Samozřejmě existuje pravděpodobnost, že se to může stát, ale neznamená to jistě, že se to stát musí. Závod je možné běžet, jet na lyžích nebo na snowbiku. Po celý závod musí účastníci nést povinnou výbavu na zádech nebo ji táhnout za sebou na saních.

Já jsem se rozhodla pro běžeckou kategorii na 150 km. Svou povinnou výbavu a jídlo jsem si táhla za sebou na saních, což se mi velmi osvědčilo v hlubším sněhu. K rozhodnutí pro běžeckou kategorii místo mé obvyklé disciplíny – kola mě vedly komplikace spojené s půjčením a dopravou kola na polární kruh. Teď vím, že kdybych předem tušila, do čeho jdu, pár tisícovek bych obětovala a startovala na kole…

Na start se postavilo 59 závodníků z dvaceti zemí. Kromě mě bylo na závodě dalších sedm žen, které by svými výkony porazily nejednoho muže. Myslím tím ženy, které se vrhají do závodů o délce více než 300 mil v teplotách až –57 °C. Tyto psychicky a fyzicky nesmírně silné běžkyně se tentokrát staly mými soupeřkami a já jsem tedy měla dobrý důvod být nervózní. Já, nejmladší účastník historie závodu, cyklistka, která se rozhodla pro běh v kategorii s těmito borkami… Šílené!

Asi právě nervozita zapříčinila, že jsem dva dny před startem téměř nejedla a k mému překvapení se má nechuť k jídlu nezměnila po celých dalších pět dní v Rovaniemi, včetně závodu. Tušíte dobře, že veškerá má energie na 150 km běhu byla čerpána jen z mých tukových zásob a vody s maltodextrinem a šumivými tabletami. Výjimkou byl ořechový závin, ke kterému jsem se donutila ve tři hodiny ráno a k mému překvapení po prvním kousnutí zjistila, že jde nikoli o oříšky, ale sobí maso, které dle mého chutná famózně.

Na trase závodu je osm průchozích bodů a konečný cíl. V každém tomto bodě je pak určen limit, který závodník musí stihnout, aby mohl pokračovat. Na dokončení trasy dlouhé 150 km byl stanoven limit 42 hodin bez ohledu na kategorii a sněhové podmínky.

Během závodu mi přišlo více než šedesát povzbudivých sms, které mi nedovolily ani pomyslet na to, že bych závod vzdala. A to dokonce i přes to, že jsem usínala za chůze a v noci měla halucinace. Noc jsem strávila na nohou a spánku jsem věnovala asi pět minut, když jsem si dvakrát lehla zády na sáně a jen rychle z nouze chrupla přímo na trati, která zrovna vedla po laponské silnici (strach jsem neměla – projede zde pouze pár aut za den, takže okolo třetí ráno bylo na silnici úplně bezpečno).

V roce 2014 dokončila nejrychlejší žena závod po 36 hodinách. Já jsem tento rekord letos porazila více než o šest hodin a závod jsem dokončila po 29 hodinách a 44 minutách. Obsadila jsem druhé místo v kategorii žen a čtvrté místo celkově ze všech běžců. Byla jsem první Češka, která se na tento závod vydala.

Markéta Peggy Marvanová, www.peggymarvanova.cz