Velká část vedla po širokých zpevněných turistických cestách, troše asfaltu a o něco málo víc terénu. Ve druhém ročníku asfaltu i pohodlných turistických cest ubylo, zato přibylo výběhů sjezdovek a jiných krpálů. Nutno také dodat, že příznivci panoramat si užili ještě víc než rok předtím. To, v čem však byly oba roky stejné, bylo vedro.

Třetí ročník změn přinesl zdaleka nejvíc a myslím, že všechny byly ku prospěchu věci. První znamenitou změnou bylo posunutí zázemí, startu a cíle z nejvyšší polohy obce Josefův důl do údolí. Odpadl tím úmorný dvoukilometrový finiš z minulých ročníků po sjezdovce nahoru. Pravda, pořadatel nás o něj neošidil, tutéž část jsme běželi hned po startovním výstřelu, ale první kopec na začátku se tak nějak vlastně nepočítá.

Další kilometry byly na poměry tohoto závodu vlastně jenom mírně zvlněné – sešup zpět do Josefova dolu, vystoupání po sjezdovce a lesem na Bukovou horu a seběh do Jiřetína – vlastně jenom taková warm-up zóna. Tento úsek nám ale stačil ukázat, co nám letos připravilo počasí. Podmáčený terén a horské pěšinky se měnily v potůčky. Dlouhotrvající déšť, který skončil večer před závodem, nás také připravil o další atrakci, a to překonání brodu. Už letmým pohledem na potok bylo vidět, že by se z toho stala spíše plavecká vložka.

První vážné stoupání přinesl o pár kilometrů dál Tanvaldský špičák. Zde poprvé drtím mezi zuby velmi nepěkná slovíčka na adresu pořadatele a pláči: „Kde je mé krásné stoupání po červené sjezdovce?“ Bezďovi, tedy hlavnímu organizátorovi Zdenkovi Bezdíčkovi, se asi zdálo málo kruté a trasu přemístil pod lana sedačkové lanovky. „Dobrá, bylo to sice kratší, ale rozhodně méně pohodlné.“

Další kilometry až téměř na Smědavu inovaci trasy nepřinesly, o vzrušení se postaralo opět počasí. Po první občerstvovačce nás čekal prudký seběh kamenných Mariánských schodů. Na kamenech to opravdu pekelně klouzalo a pár závodníků pokračovalo s nepěknými odřeninami a naraženinami.

Od další občerstvovací stanice na Smědavě vedla zcela nová trať. Technicky náročná, s velkým převýšením nahoru a dolů, ale také nejkrásnější. Kdo zná Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, ví a ti ostatní, ať si tam naplánují výběh či procházku. Výhledy do všech světových stran stojí za to. Bohužel, kochání a běh po úzké stezce mezi borůvčím a kameny místy se měnící v potok nešlo moc dohromady.

Následovalo opravdu strmé klesání, či ze začátku spíš opatrné sešourání Jizerskohorskými bučinami do Hejnice. Pravda, na webu organizátor upozorňoval na absenci značení, ale trasu dopředu zkoumá jenom zbabělec, tak jsem měl adrenalinové klouzání po kamenech okořeněno ještě obavami, zda se držím trasy. První fáborek po dlouhé době jsem tedy opravdu uvítal s povděkem. Mimochodem, zde jsem měl také svůj nejpomalejší kilometr, a to paradoxně při cestě dolů.

Občerstvovačce v Hejnicích vládl Honza Bartas, skyrunningový reprezentant, oplývající dobrou náladou. Jako velezkušený běžec věděl, které informace zdůraznit a o kterých se zmínit jen lehce a letmo. Pohovořil tedy o kratším stoupání, krátkém seběhu, dalším kratším už mírnějším stoupání a posledních asi 13 kilometrech do cíle. V podstatě měl pravdu: to kratší stoupání mělo jenom asi 4 kilometry a mačky jsme v podstatě nepotřebovali. Seběh byl pravda trochu technický, tam jsme tedy moc sekund neuspořili a poslední stoupání na Hřebínek již bylo po pohodlné horské cestě.

Z Hřebínku do Bedřichova byla trasa již rovinatá, ale po 60 kilometrech se jednalo už spíš o indiánský běh. Z Bedřichova po občerstvení vedlo již opravdu poslední stoupání na Královku po frekventované horské cestě. Důchodci a matky s kočárky mi zde byli zdatnými soupeři. A pak následovalo 6ti kilometrové klesání do cíle opět úzkými kamenitými stezkami. Byl jsem za nepohodlnou cestu v podstatě rád – měl jsem výmluvu, proč se na zakřečovaných nohou nepokouším o triumfální finiš. Na ten jsem si musel počkat až na závěrečných asi 500 metrů, ty už vedly po široké cestě a já na jejím začátku zjistil, že závodník, o kterém jsem si myslel, že jsem ho dávno setřásl, je těsně za mnou. Finiš byl tedy opravdu na krev.

A pak už jenom jídlo zdarma, nealko pivko zdarma a nafasování finišerského balíčku. Obsahoval jedno tréninkové triko a druhé, opravdu krásné, na běžné nošení. Má jen jednu nevýhodu – je světlé, a tak se bude muset často prát. Budu muset vždy počkat doma až uschne, protože jiné si letošní léto už vzít odmítám!

Na závěr musím pochválit vzornou organizaci a famózní výběr jídla na občerstvovačkách spojený s příjemnou obsluhou. Měl jsem dojem, že kdybych si přál třeba řízek, tak nezaváhají a na příští občerstvačku mi ho doručí. Jedinou výtku bych měl k absenci mapky zázemí. Že byla možnost osprchování, jsem zjistil až po převlečení. Ale co – aspoň v nočním vlaku nikdo nemohl být na pochybách, že s nimi cestuje opravdu drsný horský běžec.