Boston 2006 – do třetice

Také já jsem o velikonocích jel na svůj třetí Bostonský maraton a říkal si, co mi přinese. Rozhodnutí o účasti padlo poměrně rychle až v začátku letošního roku, po podpisu smlouvy s mým americkým obchodním partnerem sídlícím blízko Bostonu a možnosti spojit tak touto cestou příjemné s užitečným. Proto se i nedalo moc změnit na již zajištěné účasti na maratonu v Římě tři týdny před Bostonem.

Již při mém letu přes Londýn člověk mohl velmi dobře odhadnout, kdo si jede také zaběhat a společný cíl, očekávání a radost z budoucího krásného zážitku usnadňovaly navazování kontaktů. Když jsem pak měl pro úsek z Londýna do Bostonu k dispozici tři volná sedadla, proběhla cesta opravdu perfektně. Nevím, jak to funguje jindy a pro jiné, ale procházel jsem imigrační kontrolou třikrát při svých cestách na Bostonský maraton a vždy to byl poměrně formální úkon. Tentokrát mi imigrační úřednice i s úsměvem popřála mnoho štěstí (no nevím, jestli mi ho přinesla). Při každé ze svých cest do Bostonu jsem bydlel v jiné části. Pohodlnější by jistě byl Ritz, Westin či jiné špičkové hotely na dohled od cíle, ale nepřímá úměra ceny hotelu k vzdálenosti od cíle je pro našince více než rozhodující. Tentokrát jsem přes internet vybral hotel v severovýchodní části velkého Bostonu v Revere, nedaleko od oceánu a asi 15 minut pěšky od konečné metra. Žádné nepříjemné překvapení mě nečekalo, hotel byl striktně nekuřácký, čistý a když i vstupní karta k pokoji fungovala spolehlivěji než v Římě, byla má spokojenost skoro dokonalá.

Po příletu asi v 13 hodin, jsem měl akorát tak čas hodit věci na hotel a již jsem spěchal zpět do města na prezentaci. Tentokrát měli pořadatelé trochu problém s externím partnerem zajišťujícím doručení karet pro vyzvednutí čísla. Věděli však o něm, e-mailem se omluvili a popsali jak postupovat při prezentaci. Opravdu se možná budu opakovat, ale tak perfektní organizaci jsem nikde jinde nezažil. I tento problém zvládli dokonale. Identifikace podle pasu a vytištění nové karty na místě bylo otázkou maximálně 20 sekund.

Samotná prezentace je rozvržena do dvou víkendových dnů a odbavit více než 22 tisíc přihlášených nedělalo pořadatelům nejmenší problém. Do uzavření Expa jsem měl asi dvě hodiny a ty mi jen s bídou stačily na poměrně povrchní prohlídku všeho, co se zde předvádělo a nabízelo. To jen pro ilustraci, jak je asi Expo v bostonském World Trade Centru velké. Na aklimatizaci jsem neměl moc času, proto jsem se dle známých doporučení snažil zůstat co nejdéle vzhůru. Navečeřel jsme se tedy ve vnitřním Bostonu a až pozdě večer jel do hotelu.

