Závěrem malá úvaha nad tréninkem.

     Jak někteří z Vás správně poznamenali, pravidelný trénink je zcela jiná výzva, než zdolání maratonské vzdálenosti. Vynechám případy, kdy někdo běhá často, protože ho to prostě baví a běhat tedy jde, kdy chce. Pokud je řeč o pravidelném tréninku s nějakým cílem, pak musí jít běhat, i když nechce. K tomu je potřeba velká disciplína nebo alespoň motivace. Nevím, odkud se disciplína bere a přiznávám, že to je jedna z mých nejslabších stránek. Asi se s ní člověk už musí narodit. Disciplína mne děsí, je pro mne synonem pravidelnosti, řádu, ba podřízenosti. (Na vojně jsem nebyl, naštěstí.) Získat motivaci je ve srovnání s disciplínou mnohem reálnější…

     A teď se na to zkuste podívat jinak. Pravidelný trénink je nejen zcela jiná výzva, ona je to zcela jiná, samostatná sportovní disciplína. Tedy sportovní odvětví, které nás učí, jak posouvat nebo alespoň udržovat hranice svých možností. Zabývá se regenerací, zkouší, jaké opakování tělo vydrží, jak ho oklamat, jak ho podpořit. Umí ladit a směřovat vrchol formy třebas na jediný den v roce. Má zcela obecné složky: tréninkový efekt, cross-training. A má samozřejmě i specializované složky zaměřené jednotlivě na ostatní sportovní disciplíny. Trénink obecně je zcela svébytná záležitost.

     Naproti tomu každý člověk má nějakou rychlost běhu a nějakou běžeckou vytrvalost. Každý se tedy může zúčastnit závodu v běhu, ať je to sprint, nebo maraton. Na to nepotřebuje vědět nic o tréninku. Stačí tušit, co je to běh, tedy že je dobré při něm klást nohu před nohu. Běžecký závod je totiž závod, ehm, v běhu, nikoliv v tréninku. (Na závody v tréninku jsou tu poháry a seriály, po případě OH.) Na startovní čáru se totiž vždy postavíte jen s výkonností, co máte právě v tu chvíli. Na trénink se Vás nikdo ptát nebude (tedy pokud zrovna nevyhrajete :o). Když mne v závodě předbíhají šedesátníci a sedmdesátníci, jednoduše před nimi smeknu a nesnižuji jejich výkon myšlenkami typu: „No jo, když ale oni trénují nejmíň padesát let! To já kdybych trénoval…“ Jak zde také někteří poznamenali, na „kdyby“ se nehraje.

     Pro rozhodnutí věnovat se sportu, zvanému trénink, je nutný důvod. Například touha posouvat své hranice. Nebo touha porazit soupeře. Ty často souvisí. Ale může to být i příslib zdraví a dlouhověkosti. V pokročilém stádiu se přidává závislost na endorfinech. Trénink je to, co dělá z běžce sportovce a co sportovci umožňuje se snadněji adaptovat na jiný sport či na více sportů zároveň. Trénink je také to, co v očích běžného člověka vytváří obraz sportovce jako někoho, kdo je odolný vůči nepohodlí, bolesti, vyčerpání, nepřízni počasí, potu, depresi i porážce. Jako někoho, kdo je soutěživý, ale čestný v duchu fair-play, vždy pomůže soupeři v nouzi a vítězi podá ruku. Zde je nápadný průnik s profilem ideálního vojáka, ostatně sportovců mezi nimi nebylo (není) málo.

     A pak jsou tu lidé, které nějaký sport (či sporty) baví, ale své hranice posouvat nechtějí nebo nemohou. Takoví lidé trénink nepotřebují. Mne třeba k běhání vedla potřeba přesunovat se na větší vzdálenosti, v kombinaci s neschopností vyrazit včas (a zase ta disciplína). Trénik je tak pro mne v podstatě nebezpečný. Povede jen k tomu, že budu vyrážet ještě později. A bežet 10 km na vlak, co jede za třičtvrtě hodiny, s těžkým batohem a přes les, to není zrovna ideální zakončení výletu. V současné době tak k tréninku hledám motivaci, nějaký rozumný, nesamoúčelný důvod. Přiznávám, že zatím marně.

