Jaký je ideální věk pro maraton?

Dříve se za ideální období pro maraton považoval věk kolem 30 let. Tato teorie ale dostala na frak s příchodem afrických běžců, kteří běhají maraton kvalitně již třeba v osmnácti letech. Je to hodně individuální, Štefko běhal velmi dobře maratony ve věku osmatřiceti let. Důležité je, zda přejde běžec na maraton z kratších tratí, nebo zda začal s atletikou později, až třeba v osmnácti letech a zaměřil se hned na vytrvalostní disciplíny. Ten, který přechází z kratších tratí, začíná s maratonem později. Často se stává, že běžci, kteří se připravují jen na maraton, zaběhnou zpětně kvalitní pětku nebo desítku.

Po kolika letech tréninku se vytrvalec dostane do top formy?

Zase je to individuální záležitost. Otázkou je, co je top forma. Výkon na hranici individuálních možností? Někdo se k němu propracuje po třech či čtyřech letech systematického tréninku, jiný se k tomu nedopracuje ani po deseti letech. Každý má někde vrchol, z toho je třeba vycházet. Záleží na jeho přístupu k tréninku.

Mluvíte o velkém přínosu pro výkonnost v trénování ve skupině a vzájemném soupeření. V dnešních časech (aspoň mám takový dojem) se velký význam přikládá tomu, aby běžec běhal na přesně daných tempech individuálních pro jeho aktuální výkonnost. Dá se tohle sloučit s tréninkem ve skupině? Nehrozí v tom případě, že ti méně výkonní běžci ještě více upadnou, protože při soutěživých trénincích se budou systematicky přetrénovávat?

Je třeba rozlišit, zda se jedná o top běžce nebo o kondiční běžce. Nelze k tréninku přistupovat tak, že všechny tréninky absolvují běžci ve skupině. Skupinové tréninky doporučuji v případě, kdy se jedná o ryze vytrvalostní trénink. Běžci s nižší výkonností běží třeba hodinu, ti lepší dvě hodiny. Ověřují si tím ve srovnání svou výkonnost, běžci se slabší výkonností se od toho lepšího mohou učit. Na druhou stranu, pokud má běžec předepsán tempový trénink, absolvuje jej buď sám, nebo se skupina rozdělí na menší skupinky, třeba i dvojice, které jsou na tom výkonnostně přibližně stejně. V tomto složení absolvuje tempový trénink. S tímto pojetím nemám obavy o to, že se běžci s nižší výkonností přetrénují.

Vážený pane doktore, jako cyklista a běžec vzpomínám na Vašeho vrstevníka, vynikajícího all-round cyklistu dr. Jaroslava Cihláře a na jeho pedagogickou a osvětovou činnost. Rád bych se Vás zeptal, jaký máte pohled na to, aby sport jakéhokoliv druhu – ať mezi juniory, kadety, mládeží nebo dospělými – měl i dnes na paměti právě i pedagogickou, resp. etickou a sociální dimenzi. Jak by k takové výchově mohli přispět i dnešní trenéři a lidé povolaní? Anebo je tento prvek sportu jako určitá „areté“ již dávno minulostí? Děkuji za Vaši odpověď i čas a přeji vše dobré! K. Šilhan

Každý trenér by měl být i dobrým pedagogem. Měl by se zajímat i o mimosportovní činnost svých svěřenců. Když jsem učil na střední škole, zajímal jsem se o prospěch svých svěřenců a v případě, kdy měli špatné známky, jsem je nebral na závody. Tehdy to pro ně byl trest. Je třeba rozlišit, trénuji-li děti či dospělé. I u dospělých, když je v současnosti vozím na závody po Evropě, se snažím s nimi komunikovat o jejich pracovním a osobním životě, abych poznal i jiné stránky jejich osobnosti. Zájem trenéra je velmi důležitý. Platí, dobrý trenér = dobrý pedagog.

Dobrý den, je mi 11 a baví mě běhat dlouhé tratě kolem 10 km. Píšete, že to není dobře. Já z toho mám radost a vždy se moc těším. Mám pocit, že po dvouhodinovce češtiny jsem mnohem víc unavený . Myslíte, že je to špatně? Jaký byste mi poradil trénink? Kromě běhání hraju ještě fotbal a tenis. Kdy nastane moment, kdy by se pokročilý hobík, který se dosud trénoval sám a dosáhl pokroku, měl obrátit na trenéra?

