Na květnovém maratonském expu bylo jasně patrné, kolik lidí dnes prodává běžecké věci, aniž by sami běhali, nebo je aspoň vyzkoušeli. Je přirozený běh (nebo jakkoliv jej nazveme) reakcí na přehnanost vstupu komerce do běhu?

Určitě ne. To čemu se dnes říká v některých kruzích „přirozený běh“, je přece jen základ, fundament jakéhokoli běhu. Je to jako motor a auto. Není oddělitelný od nějakého „jiného“ typu běhu. Na druhou stranu je pravda, že ve světle obrovské a invazivní komercionalizace se o tomhle základu čím dál tím víc mluví. Je to asi přirozené, že ve chvíli, kdy se čím dál víc rozevírají nůžky mezi světem prodeje „pomůcek“ a pohybem samotným, objevují se tendence jednotlivé póly oddělovat a pojmenovávat. Ale v základu je to stále jedno a to samé.

Když se vráím k analogii s autem, vypadá to, jako bychom se v posledních letech moc zabývali tím, jak dobře nám v autě hrají repráky a jakou vůni vybrat do autoosvěžovače a najednou nám začíná docházet, že hlavní je motor a kola – bez kterých nikam nedojedeme – a obracíme svou pozornost k nim.

Je přirozený běh doménou měst?

Asi v určitém smyslu ano. Ale spíš to souvisí s viditelností extrémů. Těžko se budu „vracet k přírodě“, pokud žiji na vesnici – to lze pouze z pohledu města. Podobně je nějaká „umělost“ současného běžeckého světa víc vidět v aglomeracích, kde jsme obklopeni reklamou na „pomůcky“ a tlakem na výkon, a proto je možné se vůči tomuto trendu vyhraňovat.

Považuješ přirozený běh za vyšší fázi běžecké „kariéry“ nebo jen jednu z jeho větví? Zrovna ty nemáš dlouhou běžeckou minulost, že?

Tady asi narážíme na problém slova kariéra. Je tisíc přístupů k běhu a tísíc možných cest kudy se ubírat. Někdo klade na první místo výkony, někdo se snaží udržet tělo v pohybu, někdo hubne a někdo běhá zkrátka proto, že ho to baví, že mu to přináší specifický druh uspokojení.

Pokud bychom se pokusili definovat esenci „přirozeného“ přístupu k běhu jako: „prostě se proběhnout, nezávisle na čase, objemu kilometrů, výkonu; pocítit spojení s tělem a pohybem, který je pro něj přirozený; užít si volnosti a svobody, kterou běh nabízí“, pak pro někoho to může být jádrem běžeckého života, pro někoho jiného odpočinkem mezi závoděním a pro někoho, kdo je zaměřen výhradně na zvyšování výkonu, to může být něco zcela nezajímavého a neefektivního.

Ale mám pocit – založený na rozhovorech s běžci a čtení běžeckých zápisků všude možně, že není možné dlouhodobě běhat a nenarazit na základ, esenci běhu, tedy to, o čem dnes mluvíme jako o „přirozeném běhu“. Dokonce mám pocit, že čím déle člověk běhá, tím víc se stává běžcem „z podstaty“, a je u toho vlastně jedno, jestli k tomu navíc závodí, prodává boty nebo trénuje na osobní rekord na maratonu.

Když pozoruji generaci starších běžců, kterým je přes šedesát let, je krásně vidět jedna věc: mají stejný základ, jádro, běžeckou přirozenost, ale vyrostli v jiném prostředí, v jiných podmínkách, a tak běhají v jiném oblečení, používají jiné vybavení, jinou terminologii. A i když asi stále řeší „za kolik něco zaběhnou“, motivace už je někde jinde. A právě tahle motivace – ta která je společná nám všem, co běháme, ať už ji vidíme, nebo ne – je vlastně to čemu se dnes říká „přirozené běhání“.

Pokud to řeknu ještě jinak: není „přirozených“ a „nepřirozených“ běžců: jsou jen lidé, kteří si více nebo méně uvědomují podstatu běhu, jeho esenci a to, jak je v nás všech přirozeně vrostlý. Takže by se vlastně dalo odpovědět: „přirozený běh“ není vyšším stupněm běžecké kariéry, ale jeho základem.

Proč běhá přirozený běžec? Má nějaký hlubší cíl? Kdyby komercializace a uspěchanost společnosti ustala, přestane i on běhat?

Čím déle mluvím s různými běžci, tím matnější mi připadá důvod, proč běhají. Ten „hlubší cíl“ je totiž asi přítomný jen za běhu a i když jsem se sám mnohokrát snažil (a snažím a budu snažit) ho popsat a předat, zůstávají z něj jen cucky. Ale odpověď na tuhle otázku (a vlastně i ty další) souvisí s tím, že není přirozených a nepřirozených běž­ců.

Kdyby ustala uspěchanost a komerční tlak, byli bychom všichni „přirození běžci“, čímž bychom vlastně zmizeli, protože by nebylo vůči čemu se vyhranit!