Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

RECENZE: Příběh běžce mimo střední proud

RECENZE: Příběh běžce mimo střední proud

Ivo Domanský | 21.09.2012 | přečteno: 7677×

Žil v emigraci v západním Německu, po návratu domů se stal šéfem prosperující firmy, postavil si dům, živil rodinu – a také měl sen o maratonu pod tři hodiny. Několikrát se o něj pokoušel, ale kýženou hranici nepokořil. I proto, že se mu příliš často stavěli do cesty démoni v podobě alkoholu a večírků. I tak se dá shrnout hlavní motiv nedávno vydané knihy „Proč vlastně běhám“ od Jana Sačíka.

Loni a letos se na knižním trhu objevily nejméně dvě nové publikace, v nichž hraje běh nezanedbatelnou roli. Zatímco však v obsáhlém románu – thrilleru bývalého maratonského reprezentanta Bohumila „Boba“ Balcara Prolog místo epilogu (vydalo nakladatelství Resonance Domažlice) je běžecká tématika spíše kulisou k autorovu vidění beletrizovaných jevů a událostí, týkajících se historie naší země od druhé světové války do současnosti, je podstatně útlejší knížka běžce, podnikatele a příležitostného jazzmana Jana Sačíka Proč vlastně běhám sondou do autorova světa, v němž se v zajímavé symbióze potkávají nejrůznější úlety „věčného kluka“, ochotného i na prahu abrahamovin si občas pořádně zapařit s přáteli bez ohledu na možné důsledky, se vzpomínkami na zcela prozaická první léta života v emigraci v tehdejším západním Německu.

Sačík je výborný vypravěč a jeho knížku sotva odložíme před dočtením poslední stránky. Krok za krokem – byť ne vždy v chronologickém sledu – tak na stránkách knížky potkáváme množství lidí a lidiček, s nimiž se autor setkal a kteří v jeho životě zanechali tu hlubší, tam zase mělčí stopu. Pevná vůle a cílevědomost dovedla vyučeného topenáře až ke složení přísných německých mistrovských zkoušek a po ne zrovna příznivé zkušenosti s prvním zaměstnavatelem také k založení vlastní firmy.

V té době autor ještě nevěděl, co je to běh a maraton, zato ve společnosti svých kamarádů byl znám jako muž, který nikdy neodmítne plechovku s pivkem nebo panáka něčeho ostřejšího. V tomto životním stylu pokračoval nějaký čas i po návratu do vlasti v devadesátých letech. Byl však sám se sebou a s tímto životním stylem spokojen? Odpověď na tuto otázku najdeme na stránkách jeho autobiografické knížky. Dávno zasuté vzpomínky na úspěšné běžecké začátky dorostence, který se kdysi zúčastnil i Běhu Rudého práva, ožívají a muž v nejlepších letech a v zajištěném postavení šéfa prosperující firmy uplatňuje svou vůli a cílevědomost v docela jiném prostředí.

Není to však přímá a jednoznačná cesta, kterou se nyní vydal. Pravda, už nekouří a zhubl o dvacet kilo, ale láska k pivku a příjemnému prostředí ve společnosti podobně postižených přetrvává. Má rozumnou ženu, která je ochotná občas přehlédnout jeho poklesky, dvě dospívající děti, postavil si dům na předměstí Prahy, odkud se vydává na běžecké tréninky podél Vltavy. Vzdáleným cílem je uběhnout maraton pod tři hodiny, avšak do cesty se znovu a znovu staví chuť na pivo a příjemnou společnost.

Ano, Sačík sám sebe v knížce charakterizuje jako Superpařmena, který se dostává do té správné nálady až v okamžiku, kdy ostatní už pomýšlejí na ukončení tahu po nálevnách. Následky jsou – samozřejmě – občas tristní. Letí třeba na maraton do Barcelony, kde by chtěl zúročit několikaměsíční poměrně tvrdou přípravu, ale potměšilý démon zapracoval. V předvečer závodu skončí v pofidérním baru, kde něco popije a pokouří vodní dýmku s Maročany, pak následuje klasické „okno“ a tvrdé probuzení na ulici, pochopitelně bez bundy, peněz a dokladů! Jak se dostal zpátky (útok na maratonský osobák se ovšem nekonal), to vám už ale neprozradím.

Jiný by se poučil, na tak náš autor. V permanentní kalbu se zvrhává rovněž další zahraniční cesta, tentokrát na římský maraton. Výsledek? Místo plánovaných 3:15 čas přesně o hodinu horší – no neberte to po 48 hodinách skoro beze spánku, prokládaných všemožným popíjením v barech věčného města.

Sačík je prostě živel, ale nemylte se, není to tuctový alkoholik ani „kvartální“ piják. Umí skleničku také tvrdě odmítnout a pak je se svými běžeckými výkony navýsost spokojen. Konec konců, tento bohém (narozený 1961) se ve své knížce bez skrupulí přiznává, že noc na záchytce strávil čtyřikrát v životě a přidává zajímavý poznatek, že třeba v Monte Carlu (kde se mimochodem díky osobnímu šarmu či spíše drzosti vloudil na párty nejvyšších pater společenské smetánky) je záchytka nejlevnějším místním hotelem na rozdíl třeba od Prahy.

Odpověď na otázku „proč vlastně běhám“ není v tomto případě zrovna jednoduchá. Zvídavý čtenář se ovšem k jejímu řešení dostane, zvláště, umí –li číst mezi řádky. I když Jan Sačík pluje pod plnými plachtami mimo střední proud, výsledek je nakonec stejný jako u stovek dalších běžců. A pokud je čtenář dostatečně vnímavý, pochopí, že běh je faktorem, který může podstatně měnit život člověka.

Cena brožované knihy je 195 Kč, je k dostání v některých knihkupectvích nebo je možno si ji objednat prostřednictvím e-mailu behymimodrahu@seznam.cz, případně koupit na některých běžeckých závodech.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

idomansky 17.02.2014 18:19:57

Žil v emigraci v západním Německu, po návratu domů se stal šéfem prosperující firmy, postavil si dům, živil rodinu – a také měl sen o maratonu pod tři hodiny. Několikrát se o něj pokoušel, ale kýženou hranici nepokořil. I proto, že se mu příliš často stavěli do cesty démoni v podobě alkoholu a večírků. I tak se dá shrnout hlavní motiv nedávno vydané knihy „Proč vlastně běhám“ od Jana Sačíka.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.