Den před závodem mi bylo jasné, že se nesmím zničit celodenním couráním po městě. Myslel jsem si, že si trochu přispím, ale vnitřní hodiny byly proti, a tak jsem byl vzhůru již před čtvrtou hodinou. Navštívil jsem tedy jen pro připomenutí ta nejpěknější místa (například „historický“ Beacon Hill), neopomněl si předem okouknout Finish Line, a pak se jen tak poflakoval a odpočíval v centrálním bostonském parku „Public Garden“ a nasávat tu předmaratonskou atmosféru, která zde vždy panuje. Nejen že se člověk stále potkává s budoucími spoluzávodníky, usmívá se na sebe, zdraví, přeje štěstí, ale zdá se mi, že i Bostoňané ten závod milují a váží si ho, jako všeho, co má jistou tradici. USA se svou poměrně krátkou historií nemá ve srovnání s Evropou v této oblasti moc co nabídnout a působí trochu dojemně jejich pýcha na památky pocházející ze 17. století i jejich párkilometrový pěší okruh městem, kde lze shlédnout skoro vše, co pro Boston znamená historii. Snad i proto jsou tak hrdí na to, že Bostonský maraton je nejstarším nepřetržitě konaným maratonem na světě. V USA i ve světě je spousta maratonů, které jsou jistě krásné, rychlejší, mají větší účast (namátkou New York, Chicago, Londýn, Paříž), ale myslím, že konkrétně pro Američany znamená Boston nejvíc. Proto se Vám mnohokrát stane, že se s Vámi lidé v metru, v parku, na ulici dají do řeči, ptají se odkud jste, přejí hodně štěstí a zkrátka vidíte na nich, že jsou opravdu šťastní, že mají ve svém městě takovou událost. A to i přesto, že místní baseballový tým Red Sox senzačně zvítězil nad Seattle Mariners (tuším, že šlo o semifinále MBL). Stejně tak Vám blahopřejí k doběhnutí, a to bez ohledu, zda jste byli více vpředu nebo dokončili v čase přes pět hodin. Pro ně je pouze jedna meta, jestli jste „finished“. Pokud ano, zasloužíte obdiv bez ohledu na čas. Možná i proto, že buď jste se na start mohli postavit díky kvalifikaci přes dříve docílený čas pro svou věkovou kategorii, nebo běžíte s číslem získaným přes různé charitativní organizace (výzkum a léčba rakoviny, péče o opuštěné děti, Alzheimerova nemoc apod.). V tom případě jste museli přispět částkou v řádu tisíců dolarů a pokud jste ještě dokončili maraton, udělali jste v jejich očích něco neuvěřitelně skvělého a hodného obdivu.

Ale zpět k prozaičtějším stránkám. Tím, že normálně nejím maso kromě ryb a jen výjimečně kuřete mám někdy trochu problém s jídlem, nebo lépe řečeno sehnáním vhodného místa pro oběd či večeři. V centru Bostonu je totální převaha různých FAST FOODů před normálními restauracemi a i když v Česku takřka všudepřítomný McDonald je zde v menšině před „au bon petit“, „Dunkin' Donuts“ nebo „Wendy's“ nemám tento typ stravování moc v oblibě, o sortimentu ani nemluvě.

Když pak člověk nechce dát přes 30USD za jídlo v lepší restauraci, zbývá jediná cesta, Chinatown. Ten sousedí prakticky po přejití jedné ulice přímo s hlavním centrem Bostonu. Tak jsem to tedy zkusil a na oběd zašel sem. Podle známého „nikdy nechoď jíst do prázdné restaurace“ jsem objevil restauraci „Čínská zahrada“, která rozhodně prázdná nebyla, spíše naopak. Pro přiblížení to byla restaurace jakoby ze dvou hřišť na sálový fotbal složených do T a s ještě s dalšími přilehlými prostory. Narváno, hukot, 90% hostů Číňané. Personál se od vchodu domlouval vysílačkou, kde je volno a tam usazoval nově příchozí, čekající na stůl. Byl jsem trochu zaskočen, ale nechtělo se mi hledat něco jiného, proto jsem počkal. Opravdu vrcholnou měrou se mi potvrdilo, že člověk stále může poznávat něco nového. Usazen ke stolu jsem čekal na jídelní lístek, když přede mnou ležel pouze nějaký list papíru ve formě tabulky, ale popsaný jen čínsky. Bez ptaní mi přinesli konev zeleného čaje, což jsem kvitoval s povděkem, protože na čaj jsem zvyklý a někdy mi dobrý čaj na cestách chybí. Podle toho, že mi servírka dala na papír do jedné z kolonek razítko, pochopil jsem, že se jedná o svérázný typ účtu. Stále jsem však nechápal v tom rumraji, jak si mohu objednat a co vlastně mají. Až po nějaké době mi došlo, jak ten systém funguje. Po celé té obrovské restauraci trvale jezdí kolem stolů servírky s vozíky, kde mají udržovány v teple různé nádoby s různým jídlem. Ty Vám pak u stolu ukáží, vy si buď vezmete, nebo ne. Po nějaké době jsem se dopracoval k objednání jakéhosi rizota zapečeného ve vinných listech. Dostal jsem hned dva, protože se servíruje vždy celý kastrůlek a já měl smůlu, že jsem byl jen sám. Naštěstí to však bylo dost dobré, a tak i bez existence jiných příborů než hůlek se mi podařilo se dobře najíst. Ještě jsem neodolal nebo spíše se nechal ukecat jinou servírkou na čtyři kusy ryby v nějakém těstíčku. Ono s tím ukecáváním to mají dost jednoduché. Moje angličtina není perfektní, ale té jejich s čínským přízvukem jsem prostě nerozuměl. Jen občas problesklo slovo, které jsem si myslel, že by mohlo patřit k předpokládanému významu. Takže jsem raději kývl, že si tu rybu dám. Navíc to vypadalo a naštěstí i chutnalo dobře. Absence jídelního lístku a tedy i cen (na účtu jen razítka) mě trochu znervózňovala, kolik mě ta legrace bude stát. Nakonec jsem byl příjemně překvapen cenou jen 6,15USD. Za to bych jinde pořídil zhruba jeden sendvič. V půl páté začínala Pasta Party a chtěl jsem se dostat brzy do hotelu a odpočinout si, proto jsem šel hned v začátku. Budu se opakovat, ale opět se ukázala zcela bezchybná organizace, možná trochu podpořená větší ukázněností závodníků, než jsme v našich krajích zvyklí. Snahy o předbíhání jsem prakticky nezaznamenal, a tak i díky tomu vše postupovalo velmi rychle. Dva typy teplé pasty, studený těstovinový a další zeleninový salát, houska, pití dle vlastního výběru a chuti od minerálky, přes ochucené nealko po točené pivo. Prostě dobrá večeře a opět ve skvělé atmosféře stejným zájmem spřízněných lidí. Prý tam dávali i zmrzlinu, ale nesháněl jsem se po ní. Na rozdíl od soboty, kdy jsem až do večera chodil jen v triku, byla v neděli pořádná zima a hlavně ostrý, studený a prudký vítr. Samozřejmě proti směru běhu maratonu. Tak jsem raději spěchal do hotelu ohřát se a podívat se, co nám meteorologové nachystali na další den.