*>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17 Vynechám případy, kdy někdo běhá často, protože ho to prostě baví a běhat tedy jde, kdy chce. Pokud je řeč o pravidelném tréninku s nějakým cílem, pak musí jít běhat, i když nechce. *

Naštěstí téměř vždy chodím běhat, protože mě to baví a běhám podle chuti, snad s výjimkou několika ranních Hamburgů, na které jsem musel vstát i když jsem byl unavený, protože jsem je vyhlásil už dříve, a několika situací, kdy jsem se necítil dobře kvůli práci či jiným problémům, ale tušil jsem, že po vyběhnutí na tom budu lépe, když i přes aktuální nechuť vyběhnu (samozřejmě jen volně).

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

„Pro rozhodnutí věnovat se sportu, zvanému trénink, je nutný důvod. … Každý se může zúčastnit závodu v běhu … V současné době tak k tréninku hledám motivaci, nějaký rozumný, nesamoúčelný důvod. Přiznávám, že zatím marně.“

Já to mám naopak: trénink je každodenní záležitost, způsob života, něco, co mě baví. Abych šla na závod, k tomu musím mít důvod – a tak si závody vybírám a mnohé závody v mém okolí vynechávám, protože se mi na ně nechce. Ale běhat se mi chce. Vůbec nechápu, co někoho vede k tomu, aby závodil v běhu, když mimo to neběhá. Každý jsme prostě jiný 

A ještě k té disciplíně: neber to tak vážně. Většinu „trénujících“ běžců netlačí smysl pro povinnost, ale dělají to proto, že je to baví. I překonávat lenost nás některé baví A taky mě baví na něčem dlouhodobě pracovat, za něčím jít. Už se to tady říkalo stokrát, ale cesta k nějakému cíli je někdy lepší než ten cíl.

Ty jdeš závodit, protože bys chtěl mít „v ruce“ ten výsledek? Například maraton pod 3? Já to mám tak, že mě moje dosažené časy těší jen v souvislosti s mým „tréninkem“, kdyby stály samy o sobě, bez vztahu k „tréninku“, tak by mi byly naprosto ukradené. Ale věřím tomu, že to lidi prostě mají různě.

>> Pavla T., 24. 10. 2012 21:53:31

Pavlo, lépe bych to neřekl, pěkně napsané

>> Francis1981, 24. 10. 2012 18:31:18

Jestli ale pohyb není součástí zdravého životního stylu. 

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

Nechci být negativní, ale mám stále silnější pocit, že ti ani tak nejde o zprostředkování běžeckých zážitků, jako o potřebu publika pro prvoplánové sdělení, že jsi one-off, individualita s nestandardním způsobem života, která se vymyká všem konvencím – v tomto případě tedy klasickému přístupu ke sportu tak, jak ho chápe uniformovaný dav na těchto sránkách. Tak to takhle napiš, ať ti zapálení běžci vědí, že se chceš úmyslně profilovat jinak a neztrácejí čas radami a názory tam, kde je to zbytečné.

>> Francis1981, 24. 10. 2012 18:31:18

ako si oredstavujes zdravy zivotny styl BEZ pohybu ?

teda sa s niecim takym stretavam prvykrat v zivote

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

Hodně slov, ale je to podle mne nesmysl. Možná, až tu „svébytnou záležitost“ vyzkoušíš a nebudeš o ní jen teoretizovat, poznáš sám.

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

I like the way you think

>> Pavla T., 24. 10. 2012 21:53:31

I like the way you think

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

Chceš-li znát osobní motivaci, najdeš u každého běžce něco trochu jiného. Můj nejzákladnější důvod: Pohyb je nutnost. Bez něj degenerujeme. Běh je jednoduchý a svobodný pohyb. Všechno ostatní (že mě baví běhat tak a tak, že řeším trénink, časy, rád se o tom něco dozvím a předám dál…) je pro mě nadstavba a zábava.

Jestli chodíš do práce, nějakou disciplínu máš.

Zakončení výletu neplánovaným 10 km během – a na kolika kilometrech jste teda nabrali to zpoždění ? Mě se většinou povedla zhruba osmistovka, na zádech batohy dva (vždy galantní, ideálně ještě lano na krk), držet ostatním dveře, všichni doběhnou – pak výborná nálada ve vlaku. Neznám lepší konec výpravy a zůročení běžeckých schopností.

Jo a ještě pětiprsťáky 2006 – nevěděl jsem, že se tehdy vůbec u nás prodávaly, natož model sprint.