Ahoj běžecký kamaráde. Překvapil jsi mě svým dotazem. Je hezké, že tě běhání baví. Nepřeháněj to ale, jsi hodně mladý. Chceš-li se věnovat v budoucnu delším běhům závodně, měl by ses věnovat všestrannosti. Nevím, jak často ty desítky běháš. Provozuj také plavání, cyklistiku, v zimě běh na lyžích. Přeju ti hodně dobré běžecké pohody.

Co je předpokladem pro to, aby ČR začala opět plodit vytrvalce schopné uspět na evropské scéně?

Těžko to říci jednou větou. Příčin je více. Zmínil jsem je v únorovém rozhovoru pro Běhej. Je třeba zaměřit se na výběr talentů, běžci by museli být existenčně zabezpečeni, aby se mohli soustředit na trénink a měli všechny s tím související podmínky, regeneraci, výživové doplňky, materiální zabezpečení. V zahraničí existuje model, kdy běžci jsou sponzorováni firmou, již reprezentují. Mají od ní vše potřebné. Ta firma si tento druh sponzoringu může odečíst z daní. Takový model u nás ještě neexistuje, ale mohl by být řešením.

Milan Kocourek letos začal pravidelně běhat desítku pod 30 minut a dokonce zaběhl na naše současné poměry skvělý osobák 29:09. Ale není už nejmladší, letos mu bude 24 let, co byste mu poradil? Neměl by vyzkoušet delší tratě?

V této fázi bych mu nechtěl nic radit. Má velmi kvalitního trenéra Jiřího Sequenta, který ho dobře zná a přesně ví, co v daném okamžiku potřebuje. Myslím, že Milan se stále ještě zlepšuje na kratších tratích na 5 a 10 km a bylo by tedy chybou, kdyby teď přešel na maraton. Je mu 24 let. Rozhodně ho nepovažuji za starého běžce, jeho maratonské období teprve může přijít.

V únorovém rozhovoru říkáte, že jediný, kdo by mohl atakovat 2:15 v maratonu je Robert Krupička a ostatní, včetně Petra Pechka, nemají rychlostně tempový základ. Když však porovnám jejich osobáky na 5 km, je Pechek lepší, i když Krupičkův osobák je z roku 2003. Vzhledem k jejich slabé pětce, kterou ani jeden z nich nemá pod 15 minut, je jejich letošní maratonský výkon 2:18 skvělý, nemyslíte? Neměli by oba méně běhat kopce a víc trénovat rychlost?

Mám dojem, že Petr Pechek má pětku pod 15 minut. V únoru jsem opravdu nepředpokládal, že zaběhne maraton minutu a půl pod 2:20. Byl jsem mile překvapen. Trénuje však kvalitně, zlepšil se na kratších tratích. Robert Krupička je vynikající vrchař. Kopce jdou oběma běžcům. Měli by se teď ale rozhodnout, jakým směrem se chtějí v příští sezóně ubírat. Oba mají na to, aby pokořili olympijský maratonský limit 2:16:30. Chtějí-li se na olympiádu kvalifikovat, podle mého názoru by měli v období do olympijských her vrchy vynechat a soustředit se na hlavní cíl. Po olympiádě by měli dost času vrátit s do vrchů.

Dobrý den, rád bych se Vás pane doktore zeptal jaká by podle vás byla predikace výkonů v maratonu u našich momentálně tří nejlepších běžců na 10 km (Kocourek, Kreisinger, Homoláč). A neměli by tito běžci lepší předpoklady ke splnění limitu na OH, než momentálně dva naši nejlepší maratonci (Krupička a Pechek)?

U těchto běžců jsou výkonnostní rozdíly na desítku přibližně jeden a půl minuty. Mé odhady: V dané současné situaci by Kocourek nezaběhl lépe než Krupička s Pechkem, protože jeho trénink je veden rychlostně-tempově, ne vytrvalostně. Kreisinger také zatím maraton neplánuje. Půlmaraton má na úrovni 1:03 – 1:04, ale do cíle maratonu je ještě hodně daleko. Výhledově, když se bude připravovat, mohl by jej zaběhnout na hranici 2:15. Je to ale těžké odhadovat, vycházíme totiž čistě z teoretických propočtů. Trénink Homoláče podrobně neznám, nerad bych jen hádal.