Předpověď byla nadějná, takže jsem si jen připravil věci na ráno a spokojeně usnul. Bohužel jsem si opět nemusel řídit budíka. Oproti předpokládaným 6:30 jsem se opět probudil o skoro tři hodiny dříve, takže jsem ráno rozhodně neměl spěch, spíše jsem již nevěděl, co dělat, abych nebyl u odjezdů autobusu na start první.

Před organizátory je vždy úkol přepravit z Bostonu na start do Hopkintonu v relativně omezeném čase 22000 běžců a běžkyň. Kdo nezažil, asi si nedokáže představit tu skvěle klapající organizaci, kde letos pořadatelé museli ještě autobusy i závodníky rozdělovat do dvou skupin podle startovních vln, protože i tyto vlny měly oddělená shromaždiště. Přijde li člověk k odjezdu autobusů na Tremont Street poprvé, musí si myslet, to nejde zvládnout. Při mé třetí účasti jsem však již byl v klidu a oprávněně. Zhruba do deseti minut jsem odjížděl na start ve žlutém školním autobuse a pochopitelně vsedě, protože pořadatelé víc lidí než je kapacita k sezení do autobusu nepustí.

Na shromaždišti i díky optimálním vyhlídkám na krásné maratonské počasí vládla jako vždy skvělá atmosféra, kdy se různě polehávalo po trávě, občerstvovalo z přinesených zásob i zdejší nabídky, která zahrnovala vodu, Garorade, kávu, bagely apod.

Tentokrát se hymna nehrála před startem vzhledem k jeho provedení ve vlnách, ale zazněla již na shromaždišti. Byla zpívaná nějakou mladou ženou v uniformě, jejíž jméno mi nic neřeklo, ale pravděpodobně to již někdy zkoušela, protože ji bez hudebního doprovodu a s velkým rozsahem zazpívala moc krásně. Já osobně si na vlastenectví moc nepotrpím, nebo spíše na takové to pseudovlastenectví, kdy se to hodí, nebo je vhodná příležitost, ale zde jsem opravdu měl, jako i při svých dřívějších zkušenostech, pocit, že ti Američani jsou opravdu na svou zemi hrdí. Škoda jen té změny v programu. Okamžiky, kdy se hrála hymna před startem a s posledními tóny přelétávaly nad startovním polem bitevní stíhačky byly více emotivní. Snad i protože se hrála jiná, ale mě neznámá melodie, která možná měla jinou délku, se letos stíhačky zpozdily a přelétly s mírným zpožděním po posledních taktech.

