SERIÁL: Dva neúspěchy v Alpách a přemýšlení, co dál

Napsat zářijový příspěvek mi trvalo trochu déle než obvykle. Za prvé jsem si potřeboval utřídit myšlenky a popřemýšlet, co dál. A kromě toho mě sklátila krutá, zlá choroba: rýmička. Po návratu z Alp jsem si udělal volnější týden, a jakmile tělo zjistilo, že konečně chvilku nemusí makat, okamžitě si vynutilo pauzu. Asi už jsem ji nutně potřeboval.

Pojďme ale od chronologicky. Od začátku září se všechno vyvíjelo slibně. Sice jsem do poslední chvíle čekal, jestli mi od Dynafitu dorazí balíček s vybavením do Alp ztracený někde v Itálii. Nakonec ale všechno dopadlo dobře a v pondělí 9. září jsem podle plánu vyrazil. Předpověď počasí nevypadala bůhvíjak, ale pořád jsem se utěšoval, že se to ještě může změnit. Nezměnilo. Po dvou deštivých dnech a jednom slunečném přišly povodně, v rakouských Alpách navíc silné sněžení, takže jsem chtě nechtě musel svůj první pokus neplánovaně přerušit.

Týden po povodních jsem se do Rakouska vrátil zpátky, ale hned v prvním horském průsmyku mě přivítal sníh. Druhý den, poté co jsem se šest hodin po kolena a chvílemi i po pás brodil ve sněhu, jsem pochopil, že i tenhle druhý pokus bude neúspěšný. Sice se mi podařilo pokořit další část trasy, ale během šesti dnů jsem urazil vzdálenost, kterou jsem si původně naplánoval na první čtyři dny. Po zralé úvaze jsem tedy letošní pokus o přechod Alp vzdal.

Samozřejmě mě to dost vzalo. K tomuhle cíli se upínám už několik let, a když jsem ho měl na dosah, hodilo mi do toho vidle počasí. Pár dnů jsem z toho byl špatný. Měl jsem pocit, že jsem selhal. Ale postupně jsem si stále víc uvědomoval, že jsem pro zdar výpravy udělal opravdu vše, co bylo v mých silách. Poctivě jsem se celý rok připravoval, dostal jsem se do formy a fyzicky jsem měl našlápnuto slušně. Jasně, mohl jsem si svou expedici naplánovat na jiný čas. Kdybych vyrazil o deset dnů dříve, měl bych na přechod ideální podmínky.

Jenže chybami se člověk učí. A já se toho během těch šesti dnů v Alpách naučil docela dost. Získal jsem zkušenosti, které příště určitě zúročím. Ať už se týkají vybavení, plánování trasy a dalších aspektů. Taky jsem si znovu ujasnil, že vysoké hory nelze podceňovat. Jenom hory rozhodují, jestli mě pustí, nebo ne. A tentokrát se rozhodly, že si ještě musím počkat.

Když jsem se vrátil zpátky z Alp, honilo se mi hlavou, co bude s mým seriálem Zpátky do formy v padesáti. Hledal jsem náhradní cíl, a říkal si, že se třeba v prosinci přihlásím na nějaký maraton a zkusím ho zaběhnout pod tři hodiny, abych dokázal, že jsem skutečně ve formě. Ale poměrně záhy jsem si uvědomil, že nemá smysl takhle narychlo něco lepit. Prostě budu pokračovat ve svém snažení a uvidíme, jak se to v budoucnu vyvrbí.

Takže mi z toho vyšlo následující: V říjnu si konečně udělám zaslouženou pauzu. Poslechnu tělo, na pár týdnů snížím běžecké tréninky na minimum a do přípravy začlením kompenzační sporty, v tomto ročním období to bude zřejmě cyklistika, posilování, plavání a lezení. Od začátku listopadu se vrátím k osvědčenému tréninku a vymyslím, co dál. Určitě si v zimě dám nějaký horský přechod, abych se lépe adaptoval na zimu a nevlídné počasí. A svůj seriál Zpátky do formy v padesáti prodloužím až do příštího léta.

Takový je tedy plán. Uvidím, co přinesou následující měsíce. Díky vám všem, kteří jste mi drželi palce. Jedeme dál.

Celý seriál sledujte na blogu EUrunner.eu. Vychází se souhlasem autora