>> Mikis4318, 24. 10. 2012 22:19:48

Taky me ten udaj zaujal, ale model Sprint je opravdu z roku 2006. Ac se to nezda, tak petiprsty nejsou jenom modnim hitem poslednich tri let. Kdyz zapatras na googlu, tak najdes toto forum (http://www.outdoorforum.cz/viewtopic.php?…) kde jakysi oblivion v roce 2009 mluvi o v dubnu koupenem modelu Sprint. Ze by nahoda nebo spatna pamet ?:-)

Chodim jiz nekolik let na outdoorove akce typu Preziti a tam casto potkam lidi bez treninku (samozrejme i silne trenovane). Nekomu opravdu jde jenom o to zucastnit se nejake narocne („drsne“) akce a zkusit si, jestli na to mam. Proc by to nekdo nemohl mit ve vztahu k maratonu?

>> EdCable, 24. 10. 2012 22:57:43

Toto mě zaujalo: „ve Flow jsem běžel / šel Krušnohorský dogtrek, s blouděním něco přes 100 km“

>> kanovsky, 24. 10. 2012 22:59:38

o 100km dogterku oblivion na tomto vlakne niekolkokrat pisal

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

No dobre a? Chapem Tvoj pristup a vidim ho v bledomodrej variacii kazdy den u majoritnej populacii postihnutej syndromom lenivost. Pochvalu odo mna teda neziskas, ale asi o nu ani nestojis. Tvoja jedina vyhoda je, ze vies co nechces, ale pochybujem, ze vies co chces. Skus teda pisat, ako som Ti uz raz radil, nie si v tejto discipline uplne marny. Pis vsak o veciach, ktorym rozumies a ktore robis rad a s laskou. Inak to bude zas prvoplanove – ako Tvoje vylevy na tomto vlakne.

Tvoj pristup mi, mimochodom, nie je apriori nesympaticky. Len sa s nim zatial neviem stotoznit. Mozno raz v buducnosti to ziaden problem nebude…

BTW, trening nie je disciplina, ale priprava na nieco. Iba fitnesaci robia z treningu sport. Skus sa nad tym zamysliet.

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

Ja som vzdy behal pre radost a teda obcas OK aj na vykon a zlepsovanie osobakov (no na kazdej distancii som patril a aj patrim k priemeru). Na trenngy som sa vsak tesil kvoli partii chalanov. Vlastne to bolo tak, ze sam som nikdy nebehal a sam som sa nikdy nedonutil doma behat vytrvalost cez vikendy (ako nam kazal trener). Rovnako to bolo aj s ostatnymi chalanmi v partii. Ked sa vsak do toho vsetkeho priplieta po studiu kazdemu z nas praca, muselo to chtiac nechtiac vsetko ustupit a ostal som sam (s bratom). Vtedy sa naozaj tazko hladala naraz motivacia. A co mi pomohlo k tomu ze beham teraz skoro kazdy den. Pomohli mi dve veci.

Prva: Zakupil som si GPS hodinky a zacal som si zaznamenavat trasy/behy → spravil som si dennik. Kedze mam kadejake elektrnicke hracicky velmi rad, bolo to vlastne hranie sa s udajmi, excelom, tabulkami, no k tomu som potreboval udaje…kde ich ziskat? Proste behat a postupne ich zbierat. Postupne mi prestalo vadit ze musim behat sam…

Druha: Na mojom prvom a jedinom MTB zavode som skoncil po 8km so zlomenimi dvoma prstami na lavej ruke (je to presne rok dozadu). Bola nutna operacia, klinec atd… Vtedy sa to vo mne doslova zlomilo, ked som nemohol jednoducho niekolko tyzdnov vobec behat (kvoli tomu klnicu) a mesiace som sa dostaval spat do formy. No kedze som sa v nemocnici nudil, kamarat mi pozical knizku o Armstrongovi, ktory mi vnukol myslienku. Treba behat dokym sme zdravi a ide to.

A presne toho sa teraz drzim – ked sa da tak si vybehnem, zaznamenam, a ked mam cas tak analyzujem, zlepsovaie, zhorsovanie (mozno podobne ako Petr). Nie som otrok elektroniky, no ked uz mam nieco zakupene, nebude to lezat doma… (to je dalsia myslienka DCrainmaker-a, ze nosi Garmina s HR stale a vsade).

Takze motivacia? Ked vidim tie vysledky a zlepsovanie ani nie tak casov, ale ako mi napr. postupne za pol roka kleslo HR o –4 pri rychlosti 4min/km, tak ma to motivuje k lepsim casom, k porovnavaniu s ostatnymi na fore a k prepracovanejsim tabulkam aj vdaka Petrovi. Dalsia motivacia je zdravie, za poslednych co si pamatam 5r som nepresiel jedinou chorobou (maximalne 1 den teplota z pretazenia).