Může se český vytrvalec běháním uživit?

Může, ale těžko. Záleží na tom, jaké má životní potřeby. Pokud mu stačí 15–20 tisíc korun měsíčně na uživení, dají se běháním vydělat. Ale není moc běžců, kteří si je mohou vyzávodit, to znamená opakovaně vyhrávat. Dokázala by to třeba Petra Kamínková. Ale nejde o žádné horentní sumy. Slušné podmínky mají běžci středních tratí ve střediscích vrcholového sportu, V Olympu, na Dukle, v USK. A v Kroměříži v AK. Ale zdaleka se nepřibližují příjmům prvoligových fotbalistů či hokejistů. Řešením by mohl být individuální sponzoring firmami, jak je to běžné v zahraničí. Již jsem to uvedl v odpovědi na jinou otázku.

Jak vysoká finanční odměna pro prvních šest je dle vás adekvátní na závodech typu Běchovice či Hornická 10, aby se tam skutečně sešli ti nejlepší?

Samozřejmě platí, že čím vyšší odměna, tím více špičkových běžců přitáhnete, ale v našich podmínkách si těžko mohou pořadatelé dovolit více, než dávají.

Jaký je podle vašeho názoru důvod nezařazení našich běžců do střediska VS, když jsou zde zařazeni atleti z jiných disciplín, kteří nedosahují jejich výkonnosti.

Český atletický svaz stanovil pro každou disciplínu výkonnostní kritéria, podle mého dohadu by byla u maratonu na úrovni 2:15 a rychleji; na maraton nejsou vybaveni v těchto střediscích ani trenérsky.

Mohl byste alespoň řádově vyčíslit potřebné výdaje výkonnostního vytrvalce na jednu sezónu – soustředění + zátěžové testy, doplňky stravy + regenerace, obuv + oblečení, doprava a ubytování na prestižní závody. Kolik peněz putuje od sponzorů, nejsou běžci limitováni tím, že na soustředění nemají dovolenou ani peníze? Můžete nastínit třeba na Petře Kamínkové.

Ideálem je samozřejmě jezdit často na soustředění, mít kvalitní vybavení, běžecké boty a oblečení, to považuji za základ, plus kvalitní regeneraci. Běžci si dnes většinu platí sami. V případě Petry Kamínkové odhaduji ty náklady rovnající se tomu, co si může dovolit, ale zdaleka ne ideálu, na 150 000 Kč ročně. Čím více z toho ideálu ubíráte, většinou z toho důvodu, že si to nemůžete finančně dovolit, tím více se to projeví na výkonnosti. Jsou to spojité nádoby.

Jak se díváte na prestiž mistrovských závodů, kdy se mimo dráhu běžně nesejde i ta úzká špička a veteránskou bednu obsadí „ten kdo přijde“.

Myslím, že na mistrovské závody by špička měla jezdit, aby mezi sebou běžci měli porovnání a navíc se podle výsledků tvoří nominace na mezinárodní akce. A u veteránů to těžko nějak posoudit. Pro ně to není povinné. Kdo přijde a je z těch příchozích nejlepší, ten prostě vyhraje.

Jaký názor máte na vznikající i zaběhnuté seriály – Mizuno cup, ČBP, Salomon trail running, Xpower cup, … – kdy si díky systému bodování pořadatelé „pojišťují“ účast běžců na „svých“ závodech.

Ve světě jde o běžnou záležitost, je dobré, že se tyto poháry pořádají i u nás. Považuji to za přínosné. Bývá tam dobré finanční ohodnocení těch nejlepších a je tam velká účast. Zazávodit si může každý, pořadatelé vytváří dobré podmínky i pro kondiční běžce. Bodování nevidím jako negativní záležitost. Nějak se ten pohár bodovat musí. Kdo chce, ten se zúčastní všech závodů, kdo ne, tak třeba jen jednoho.

Schvalujete vlnu kompresních podkolenek a různých návleků, které jsou například v závodní cyklistice již zakázány?

Osobní zkušenost nemám. Je to novinka, někomu to může vyhovovat, nic proti tomu. Já osobně bych nesnesl v nich běhat. Nerad běhám v něčem, co stahuje. Petra Kamínková si běhání v nich naopak pochvaluje.

