S účastí na letošním EPO Survivalu, který byl vypsán jako Mistrovství ČR v přírodním víceboji dvojic, jsem váhal. Centrum závodu bylo v kempu na Karlštejně, jehož okolí znám velmi dobře. Bydlím kousek odsud a často běhám po červené přes Bubovické vodopády nebo bajkuji po Brdském hřebeni. Tady mě nemůže nic překvapit, nic, co by mě dostalo do úzkých a zasloužilo si nálepku survival. Jak já se mýlil!

Na závod jsem se přihlásil s bratrem. V pátek večer si v centru vyzvedáváme mapu a po hodinovém lámání si hlavy nad strategií se rozhodujeme pro model běžec. Pro vysloužilé orientační běžce je běh jasně nejsilnější disciplína, takže náš plán je, pobrat všechny kontroly na treku, co nejméně se zničit na kole před orientačním během a určitě stihnout běžecký biatlon.

Jak jsme řekli, tak jsme v sobotu ve tři ráno začali konat. Na první disciplínu kros vyráží všech 130 týmů společně. Být první na hradě Karlštejn je prestižní a všichni běží, jako by před nimi nebylo dalších 13 hodin tvrdého závodnického chleba.

Po krosu nasedáme na kánoe, které jsou zpestřené slaněním Karlštejnského mostu. Na konci této etapy začíná svítat, kolem řeky se objevují obrysy skal, příroda se probouzí a naše kánoe tiše ukrajuje říční kilometry. Kdyby každé ráno bylo tak krásné, vůbec si nestěžuji. Trekovou etapu začínáme směr Srbsko, kde si myslím, že to dobře znám. Ale houby s octem. O lomu pod kopcem Chlum jsem neměl ani ponětí, a když lezu pro kontrolu umístěnou až na konci jeskyně, začínám chápat, proč i pro denní etapu je v povinné výbavě čelovka. Světlo jsme potřebovali za pár minut znovu, abychom v šachtách lomu Alkazar našli tři schované kontroly.

Cyklostezka z Alkazaru podél Berounky do Berouna je krásná, ale často plná bruslařů, cyklistů, pejskařů a dalších výletníků. Dnes v šest ráno po vydatných nočních deštích ji máme jenom pro sebe a při vložené bruslařské disciplíně se vyhýbáme pouze šnekům, kteří zde asi také měli nějaké svoje závody. Jejich tempo ale neakceptujeme a pokračuje v běžeckém treku. Ženou nás nejen soupeři, které cítíme za sebou, ale i samotná trať. Na vyhlídce nad Svatým Janem pod Skalou jsem byl mockrát, ale dnes si výběh po kamenech a závěrečných schodech opravdu užívám. Nahoře mě pálí nohy, nemůžu popadnout dech, ale ten výhled. Mozek oblblý endorfiny a závodním vzrušením míchá ty nejkrásnější chemické pocity štěstí. Další kontroly treku proletíme v tempu půlmaratonu, i když už máme za sebou přes pět hodin práce.

V depu se ani nepřevlékáme a sedláme kola. Cykloplínu si nandáme až po orienťáku, každá minuta dobrá. Serpertiny mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy bolí jako vždy. Dnes ale nesmí nohy zatuhnout, nahoře je čeká orientační běh (10 km). Na první kontrolu ještě trošku protestují, ale pak se rozběhnou a v posledním kopci jsou k nezastavení. Připadám si jak Kilián Jornet při výběhu na Mont Blanc.

Další kontroly cyklistické etapy jsou na Brdském hřebeni. Často tu jezdím, ale nikdy mě nenapadlo zkusit projet přes bývalou raketovou základnu Klondajk. Vím, že je tam díra, ale nikdy jsem se neodvážil. Teď jdou ale zábrany stranou. Projíždíme okolo odpalovacích ramp a jenom kroutíme hlavou. Na druhé straně jsme za pár minut, ale ejhle. Z této strany je brána zavřená a díra žádná. Nalevo vidíme strom, přes který bychom snad poctivou třímetrovou zeď ztekli. Nejdřív vyleze nahoru brácha, podám mu kolo a on ho pomalu spouští přes smyci, kterou měl v batohu, na zem. Za deset minut to máme za sebou, ale příště už tudy tedy nepojedu.

Sjezd do Neumětel nám vylepšuje lokální bouřka. Spíše nás ale trápí, že jsme si toho naložili moc a některé z plánovaných kontrol možná nestihneme. A tak zatímco Šemík pelášil k Neumětelům, my to teď musíme valit z Neumětel rovnou na biatlon. Tam poznáváme, jaké to je, zkusit trefit to nicotné černé kolečko, když máte srdce až v krku. Dostáváme tolik trestných koleček, že se to stydím přiznat. Z posledních dvou kontrol se stává neúprosná časovka. Chlapci z profi cyklo stájí by se ale divili, v jakém bahně se také dá časovka jezdit.

Poslední kopec a už jenom sjezd po asfaltu dolů do Karlštejna. Nalepené bahno z nás lítá kolem, to by se asi vyžehleným golfistům, kteří za plotem vedle silnice trefují jamky, moc nelíbilo. Do časového limitu nám chybějí tři minuty. Když dole nebudou spadlé závory, tak to stihneme. Nebyly a pár vteřin před koncem třináctihodinového limitu jsme v cíli. Špinaví, unavení, ale strašně šťastní.

Díky pořadatelům za parádní závod. Vůbec jsem nečekal, že u nás za barákem zažiji tolik vzrušení.