Tak jsme stáli na startu. Poprvé v historii start ve dvou vlnách s půlhodinovým odstupem motivovaný rychlejším průběhem všech běžců startem a poprvé i jediný oficiální čas měřený od proběhnutí startem po cílovou čáru. Počasí optimální, jaké by si mohl přát každý maratonec. Teplota 11–12°C, pod mrakem, jen občas vykoukne sluníčko, ale moc nehřeje. Vítr proti předpovědi zcela minimální. Podmínky pro všechny skvělé, jen někteří (jako například já) je nedokázali využít 

Na Boston jsem využil jako kvalifikační čas svůj čas z loňské Paříže 3:06:31, který byl asi nějakým omylem osudu a výsledkem šťastných náhod načasování všeho na optimum.

Tím jsem se zařadil do 3. koridoru (po 1000 závodnících), kde pravděpodobně více než 80% bylo podstatně lepších běžců než já. Poučen hlavně z mé první účasti, kdy jsem přepálil začátek a kličkoval mezi závodníky ve snaze běžet rychleji, jsem si říkal: „… opatrně s rozumem“.

Na trati jsou na silnici značeny kilometry a světelnými hodinami pak míle. První kilometr jsem měl 4:24, ale běží se z kopce, takže jsem si říkal, že to je dobré, v dalších trochu zvolnit a bude to tak akorát. Jenže jsme doběhli k první míli a na hodinkách 6:49 (tj. cca 4:14/km). Co blbneš si říkám, zpomal. Fakt jsem si připadal, jako kdybych se vlekl. Úplný propadák v odhadu tempa. Asi tím, že se přese mne stáli hnali rychlejší běžci, jsem si připadal, že jsme musel zpomalit. Druhá míle a bum, 6:44 (4:11/km). O něco rychleji běhám půlmaraton, už fakt nevím, co dělat, abych zvolnil, pořád mám pocit tempa tak o minimálně 10–15 sekund na kilometr pomalejšího. Třetí míle a poprvé se dostávám slabě přes sedm minut. To již samozřejmě vím, že začátek optimální nebyl a může se mi to zle nevyplatit. Na druhou stranu loni v Paříži jsem se před startem necítil nijak zvlášť a pak si zaběhl osobák. Tak jsem si řekl, že zkusím běžet jak to půjde a uvidí se. A vidělo se. Když mě někde kolem 15. míle doběhl Miloš Škorpil, pochopil jsem, proč patří mezi naše nejlepší ultramaratonce a proč si může osobovat právo radit jiným s přípravou na maraton. Krátké podání ruky a sotva jsem ho stačil plácnout do zad, jak mi rychle zmizel. Jeho hlavou běžený maraton s velice rovnoměrným tempem a výborný čas mluví za vše. Se mnou i mým průměrem to mezitím šlo stejně z kopce, jako se i trať ve druhé části místy obracela do kopce. Na Bostonském maratonu je takovým zvykem, že mnoho běžců a běžkyň si píše svá jména na ruce nebo nohy, na dresy a podobně. Diváci podél trati je pak podporují a fandí jim jmény. Podobnou věc jsem udělal i před dvěma lety před nejteplejším maratonem v Bostonské historii. Docela jsem si pak nadával, když v závěru, kdy mě z horka a nadmíry tekutiny prolité žaludkem braly křeče do břicha, přecházel jsem místy do chůze a diváci na mě v dobré víře hulákali GO SAM GO. Říkal jsem si: „Kruci já bych GO, kdybych mohl“. Proto jsem se letos dlouho rozhodoval, jestli to mám risknout nebo ne. Nakonec jsem si nechal od jednoho spoluzávodníka napsat na obě ruce jen SAM a tentokrát jsem asi dobře udělal. V té bídě, ve které jsem se v konci nacházel, mě to adresné povzbuzování opravdu trochu drželo nad vodou a nedovolilo mi přejít do chůze ani na Heartbreak Hillu.