Co považujete za vrchol či dokonce smysl své osobní a trenérsko-manažerské kariéry?

V trenérské oblasti považuji za úspěch výkony svých svěřenců z doby, kdy jsem pracoval jako reprezentační trenér běhů a chůze. Mýma rukama prošli například Jaroslav Kocourek, Vlasta Rulcová, Šárka Pechková, Jarmila Urbanová. Na jejich výkony z té doby jsem pyšný.

Manažera jsem vždy dělal jen jako hobby. Využíval jsem kontaktů získaných v zahraničí, rád navíc řídím, tak jsem je tam vozil. Jsem rád, že na některých zahraničních závodech si běžci, jimž jsem tam start dohodl, udělali jméno.

V ČR je nedostatek běžeckých trenérů a manažerů schopných komunikovat v cizím jazyce, znalých světové literatury a s nějakými hmatatelnými výsledky svých svěřenců. Jaká je z toho cesta?

Garnitura kvalitních trenérů odešla z existenčních důvodů. Trénováním se neuživili, je to pro ně jen hobby. Fakulta tělesné výchovy produkuje hodně trenérů, ale odcházejí do jiných oborů, kde se lépe uplatní a jsou tam lépe finančně ohodnoceni. Na skvělý seminář, který jsem nedávno absolvoval, se dostavilo ze 120 pozvaných jen 19 trenérů. Ostatní by možná přijeli, ale museli by si vzít neplacené volno nebo dovolenou. Je to prostě zase o finančních možnostech.

Abychom Bohdana Müllera přiblížili všem čtenářům, vybíráme úryvky z rozhovoru pro časopis Běhej z letošního února.

Jaký věk považujete za ideální počáteční stupínek pro to, aby mohl člověk později v běhu něčeho dosáhnout?

Na fakultě tělesné výchovy jsem pracoval na diplomové práci s názvem „Raná sportovní specializace mládeže“ a sbíral různé názory. Některé z nich tvrdily, že děti by mohly začít běhat už v šesti, sedmi letech. Myslím, že v tom věku by se měla rozvíjet všestranná pohybová aktivita. Nějaké větší zaměření na běh by mělo přijít až ve věku kolem třinácti let, ale stále by mělo jít o tréninky, v nichž je obsažena atletická abeceda, nácvik odrazu, vybíhání kopců, posilování, tréninky by měly být pestré a být doplňovány i jinými aktivitami, třeba plaváním. Jen tak to děti bude bavit a vydrží u běhu dlouho.

Nejhorší je příliš brzká akcelerace. Měl jsem možnost nedávno na dětských závodech na Strahově vidět běhat talentované děti, ale přístup rodičů mi připadal až fanatický. Bylo vidět, že ty děti hodně běhají, padaly tam rekordy, ale mám obavy, že běhají až moc, jejich běžecký vývoj je příliš urychlen a u běhání pak nevydrží. Dokládá to třeba i počet rozběhů od dětských kategorií po juniory.

Na dětských závodech je patnáct až dvacet rozběhů, v dorosteneckých kategoriích jejich počet klesá, přičemž velký úbytek je především u děvčat a v kategorii juniorů jsou pak již třeba jen dva rozběhy. Extrémem je, když vidím desetiletou dívenku běžet deset kilometrů, připadá mi to šílené. Kéž by z ní byla později běžkyně evropského formátu, ale příliš tomu nevěřím.

Proč nemáme běžce evropského formátu?

Chybí tu motivace, kterou měli běžci v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tedy možnost vycestovat do zahraničí. Byl to jeden z důvodů, proč byl tehdy náš vytrvalostní běh na mnohem vyšší úrovni. Chybí i další prvek, který tehdy hnal běžce k lepším výkonům, a tím je soutěživost v rámci tréninku. Dříve se více trénovalo ve skupině. Sám jsem připravoval na maraton skupinu osmi či deseti žen, které mezi sebou soutěžily. Trénink pak byl nesmírně kvalitní a výsledky přicházely. Přitom běžci dosahovali výsledků, které tehdy nebyly ničím mimořádným a v současnosti by přitom byly považovány za výborné.