Rada pre teba: Ak ti ani jedna z mojich myslienok nepomohla k motivacii na trening, najdi si partiu ludi. Chodievajte spolu behat, porovnavajte svoje styly, kecajte pri tom (a nie cez CHAT, mobil, FCB a toto forum), pred behom, pocas behu, po behu…chodte si niekam sadnut. A vtedy ta to bude motivovat mozno..ani nie to behanie, ale to co sa deje pred nim, po nom… nebudes mat mozno potom ani taky apetit s vykecavanim tu 

>> PALOsvk, 25. 10. 2012 08:35:44

souhlasím, když není morál, tak pomůže proběhnutí s kamarády běžci. Někdy je ale toho kecání o běhání až moc :)).

Já si nedokážu představit, že bych z gauče dal maraton, na tož za 3:30. Když se tohle stalo mě, měl jsem o 15kg víc než teď a uběhnul jsem 2,5km a měl toho plný zuby. I tady na foru píše spousta lidí, že jim prostě odejdou svaly na nohou po xy km, protože na to nejsou zvyklý.

>> oblivion, 24. 10. 2012 19:12:17

Oda na lenost.

>> Pavla T., 24. 10. 2012 21:53:31

Hezky napsano.

V mych ocich je pravidelne prekonavani lenosti vetsi frajerina nez jedna hura akce.

Navic vim, jak uzasny je to po dobehu pocit, kdyz clovek i pres pocatecni nechut precejen vyrazi.

Jinak opravdu: kazdy to ma jinak.

>> Pavla T., 24. 10. 2012 21:53:31

Rozdíly jsi vystihla pěkně. Však já vím, že je běh příjemný, jinak bych přeci neběhal vůbec. Jen mi ten příjemný pocit vystačí na celý týden.

>> Mikis4318, 24. 10. 2012 22:19:48

Výlet byl 10 km z vlaku, veget, 10 km zpátky.

A zaměstnání měním častěji, než je mi milé. Například kvůli neustálým pozdním příchodům.

>> EdCable, 24. 10. 2012 22:53:37

Máte oba pravdu, jednak jsem si to spletl s modelem KSO, který jsem kupoval první, a hlavně to bylo v prosinci 2008 (chvíli pak trvalo, než přišly ze zámoří), tedy ne 2006. Díky za detektivní práci. Opravil jsem úvodní příspěvek.

>> Mato, 25. 10. 2012 08:11:43

Ano, na „fitnesáky“ a kulturisty jsem také myslel. Kulturistiku nechápu, ale respektuji jejich znalosti o těle, výživě, tréninku, regeneraci a snahu o estetiku.

>> PALOsvk, 25. 10. 2012 08:35:44

Vzhledem k tomu, že jsem do určité míry matematicko-technický typ, také jsem doufal, že mi GPS a HRM pomůže, především se zpětnou vazbou. Že uvidím měřitelné pokroky. Bez toho by odevzdat se nějakému tréninkovému plánu bylo jen věcí víry. Ovšem selhalo to na pořizování záznamů, zčásti leností, zčásti absencí PC (s Linuxem v práci si ty věcičky povídat nechtějí).

Trénink ve skupině jsem též před lety zkoušel, vedl jej kdosi z žižkovského Triexpertu a běhalo se 1× týdně po Vítkově. Sice jsem od „vedoucího“ dostal pokaždé „vynadáno“, že jsem zase přes týden nic nenaběhal a že nemám používat prsťáky, ale chodil jsem tam rád. Jenže to brzy skončilo, když na to „vedoucí“ přestal mít čas.

Každopádně díky za nápady, trefil jsi to přesně.

>> Daňour, 24. 10. 2012 22:09:02

„Dav“ na těchto stránkách mi nepřipadá ani uniformovaný, ani uniformní. Naopak. A pomineme-li psychoanalýzu vyčleněných jedinců, kteří ve své okaté zhrzenosti přesto touží být součástí celku, tak já se cítím být normálním sociálním tvorem.

Jak rád bych byl v nějakém sportovním oddíle, kde mi trenér říká, co dělám špatně a jak to dělat lépe, kde jsou srovnatelní jedinci, s kterými by trénink dostal nový rozměr. Ale to jsem zřejmě prošvihl v mládí, tak staré jako já jsem nikde neviděl. Dvakrát jsem se např. zúčastnil bruslařského tréninku. Ne že by byli trenéři přímo nevstřícní, ale i tak jsem měl pocit, že spíš překážím. Aby ne, když mi ujely i desetileté děti.

