tuto chvíli jsem zachráněna, směřuji k nim. Moje představa, že od druhého kola poběžím po stopách, bere za své. Stopy běžce přede mnou jsou v silném větru vidět maximálně deset sekund. Po poslední zatáčce každého kola jsou vidět obrysy vrtulníků a základny. Nazvala jsem ji zatáčka Naděje.
Ve třetím kole zoufale řeším orientaci, přece tady bídně nezhynu, co když nikoho před sebou neuvidím… Napadne mě orientace podle větru – fouká fest a stále stejným směrem. My běháme okruhy, tudíž se pravidelně musí měnit úhel větru. Vyhlédnu si vodiče, chytnu se ho a počítám si kroky, které musím udělat do změny směru trati – zatočím a vítr fouká v jiném úhlu. Výsledky ukládám do paměti. Po třetím kole jdu na čaj, po chvíli ve vytopeném stanu vyrážím zpátky do boje.
Můj vynález funguje! V euforii, že se snad neztratím, uběhnu další tři kola a znovu odpočívám. Zbývá pět kol – jsem za polovinou! Už chápu, že na čtyřkilometrovém okruhu je potřeba GPS. Často není vidět skutečně na krok a běžci zastavují a ladí směr podle navigace. Těší mě, že mají podobný směr tomu mému. Pokud se ale změní směr větru, oni přežijí a já se ztratím. Vůbec netuším, kolik hodin jsem na trati, není podle čeho určit čas, hodinky mám pod bundou, sundávat rukavice se tady nedoporučuje. Kdyby v prudkém větru ulétla, končím. Další tři kola, krátká přestávka na rozmrazení brýlí a další čaj.
Poslední dvě kola. Jsem smířená s tratí, už jsem ale unavená, hůř se zvedám ze země a víc u toho nadávám. Když mám pocit, že se mi nic nemůže stát, už takhle špatné počasí se výrazně zhoršuje. Proti větru jen stěží držím rovnováhu, o běhu nelze hovořit. Plahočím se dál a sotva zvládám počítat kroky. Obrysy základny vidím, když jsem deset metrů před ní. Skoro jsem jí minula. Jak snadné je se tady ztratit. Ano, dobrovolně jsem podepsala, že jsem srozuměná s tím, že se můžu ztratit a zmrznout, zapadnout pod led, že mě vítr může sfouknout do moře, že se může odlomit kra a prolomit led. Už to chápu, pokud by se to stalo, nikdo není schopen mi pomoci, zjistí se to za mnoho hodin v cíli.
Poslední kolo – za čtyři kilometry budu ve spacáku. Tak blízko cíle už vydržím cokoliv. Blížím se k našemu šéfovi, hlavnímu rozhodčímu. Vůbec se netváří na to, že bych měla končit. To mě rozhodí, kola mám spočítaná dobře. Trvá ještě na jednom! Občas se bavil s fotografem, asi mi jednou zapomněl udělat čárku. Hádali byste se s promrzlým rozhodčím (který jak známo má vždycky pravdu) špatnou angličtinou s bundou přes pusu ve skučícím arktickém větru za hustého sněžení? Moudře usuzuji, že bude lepší dát ještě jedno kolo, že tím ztratím méně energie. Vždycky jsem tvrdila, že běhám maratony s rezervou – co kdyby třeba prodloužili trať? Normálně je to samozřejmě nesmysl, nemůže se to stát, je to jen moje výmluva, omluva neochoty a lenosti zrychlit v závěru závodu a vydat se ze všech sil. Tady se další kolo stalo realitou. Nadávám, mrznu, běžím, potácím se po ledu. Když jsem dala jedenáct kol, dám i dvanácté! Dopočítám se k poslední zatáčce Naděje. Měla bych se těšit do cíle, dobíhám ale s obavami, co bude. Ano, napodruhé to vyšlo, jsem v cíli. Bílá tma nabyla takové intenzity, že není vidět ani cílová brána.
A pak se neskutečné stalo skutkem, když první česká holka doběhla ve výstroji „z popelnice“ maraton na Severním pólu. Stačí vám to? Mě pro dnešek ano! Na trati dlouhé netradičních 45 kilometrů jsem strávila bezmála 8 hodin a nechala za sebou šest závodníků.
Zalézám do spacáku a je mi strašná zima. Všechno mám namrzlé a navlhlé, nemám se moc do čeho převléci. Oblepuji tělo hřejícími pytlíky, které jsem dostala od Emer ještě v hotelu a odcházím do jídelny. Šéf stanice mi nabízí poctivý ruský „stakán vódky“. Tu opravdu nenávidím. Netradiční situace si žádají netradiční řešení – odkládám předsudky a rázem mi je teplo.