Když shrnu ty příčiny současného stavu, chybí tedy tehdejší velká motivace vycestovat do zahraničí, trénink není dostatečně kvalitní, trénuje se málo co do objemu i intenzity, hodně se závodí, takže pak není čas na dlouhodobou přípravu a chybí běžecké party. Jako příklad takové party z minulosti mohu uvést skupinu domažlického trenéra Suchého. To bylo hnízdo, v němž se rodili vynikající běžci. Dnes má trenér jen jednoho či dva svěřence, jimž se věnuje. Dvojice Kváč – trenér a Jarmila Kratochvílová – svěřenkyně, to byla v minulosti spíše výjimka.

Dá se s tím něco dělat?

V současnosti mají lidé existenční starosti a berou běh spíš jako hobby či doplněk svých aktivit. Není tolik zájemců, kteří by se věnovali tréninku naplno. Takže nenacházím východisko. Během se totiž těžko uživí. Nemohou si pak dovolit ani dlouhodobá soustředění v horách, která jsou také výborná a mají pozitivní účinek na výkonnost.

Ale musíme věřit, i když talenty máme bohužel spíše na středních tratích. Tam jsou výborní Holuša a Masná. Ale na vytrvaleckých tratích běžce, kteří by se mohli prosadit na mezinárodní úrovni, nevidím. V maratonu je to přímo strašné. Štefko bohužel o deset let neomládne. Snad výkonnostně poroste Kreisinger, možná by mohl jít nahoru Milan Kocourek. Slušných výsledků dosáhla nedávno na Mistrovství Evropy v krosu mladá děvčata Sekanová a Mezuliániková. Uvidíme, zda z nich něco bude.

Věříte při té skepsi tomu, že by se někdo mohl v maratonu kvalifikovat na mistrovství světa či olympijské hry?

Četl jsem o tom, že to chce zkusit Robert Krupička. Znám ho, byl se mnou v minulosti na závodech v zahraničí. Je to borec, bojovník, fajn člověk, ale přece jen je spíš běžcem do vrchu. Musel by přejít na speciální maratonskou přípravu, ve zdraví ji přežít, vybrat si nějaký vhodný rovinatý a rychlý maraton a ještě si při něm pomoci tím, že poběží ve skupině stejné výkonnostní úrovně. Na většině maratonů se totiž utrhne skupina běžců černé pleti, kteří běží na čas kolem 2:10, za nimi je další skupina atakující čas 2:20, 2:22 a on bude bojovat osaměle mezi nimi.

Určitě má na to, aby v maratonu dosáhl času pod 2:20, věřím, že by se mohl dostat na 2:17 či 2:18, splnit ale očekávaný limit 2:15 bude hodně těžké. Potřeboval by nějakého „pacemakera“, který by mu „zatáhnul“ alespoň na 25. kilometr.

Robert je ale v současné době jediným vytrvalcem, kterému věřím, že by to mohl dokázat. Další kandidáty na čas pod 2:20 nevidím. Nejlepší současní maratonci, mezi něž patří třeba Petr Pechek, nemají dostatečný rychlostně-tempový základ. Když totiž někdo běží desítku za 31 minut nebo za 30:30 a najednou má při maratonu běžet deset kilometrů v čase 31:30, tak pak není z čeho brát. Štefko uměl desítku za 28 minut a z toho zaběhl maraton za 2:09. A takový běžec, který by dokázal běžet 10 000 metrů v čase pod 30 minut, u nás není. Jedině snad Kreisinger. Ale ten zatím, pokud vím, na maraton nepomýšlí.

Máte zkušenosti ze zahraničí, z Německa, Švýcarska či Nizozemska. Jaká je podle vás úroveň vytrvalostního běhu tam?

Za posledních osm, deset let v těchto zemích pozoruji pokles výkonnosti vytrvalostního běhu. Netýká se to množství lidí, kteří běhají, ale kvality špičkových závodníků. Vynikají jen jednotlivci, ve Švýcarsku například Viktor Röthlin. V Nizozemsku se spíše objeví výborný běžec na kratších tratích. V Německu bývaly výborné maratonkyně. Pamatuji si, že čtyři či pět z nich mívalo výkony pod 2:30 a podívejte se, kde jsou dnes. V Německu jsou závody, na nichž v elitní kategorii startují běžci z patnácti zemí a z Německa jsou tam jen dva. Generace vynikajících vytrvalců odešla.