A protože poměrně riskuju, když tu takhle zanedbávám pracovní povinnosti, tak naposledy: Zdejší fórum mi velmi pomohlo a jen díky němu jsem se odvážil maraton absolvovat. Chtěl jsem se proto odvděčit tím, že snad můj zážitek také někomu dodá odvahu. Že se to zvrhlo v rozebírání aspektů mého života, to mi věru není milé. Účastnil jsem se toho, jen abych obhájil pravdivost a původní záměr příběhu.

Diskuze mne ujistila v tom, že pokud se někdo chce vrhnout do maratonského tréninku, první, co by měl udělat, je odběhnout si nějaký malý maratonský závod. Bude mít změřenou trasu, občerstvení, bude se mít koho držet. Když zkolabuje, dostane se mu pomoci. Ale hlavně, pozná krizi a limity, na kterých pak bude tréninkem pracovat s mnohem jasnější představou. V poslední řadě ho může potěšit, o kolik se zlepší.

Opakuji se, ale: Díky moc za trpělivé rady před závodem!

P.S.: Běhat jsem začal 2008, v pohorkách (tehdy mé jediné boty). V počátečním nadšení jsem si tu vedl deník pečlivě, akorát jsem do něj přidával i každou delší chůzi a závody, abych tam vůbec měl co psát. Roky 2010 a 2011 jsem neběhal skoro vůbec, jen vždy týden před Baroko půlmaratonem jedna zkouška na 5 km. Do nejbližšího maratonu to opět povedu pečlivě, včetně kola, bruslí a plavání.

>> oblivion, 25. 10. 2012 15:44:30

Koukám, že v roce 2008, když jsem začínal běhat jsi toho naběhal víc, 2009 stejně, a pak jsi už moc neběhal. Podle času na maratonu jsem ti za ty dva roky moc neodběhl – holt mládí (a předevěím mých 20 kg navíc, kterých jsem se musel zbavit) 

PS: mám takový pocit, že jsem tě viděl někdy běhat v Modřanský rokli?

>> Zdeněk68, 25. 10. 2012 19:45:00

Ty dva 100 km výkyvy jsou „indiánská“ chůze (dogtrek).

Bydlím na Beránku, tak to nahoru Roklí občas beru do práce na Brumlovku (9,5 km).

>> oblivion, 25. 10. 2012 15:44:30

Tak jo. Muselo to přijít. Jak jsem slíbil:

Podrobný záznam pohybu

     Měsíční souhrny od Stromovky, tj. za uplynulých 7 měsíců = 29 týdnů = 203 dny. Jsou to převážně cesty do a z práce:

Obrazem:

No ano, je to bída.

>> oblivion, 14. 05. 2013 19:24:50

A výsledek? Vezmu to popořádku:

     M – 198 d
Po Stromovce jsem si na zimu koupil své první kolo, cyklokrosové, jako motivaci k pohybu. Přešel jsem na důsledně nízkosacharidovou stravu.

     M – 119 d
V lednu mi vypršelo roční předplatné MHD, tak jsem zkusil MHD nepoužívat, opět motivačně. Po 2 týdnech mne však zastavil zánět okostice.

     M – 40 d
Kvůli jedné soutěži v hubnutí jsem začátkem dubna nabral 5 kg ze 72 kg na 77 kg (při 178 cm), do M jsem ale stihl shodit jen 6 kg (plán byl 9 kg).

     M – 22 d
Na vinařských Pardubicích jsem si pohmoždil vnější (zá)nártní kost, odpolední stíhání Evžena kolem Vltavy to dorazilo. Další týdny noha otékala už po 100 m chůze.

     M – 14 d
Opět bez MHD, do práce však kvůli přetrvávajícímu zranění chodidla pouze na kole či na bruslích. V tak pěkném počasí to šlo denně.

     M – 4 d
Sváteční středa, krásné počasí, cyklostezka v Bráníce přeplněná. Na takové podmínky neopatrnou jízdou na bruslích jsem se ve 25–30 km/h srazil s chodcem. On přetržená sluchátka od MP3, já naražená zápěstí, pravé rameno a kyčel, sedřené předloktí. Uklidňoval jsem se naivní představou, že k běhu nejsou ruce potřeba. To se však brzy ukázalo jako bolestivý omyl.

