Běhám pro radost, ne průměrně ani ne špičkově, tak někde mezi. Chci se zúčastnit i LUT 2016, chci na něm překonat své hranice, dokončit a umístit se v první stovce. Rád bych proto přinesl informace o tom, jak vypadá takový závod, jaká je má příprava (tréninky, cvičení, jídlo, relax) a informace o tom, jak se může každý, kdo má vůli a touhu, posouvat dál.

„To snad není možné,“ řvu jak pominutý, vybrali mě!!! Sen už není snem, ale skutečností. To vše se mi honí hlavou, když zrovna míjím asi stého člověka, který stojí v uličce kilometr za startem a huláká „bravo signori, bravo.“ Stoupající adrenalin, tep brutálně vysoko a já vzpomínám na to, jak to vše začalo. „Hlavně být v poho!“ Jsem ale jak v deliriu, a tak je těžké být v klidu. Stále mám v hlavě myšlenku mladého Francesca, se kterým se seznamuji při akreditaci, „don´t push it up, don´t push it up.“ Marné, tempo je šílené a já nechci být na chvostu, tudíž musím trochu makat.

„Perffeto,“ povzbuzují nás fanoušci, kteří stojí pod prvním kopcem. Není to ani tak kopec jako spíše prudší louka vedoucí do lesa. „Tady jde do tuhého,“ říkám si. Zatínám proto zuby a snažím za každou cenuse držet těch namakaných chrtů, co si přede mnou razí cestu. Po necelé půl hodince se dostáváme na zvlněnou rovinku, kde se dá běžet souvislým tempem. Nebudu se šetřit, a proto zvyšuji obrátky, tempo pod pět minut na kilometr, „jo, to je slušné.“ Po chvíli se přibližuji k maníkovi, menší postavy, opět chrt. Jak jinak, že? „Good pace,“ říkám mu. Podívá se na mě, usměje se a přikyvuje. Zjišťuji, že zvládám mluvit a běžet, a to mi dodává kuráž. Říká mi, jak nedávno zaběhl v Londýně maraton. Výsledný čas 3:23, „Good job, man,“ říkám mu. „Enjoy your run.“ S tím se loučím, zvyšuji obrátky a běžím dál. Mám snad dost sil, ne?

První seběh. Je to tady. „Hlavně pozor, je tu tma, samé kořeny a úzká cesta,“ radí mi vnitřní hlas. Kolem nás jen pravidelný hekot desítek šílenců, kteří o půlnoci sbíhají italské kopce. Tempo je šílené. Udělám pár rychlých skoků a najednou ječím jak pominutý. "Co je? Co je to za bolest?!?“

Moc dlouho nad tím nepřemýšlím a držím se běžců, když si najednou všimnu, že mám na ruce krev. No to snad ne. Ještě abych krvácel. Zkouším nos, pusu a zbytek obličeje. Nikde nic. Vidím, že krev teče z ruky. Hm, zajímavé, ani jsem si toho nevšiml, až teď. To ten adrenalin. Po seběhu konečně přichází rovinka, dosti dlouhá. Představuje ale první nekonečně stoupání do nejvyššího bodu celého závodu – Riffugio Auronzo, 2 320 metrů.

To už se světélkující dav ale řádně protrhává. „V jaké části se tak držím? První stovka?“ Těžko říci. Z přemýšlení mě probudí cinkot zvonků a množství lidí u občerstvovací stanice. Konečně. Jídlo, voda, pití sůl. Snad tu bude něco dobrého. "Per favore, acqua,“ říkám lidem, co mají na zádech velkým: STUFF. Nalívají mi hbitě vodu. Mezitím už v puse žmoulám banán a ještě nějaký citron. To je dobrá kombinace, říkám si, citron, sůl a banán. Snad mě to neprožene. Naházím si toho trochu do vesty a pokračuji. "

Nekonečné, ale opravdu nekonečné stoupání. Pokračující kilometr za kilometrem. Jednak je všude tma jak v pytli, takže nic nevidím, což mě nehorázně štve, protože tu musí být krásně, ale také mi pomalu ale jistě začínají docházet síly. Jsem ale na začátku závodu, motivuji se a hecuji. V jednom z kopců se se mnou dává do řeči mladý Ital. „Tu parli Italiano?“ Ptá se mě. „Si, si,“ hrdinně odpovídám, mám snad semestr italštiny, ne? Asi po sto metrech zjišťuji, že semestr byl rozhodně nedostačující, tak přepínám na angličtinu. „English will be better. Do you speak English, don´t you?“ říkám mu. Dívá se na mě, kýve hlavou, že ne? Cože? Dnes, v 21. století a mladý člověk nerozumí a vůbec neumí anglicky? No, zajímavé. „Ok.“ S Tebou si asi nepokecám. Jak ale později zjišťuji, člověk se opravdu domluví rukama nohama. Když musí. Je zajímavé, jak ten čas ubíhá, když se s někým snažím bavit.

Stoupání na Auronzo je konečně přede mnou, po méně jak sedmi hodinách jsem tam. Přemýšlím, jak tady nahoře musí vypadat východ slunce, když vtom se kolem mě prožene závodník. Nebylo by na něm nic zajímavého, až na to, že pod startovním číslem měl zkratku země – PER. „Wow, muy buien,“ říkám mu. Jen se usměje a pokračuje. Šílený Azték…

Konečně na vrcholu – u chaty Rifuggio Auronzo. Pár fotek a hned mířím do vyhřívané kryté chaty, která slouží jako občerstvovačka. Je bohatě, opravdu bohatě zásobena. Vevnitř smradu, jak v opičárně. Asi 30 lidí v různém stavu. Spících, smějících se, odpočívajících, ale také totálně vyřízených. Když vidím teplou polévku, neodolám. Kdybych jen býval věděl, že to je začátek mého konce, nikdy bych se tam tak nezdržel.

Asi po patnácti minutách zvedám kotvy a pokračuji. Pauza a odpočinek se na mě podepsaly. Začínám cítit, že je opravdu zle. Pauza byla na mě příliš dlouhá. První menší stoupání, které bych běžně klusal, jsem sotva vyšel. Následný seběh bude pro mě prokletí. „Mám dost?!“ honí se mi hlavou. „No to snad ne."

Dalších patnáct kilometrů je skutečné utrpení. Za závodníky začínám pomalu a lehce zaostávat. Na další občerstvovačce, kterou zajišťovala mamka a přátelé, což bylo povoleno, říkám, „jsem hotov, mám toho dost.“ „Pojď, to dáš, už je to jen kousek.“ Pche, kousek! Padesát kilometrů. Zatínám a pokouším se jít dál. To ale netuším, že následující stoupání je ještě šílenější, než to noční. Zde ale cítím, že tělo vypovědělo službu. Už dávno. Teď jen setrvačně pokračuje. Ne ne, na sedmdesátém pátém kilometru, na další občerstvovačce, pro mě závod končí.

Přestože se může sedmdesát pět kilometrů zdát hodně, vnitřně cítím, že je to málo. Kdo se chce naučit vyhrávat, musí se naučit prohrávat.

Autor článku po letošním neúspěšném startu na Lavaredo Ultra Trailu v italských Dolomitech chystá návrat v příštím roce. V seriálu sledujte jeho přípravu a pochopitelně i reportáž z červnového závodu.