Kamenem úrazu jsou podle mě afričtí běžci. Ano, jejich start určitě pomůže ke zviditelnění závodu v médiích, zvlášť když dosáhnou velmi dobrých časů. Pro místní běžce je dobré, že mohou závodit ve společném závodě s nimi, ale jinak jsou jejich starty pro místní běžce demotivující. Typickým příkladem země, kde byl vytrvalostní běh z této příčiny téměř na rozpad, je Rakousko, které bylo ke startu afrických běžců velmi benevolentní. Ti se tam dokonce usadili. Místní běžci si pak na závodech nepřišli na žádné finanční prémie. Při systému, kdy se rozdávaly finanční odměny prvním pěti běžcům, a v celkovém pořadí obsadili Afričané prvních osm míst, na domácí běžce nic nezbylo. Pořadatelé si to uvědomují a omezují starty afrických běžců. Neposílají jim pozvánky k závodům nebo je odmítnou s poukázáním na obtížnou finanční situaci.

Je dobře, že počet závodů u nás roste?

Určitě. Proč by lidé neměli mít na výběr. Kdo chce, může si vybrat z velkého množství závodů, každý víkend se nějakého zúčastnit. Po závodě si pak zajít na pivko do hospůdky. Tak vznikají dobré běžecké party. Čím víc závodů, tím lépe. Oceňuji i to, že tu vznikly velké pražské běžecké závody – půlmaraton, maraton a zářijová Grand Prix. Ano, jde také o byznys, ale pro popularizaci běhu znamenají hodně. V zahraničí mají velkou prestiž, zvláště po letošním ročníku a vítězném maratonském čase 2:05:39.

Jak se díváte na masový běh, na kondiční běžce?

Jsem rád, že kondiční běh má u nás podporu a počet běhajících lidí roste. Celou řadu lidí velice obdivuju. Jsem jen trochu alergický na některé veterány, kteří se vydávají na závody bez odpovídající přípravy, a pak se na ně zbytečně čeká v cíli. Ale jinak jsem přesvědčen, že z té masy by mohl vzejít nějaký kvalitní běžec a zaměřit se na aktivní závodění. Dobré by bylo, kdyby trenéři sledovali i tyto masové běhy a pokoušeli se mezi startujícími najít talentované běžce. Já jsem to dělával. Míval jsem velkou skupinu kondičních běžců, takzvaných „buďfiťáků“, a z nich se rekrutoval například Zdeněk Procházka, který zvládnul maraton za 2:22. Vidíte, zase jsme u té skupiny. Ale masa je nutná, bez toho to nejde. Z masy mohou „vyskočit“ běžci, kteří rozšíří hodně úzkou českou špičku.

Ale nesmíme nad stavem našeho současného běhu jen brečet, musíme se snažit, a myslím hlavně trenéry, vést lidi ke kvalitní výkonnosti. Snad se to povede a já se ještě dožiju toho, že budeme mít maratonce, kteří budou běhat časy na úrovni 2:12, 2:13. Moc bych to sobě i českému běhu přál.

PaedDr. Bohdan Müller

Narodil se 23. února 1934. Běžec, trenér od roku 1957 ve Slávii VŠ Praha, od roku 1990 v Olymp Praha. Odborný asistent katedry TV VŠCHT v Praze v letech 1959 – 81, v oddělení vrcholových sportů v letech 1981– 90. Devět let pracoval jako náměstek Sportovního centra v Nymburce. Národní trenér maratonských běžců (1974 – 81), reprezentační trenér běhů a sportovní chůze (1981–84), Ústřední rozhodčí a člen maratonské komise (1961–84).

Mezi jeho svěřence patřili Jaroslav Kocourek, František Pechek, Pavel Broum, Pavol Madár, Jarmila Urbanová, Šárka Balcarová – Pechková, Vlasta Rulcová nebo Helena Bidmonová. Nyní je mimo jiné osobním manažerem nejlepší české vytrvalkyně Petry Kamínkové. Věnoval se také publikování: Maraton žen – Vrcholový sport (1987).

Osobní rekordy: 5 000 metrů – 14:58,2 (1964), 10 000 metrů – 30:47,2 (1964), maraton – 2:24:12,0 (1966).