Ostatně atmosféra kolem trati je vždy báječná. Člověk prakticky neregistruje hluchá místa a na některých místech jde opravdu o sluch. Tradičně je takovým místem úsek před půlkou mezi 12. a 13. mílí. Zde se běží kolem Wellesley, známé dívčí školy. Tradice se přenáší z generace na generaci, a tak se i v budoucích ročnících jistě mají závodníci stále na co těšit.

Zdejší fanynky by byly nejlepší reklamou pro film Scream (v dobrém slova smyslu). Takový vřískot jsem nikde jinde nezažil. Uši vám zaléhají, z toho fascinujícího fandění se Vám nedostává dechu a pochybuji, že by někdo tuto míli měl pomalejší, než tu předchozí. Snad jen ti, kdo se u dívek zastaví. Mnohé mají transparenty s nápisy Kiss me a opravdu to myslí vážně. Obdivuji odvahu a žaludek těch holek, když si představím nás uslintané a upocené chlapy po 20 kilometrech.

Kromě oficiálních občerstvovaček, které jsou od druhé míle na každé míli a po obou stranác silnice, nabízejí po trati mnozí diváci a hlavně prostřednictvím svých dětí pití, banány, nakrájené pomeranče, kousky sorbetů na špejli a podobně. Pro děti to je ohromná atrakce a zážitek a pro mnoho běžců vítaná pomoc.

Když se pak člověk vyhoupne na poslední kopeček a v dálce vidí modravý skleněný mrakodrap na Coppley Square těsně za cílem, dostává se již do ulic samotného Bostonu lemovaných spoustou diváků, kteří dokáží hodiny fandit všem probíhajícím. Po vběhnutí na Boylston Street do cílové rovinky se cíl zdá ještě nekonečně daleko, ale vše má svůj konec, a tak šťastně a docela zničen dobíhám svůj třetí Bostonský maraton. Sice opět z hlediska výkonu nepodařený, ale spokojenost s krásným zážitkem převažuje.

Jako vždy i v cíli je vše organizováno bez zmatků a bez problémů. Pomalou chůzí, abychom srovnali tlak a tep si jdeme vpřed, kde nám přes ramena dají ALU fólii pro udržení tepla. Prochází se kolem stolů s pitím, do rukou nám cpou tašky s občerstvením a dále nám další pořadatelé sundají čip ze zauzlovaných bot a dají zaslouženou medaili. A zase kousek dál, kde vás směrují dle čísla ke správnému autobusu, s vaším pytlem s oblečením. Zvláštní, jak taková akce jako maraton může na chvíli změnit myšlení lidí. Nebo, že by to byli jiní lidé? V jinak poměrně prudérní Americe se po maratonu nikdo moc nepozastavoval, když se zde člověk převléká do suchého. Za jiných okolností by nahý zadek jistě způsobil dost problémů, na Patriot's Day v Bostonu v okolí Boylston Street nikoliv.

A opět cestou do hotelu člověk vidí kolem sebe lidi, kteří se ptají zda doběhl a gratulují. V Bostonu se vždy koná Post-Race Party. Ani jednou se mi ji nepodařilo navštívit. Vždy toho mám po závodě dost. Ještě tak maximálně najíst se někde v blízkosti, ale jet znovu do centra a pak v noci zpět, ne to není moje gusto. A že bych měl chuť do tance, to již vůbec. Alespoň jsme měl možnost vidět v záznamu v televizi řadu pěkných záběrů z maratonu včetně vítězů. Člověk by si řekl, že za ne příliš podařený výkon může být odpovědná horší aklimatizace, ale asi to v tom nebude. Vítězka maratonu Rita Jeptoo přiletěla dokonce do Bostonu v sobotu v šest večer, tedy pět hodin po mně a na jejím výkonu to moc znát nebylo přesto, že její cesta byla plná nejistoty a nervů, když se jí na ambasádě v Miláně ztratil pas s vízy a našel se až na poslední chvíli. Největší dojem ale na mě v televizi udělala vítězka závodu vozíčkářů Edith Hunkeler. Její dojezd, kdy i při náskoku více než pěti minut před druhou v pořadí to hnala na plné pecky, její radost a následné dojetí se mnou fakt hnuly a připomněly mi, jak malicherné je naše stěžování si na počasí, vítr, špatné občerstvení a podobné prkotiny. Oni překonali mnohem víc.

Sam STRAKA