Kalhoty byly volnější a volnější, v boku píchalo čím dál méně, uběhnutá vzdálenost se prodlužovala a v cíli jsem ani nepotřebovala resuscitaci. Přesto to ale pořád hodně bolelo. Pak jsem si ale pořídila iPod a rázem se všechno otočilo.

S hudbou v uších se běhalo úplně jinak. Úspěšně odváděla moje myšlenky na to, že už nemůžu, že mě bolí nohy, že jsem zadýchaná, že už chci být v cíli, ačkoli nejsem ještě ani v půlce… Najednou mi všechno tohle začalo být trochu jedno. Jako bych se sluchátky v uších přepínala na autopilota, který mi dovoluje deaktivovat mozek, kochat se okolní přírodou a neřešit, že musím něco přemáhat.

Díky hudbě jsem v běhu přestala vidět nutné zlo. Stala se z něj příležitost utéct na chvíli od všednodenní reality – vyčistit si hlavu, vyměnit alespoň na chvíli zpívánkové hity a Dádu Patrasovou za hudbu, kterou JÁ chci… Až jsem si někdy na podzim uvědomila, že si to vážně užívám. Kilometry pod nohama začaly ubíhat tak nějak samy.

V listopadu jsem poprvé pokořila dvacet kilometrů. Paráda! Jde to a půjde to ještě líp! Pak ovšem přišla studená sprcha. Zranění kolene, ze kterého jsem se dostávala tři měsíce. Poprvé jsem se znovu (a hodně umírněně) mohla proběhnout teprve v březnu. Před sebou jsem měla nemilosrdnou vyhlídku na Krkonošskou výzvu a tréninkově jsem se ocitla prakticky na začátku.

Užívání se znovu proměnilo přemáhání. Bojovala jsem s leností (vypěstovaný běhací návyk se za čtvrt roku nicnedělání úspěšně vytratil), frustrací (že mi to zdaleka neběhá jako na podzim) a permanentní obavou z obnovy zranění.

Naštěstí koleno postupně se navyšující zátěž vydrželo (aspoň zatím) a díky Coldplay, Rudimental a dalším tréninkovým parťákům v uších jsem se postupně zase prokousala k delším tratím. Co je ale nejdůležitější, běhání si znovu užívám. Dokonce víc než kdy dřív.

Nedávno jsem se byla proběhnout v Krkonoších, a ačkoli mrholilo, běželo se mi tak dobře, že jsem prostě nechtěla zastavit. Až jsem se neplánovaně ocitla až na hřebenu. Před sebou výhled na všechny strany, široko daleko ani noha, všude kolem kleč a nad hlavou převalující se mračna. A v hlavě kromě úžasné Florence and the Machine taky neuvěřitelný klid a pocit svobody. Ten pak ještě zesílil, když jsem o pár chvil později běžela z kopce dolů.

Těch dvacet minut, kdy jsem se řítila po lesní cestě (a čekala, jestli se na mokrých kamenech ukrutně nerozplácnu) bylo vůbec nejlepších dvacet minut běhu, co jsem kdy zažila.

Takže sečteno, podtrženo: I kdyby Krkonošská výzva nakonec z nějakého důvodu neklapla (jakože doufám klapne), svůj cíl už jsem si vlastně do značné míry splnila. Našla jsem v běhání aktivitu, která mě naplňuje. A to je vlastně důvod, proč o tom píšu: Možná to povzbudí někoho, kdo s běháním bojuje podobně jako ještě nedávno já sama. V tom případě vám přeju, abyste se taky dostali do bodu, kdy zažijete mých „krkonošských 20 minut“. Ta námaha, která tomu předchází, za to rozhodně stojí. Tak vydržte a hodně zdaru!