8. 4. – 9. 4. 2010 – North Pole
Dnes se máme teoreticky vrátit na Špicberky. Je poledne a jsme stále ještě na Barneu. Můj odlet domů zítra ve 4 hodiny ráno je ztracen. Propadnou letenky a svojí angličtinou budu řešit nejen ztracenou tašku, ale ještě návrat domů. Ale to hlavní mám – maraton na Severním pólu. Nikdo nic neví, je to hodně náročné na psychiku. Odlet na jakoukoliv stranu se posouvá na neurčito. Ubíjející nejistota, čas se vleče, špatně se usíná.
Možná je na místě popsat zdejší táborový provoz. Třikrát denně je jídlo, ráno je ovesná kaše, v poledne a večer polévka divné konzistence i chuti, studené fazole dvou barev a hrách s chlebem. Den za dnem to samé. Není divu, že nám doporučovali vzít si vlastní jídlo. Zatím si nestěžuji, stejně mi nic jiného nezbývá. Voda tu žádná neteče, ruce jsem si myla naposledy před týdnem, jakákoliv hygiena je utopií, záchod jeden – suchý, společný pro všech 60 lidí. Mráz naštěstí všechno bezpečně dezinfikuje a odstraní všechny pachy.
Ráno nás nečekaně a rázně budí velitel kempu. Vstávat, balit, za 10 minut se letí helikoptérou na Pól a pak se rovnou přesedá do letadla na Špicberky. Sbaleno mám za 2 minuty a hrnu se k helikoptéře. K mému překvapení se nás všech 25 vejde do jedné. Uvnitř to vypadá jako v pražské tramvaji, musím se smát. Sedíme v řadě zády k oknu – dvanáct polárně zabalených mumií na každé straně. V řevu motorů není slyšet absolutně nic. Let helikoptérou není žádným adrenalinovým zážitkem – snad jen, že se letí velmi nízko nad ledem – do čeho by se tady taky mohlo narazit? Hned pod námi je nekonečný led a velké množství trhlin – od malých, jaké jsme měli v kempu, až po široké nepřekonatelné řeky.
Za hodinu helikoptéra sedá, pilot přesně na GPS odměří 90.00.00, kde se vztyčí světový rozcestník a logo maratonu. Je mínus 39 stupňů, fouká vítr, nohy se boří do sněhu. Máme necelou půlhodinu na focení. Kašlu na obecné veselí tančících kolegů před tyčí a na ruskou vodku. Odcházím pryč. Jsem daleko a sama v bílém prostoru, kde led splývá s oblohou do jedné nekonečné hmoty. Ta se pod mýma nohama mění v oceán a nad mojí hlavou je už jen vesmír. Nádherný tichý nekonečný časoprostor. Zkouším si odnést kousek nekonečna sebou ve své mysli. Vnímám obrovskou pozitivní energii a posílám jí všem, kteří si to zaslouží.
Teď přichází ta chvíle. Musím to přece zkusit – jdu na sever a ještě na sever a pak už na jih. A znovu na sever a na jih. To se neochodí! Ještě zkouším cestování v čase – stačí ve chvíli oběhnout všechna časová pásma na pomyslném vrcholu světa, zvolit správný směr a je to. Dobře si rozmýšlím, zda chci do budoucnosti, nebo do minulosti. Stačí třicet koleček a jsem o měsíc starší, kdybych ještě chvíli vydržela, mohla bych zjistit, jak můj Ondy dopadne u maturity. Ale život má mít svá tajemství. Moc se v budoucnosti nerozhlížím a běžím v čase zpátky – škoda třiceti dnů života.
U helikoptéry došla vodka i nápady s čím vším se ještě vyfotit. Musím zpátky, odlétá se. Přes všechno krásné tady opravdu nechci zůstat. Pořizuji pár snímků, abyste mi věřili, že jsem tady byla. Symbolicky otvírám počítač (kupodivu přežil) a na chvíli zprovozním nejsevernější daňovou kancelář na světě. Na Barneu přestupujeme z helikoptéry přímo do připraveného letadla a za okamžik jsem zase ve vzduchu. V poledne přistáváme na Špicberkách.