     M – 2 d
V pátek jsem si na firemní akci natáhl stehenní sval, aniž bych si byl vědom pohybu, který by to mohl způsobit. Bolest byla zřetelná až do neděle.

     M – 1 d
Rozčarován z opět rostoucí váhy, naordinoval jsem si (experimentálně) na sobotu hladovku. Při celodenním „trajdání“ po městě (výstaviště apod.) bylo lehké na jídlo nemyslet, ale motala se mi z toho hlava. Večer alespoň zeleninový vývar.

     M – 1° (h)
K snídani jen kus sýra. Cestou na bus se naplno ozvalo zranění chodidla. Bylo také už jasné, že předzávodní focení Výboru dobré vůle nestihnu.

     M – 1' (min)
Dobíhám od Muzea k úschovně, odevzdávám batoh a bloudím na start, jako bych na Ovocném trhu nikdy nebyl. Do přidělené sekce G se už nemám šanci dostat, zůstávám tedy v poslední sekci – K.

     M + 10'
Překračuji startovní čáru. Kličkování mezi běžci je docela zábavné a první kilometr je tak jedním z nejrychlejších. Stopky (bez GPS) ukazují mezičas 3'20", lekl jsem se ho a zpomalil. Nepomohlo to, průměr dalších 20 mezičasů ukazovaly stále kolem 3'36". Běželo se mi ale dobře, tak jsem nad tím nepřemýšlel. Má skutečná rychlost však byla jen 4'15".

     M + 36'
Někdy po 6. km u Vltavské zakopávám o bouli na silnici. Z následného kotrmelce je naražené koleno a zápěstí, které brzy oteklo tak, že jsem jej ani neohnul. Stále jsem se nenaučil padat.

     M + 50'
Už před 10. km lituji, že jsem kvůli propagaci charity běžel v oficiálním tričku. Bylo v něm neskutečné vedro a následné zvýšené polévání zřejmě přispělo ke spálení obličeje sluncem…

     M + 1°26'
V mylném dojmu, že běžím na osobák na půlce (stopky v tu chvíli ukazovaly 1°08'), jsem se na 18. km rozhodl obětovat zbytek závodu a druhou půlku jen doklusat. Poprvé jsem si cucnul kokosového oleje, který jsem měl s sebou (opět experimentálně). Na občerstvovačkách jsem po celý závod bral jen vodu.

     M + 1°39'
Hned za půlkou jsem dle předchozího rozhodnutí zpomalil. Chtěl jsem pokračovat tak 4'30"-4'45", což podle stopek znamenalo zpomalit o 1'/km. To se mi sice skutečně povedlo (reálná rychlost 5'10"), ale stopky tvrdohlavě ukazovaly mezičasy kolem 4'18". Krásným lžím je tak lehké uvěřit… Zbytek závodu jsem si tak „odklusal“ pro radost, stále v mylné představě, že na plán 3°13'13" běžím s rezervou.

     M + 3°16'
Snad díku přehnanému zpomalení žádná krize nepřišla. Jen poslední 2 km po kostkách už tak „pro radost“ nebyly. V první půlce tolik nevadily, ve druhé byl někdy hrubý asfalt horší, než kostky. A místy jsem nechápal, jak to, že si vedoucí závodníci při jejich rychlosti nezvrtnou na kolejových výhybkách kotník…

     M + 3°25'
300 m před cílem se mi křeče zahryzly do obou nohou, Pařížskou jsem tedy absolvoval značně směšným a toporným způsobem. Cílové fotky podle toho taky vypadají… Rozdíl reálného času oproti stopkám byl nepochopitelných +30'43", přestože ukazovaly všech 43 poctivě odmačkaných mezičasů…

     M + 3°29'
Banánům v cíli jsem sice neodolal, ale pak už jsem přistoupil k dalšímu experimentu – nedoplňování sacharidů po závodě. Doufal jsem, že mne to uchrání od svalové horečky. Nevím, zda to bylo tím, ale nepřišla.

     Dojem ze závodu? Nenašel jsem na něm (s výjimkou tunelu) žádnou chybu (ale na změnu názoru to nestačí). Zato já jsem projevil naprostou mentální nedostatečnost, když jsem tak snadno uvěřil nereálným údajům stopek. A odsoudil se tak k nutnosti třetího opakování pokusu o maraton bez tréninku…

Však realtime 3:17:53 je výborný, gratuluji!

Pětky vidím za 21:13 20:51 21:17 21:14 23:32 25:49 25:45 26:57 a posledních 2,2 km za 11:11.