Konec idyly, začíná tvrdá realita života. Nejdříve musím vyřídit propadlou letenku (tedy koupit si novou) a zkusit najít svoji ztracenou tašku. Nikdo se o nikoho nestará, šéf výpravy naskočí do taxíku a je i s ostatními pryč. Jeho pomocník mi na poslední chviličku podává medaili ze závodu a taky mizí. Na chvíli propadám zoufalství, ale všechno si musím vyřešit sama. Zmatkuji, málem jsem odletěla zpátky na Barneo! Postupně dosahuji malých dílčích vítězství a odlétám i s nalezenou taškou ze Špicberek. Už snad posté vzpomínám na všechny, kteří mi doma drží palce. Jednoznačně se potvrdilo, že přenos pozitivní energie funguje i na konci světa – jak jinak by se mohlo stát, že nakonec všechno dobře dopadlo…? Moc a moc všem děkuji.
Epilog
Provázela mě opravdu smůla? To je jen úhel pohledu. Každá hora začíná v údolí a čím delší a strastiplnější je cesta vzhůru, tím krásnější a zaslouženější je vrchol. Do mé mozaiky nejvyššího (Everest), nejnižšího (Mrtvé moře), nejteplejšího (Sables), nejjižnějšího (Antarktica) maratonu zapadl poslední kamínek – nejsevernější a nejstudenější North Pole Marathon.
Před sebou mám zatím nepopsaný list papíru. Ještě chvíli ho nechám prázdný a budu si užívat volnosti výběru dalších krásných míst na naší planetě. Možnosti jsou stejně nekonečné jako ledové pláně Arktidy.
Komentáře (Celkem 13)
ipilarova 18.05.2010 00:01:48
Je polovina května, ale počasí připomíná spíše konec března či
počátek dubna. Možná vás zahřeje vědomí, že jsou místa na Zemi, kde
může být ještě mnohem chladněji. Dvě taková nedávno navštívila
ultramaratonkyně Ivana Pilařová. Vedle maratonu v Antarktidě si letos na
jaře vyzkoušela i opačný pól. Po
úvodním dílu vstupujeme přímo do dne D.
Odkaz
na článek
Čelákovice
Láďa S. 18.05.2010 12:08:53
nemám slov, napiš prosím o svých zážitcích knížku (pokud jsi to ještě neudělala), budu prvním kupujícím
České Budějovice
bumbovka 18.05.2010 12:24:41
tyhle články (naposledy v posledním Běhej) se mnou čte i můj muž, nechutně zažranej lyžník, co nerad léto a rád mráz a sníh. Díky za ně a tu knížku bych koupila taky.
ozogan 18.05.2010 13:12:12
Běžný maratón je proti tomu procházka růžovým sadem. Moc obdivuju a držím palce. Přiznám se, i kvůli takovýmhle lidem co jsou schopni podobných extrémních výkonů jsem začal běhat. Rád si šáhnu na dno, nevím ale co bych tam v tomto případě našel.
Olomouc
321919 18.05.2010 15:34:21
Moc gratuluji, úžasný výkon. Hodnotím to jako mnohem hodnotější než výkony našich zhýčkaných profesionálních sportovců. Držím Ti palce do dalších „bláznivých“ akcí.
Ivana Pilarova 18.05.2010 19:59:43
>> Láďa S., 18. 05. 2010 12:08:53
Ano, Láďo, pracuje se na tom. Nebude to tak hned, ale bude.
Ivana Pilarova 18.05.2010 20:03:51
>> ozogan, 18. 05. 2010 13:12:12
Ahoj, slyšela jsem o Tobě, že jsi dal první maraton! Výborně! V Liberci potkávám málo běžců, je potřeba rozšířit řady. Až mě potkáš, tak se hlas. Mám strašně křivý nohy, podle nich mě bezpečně poznáš!
ozogan 18.05.2010 20:27:47
>> Ivana Pilarova, 18. 05. 2010 20:03:51
Ivano, díky moc, tahle slova jsou pro mě velkou pochvalou a povzbuzením. Zdá se, budu si muset hlídat v baráku kde mám kancelář (stejně jako finančák a Kodap) lisi s křivýma nohama. je dobré mít na očích své vzory, pak ta dřina zase až tak moc nebolí.
Čelákovice
Láďa S. 18.05.2010 23:36:32
>> Ivana Pilarova, 18. 05. 2010 19:59:43
nevadí, my si počkáme a třeba mezitím taky něco pikantnějšího zaběhneme
Brno
Petr Kaňovský 20.05.2010 12:13:03
Úžasný výkon a úžasný článek!
Ostrava
BOBika 26.05.2010 14:47:55
Krasne napsane – knizka bude urcite bestseller nejen mezi bezci! At Ti to beha a pise s neutuchajicim optimismem!!!
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.