Startujeme v pátek pozdě večer ze Spáleného Poříčí, nakonec ve 23:10. Nejprve si proběhneme třemšínské Brdy. Začínám opatrně, hlavně nepřepálit začátek. Za svitu čelovek stoupáme na vrchol Kokšín, hřeben Nad Maráskem a pak na samotný Třemšín, vertikální metry naskakují. V Třemšínské boudě je první čipová kontrola a občerstvovačka, kde se moc nezdržuju, jen doplnit vodu. Hengst, menší kufr před Hutěmi pod Třemšínem, ale naštěstí se s Brunem včas obracíme a pokračujeme po správné trase. Za chvíli přebíháme hlavní silnici, stoupáme na Jahodovou horu a už jsme v hájemství Středních Brd.

Za chvíli se na horizontu vynořuje vysílač na Praze a my dál stoupáme na hřeben. Razíme kontrolu u vrcholové kóty, nejvyššího bodu závodu, a opatrně sbíháme dolů do Nepomuku. Tam kamarádi z EPO trailmaniacs šéfují druhé občerstvovačce, kde si s chutí dáváme polívku. Zpět na hřeben a pokračujeme skrz bývalý vojenský újezd. Přichází první delší asfaltové úseky, kterých jsem se trochu obával. To jsem nevěděl, že budou taky pěkně klouzat, když v noci „vozovka“ namrzá, musím si dávat pozor, abych neletěl hlavou napřed. Trochu je škoda, že organizátory nepustili více do nitra Středních Brd a běželi jsme spíš po okraji…

Zpět do terénu nás vede modrá na vrchol Třemošná. Na vyhlídce Kazatelna už jsem byl, noční výhledy na Příbram jsou stejně k nezaplacení. Daří se nám stahovat a předbíhat různé borce, v některých poznávám známá jména, což člověka nakopne. Východ Slunce je blízko, ale na táhlém monotónním asfaltovém úseku mezi Obecnicí a Drahlínem skoro usínám za chůze. Opět stoupáme na hřeben a probouzí mě přetahování se s dvojicí závodníků, kterým úspěšně utíkáme. To už pomalu vypínáme čelovky a krajinu zalívá sluneční svit.

Sbíháme do Jinců, kde se Bruno v sokolovně převléká, já jsem si do Jinců v dropbagu nic nenechal poslat. Čas využívám k pokecu s kamarády, kteří za chvíli odstartují na „krátké“ 80kilometrové trase právě z Jinců. Opět doplňuju flašky, kola s vodou půl na půl. Při pohledu zpět mě děsí, že při závodě a po něm jsem musel vypít možná tři litry koly…

Plni energie stoupáme na Plešivec, další nádherné místo. Kochám se dalekými výhledy z Čertovy kazatelně, počasí doopravdy vyšlo. Klesáme do Běštína a přichází mně nejznámější část Brdů, Hřebeny.

V dáli už vidím náš další cíl, stanici řízení letového provozu na Písku. V náročném stoupání mimo cesty nás předbíhají první závodníci z kratších tras. Bylo mi jasné, že trasa nemine další vrcholy jako Velká Baba a Studený vrch. Tam jsem téměř čekal, že nás Olaf nechá vyšlápnout po schodech nahoru na rozhlednu, kontrola dole mě trochu zklamala. Skoro 90 kilometrů v nohou a cítím se dobře, v seběhu do Malého Chlumce nechávám Bruna za sebou. Rychlá občerstvovačka, polévka bodne. Jako vždy doplňuju kolu s vodou, což zní hnusně, ale tělo cukry potřebuje. Pohybuju se okolo 30. místa, s 60 kilometry do cíle se rozhoduji zkusit ještě tempo vystupňovat nebo minimálně výrazněji nepolevovat. V hlavě mi rezonuje myšlenka, se kterou jsem do závodu vstupoval. Nezávodíš, je to jen takový delší výlet po Brdech. Navíc je nádherně, do čtyř bude určitě světlo, zkus toho využít.

Je to zvláštní pocit, když člověk předbíhá závodníky na kratších trasách. Míjím další známá jména na dlouhé stovce a člověk si drží dobré tempo a náladu. Za Rochotou sbíháme do Svinař, kde mám příbuzné, proto se v okolí vyznám. V Lhotce v klubu přátel Lhotky jsem ještě nebyl, nakonec člověk díky P100 pozná i nová místa tam, kde by žádná překvapení nečekal… Polívka, doplnit černé zlato s vodou, pár frgálů na cestu a zpátky na trasu, už zbývá jen něco málo přes maraton.

Stoupáme k Jezírku a ihned sbíháme zas dolů, na Pišťák se přece budeme škrábat zezdola… Nohy bolí, ale jde to, vždyť na Babku je to kousek. Další známé místo s nádhernými výhledy. Následuje sestup přímo svahem kamenným polem, kameny pokryté mechem a zasypané listím. Věděl jsem, že na trase budou i těžké úseky, ale tento mi přišel až zákeřný a o kotníky.

Sestupujeme ve skupině a padají první nadávky. Ty bych čekal spíš někde při funění do kopce. Za silnicí se škrábeme na Strážný vrch a za ním je trasa pěkně běhatelná, spolupracuju se závodníky z kratších tras, které se mi daří uviset. Takto dobíháme až k Černolickým skalám. Kousek za nimi pozorujeme nádherné červánky a za chvíli vstupujeme do druhé závodní noci. Spolupracuju s Kubou z 80, dobíháme na poslední občerstvovačku na Jílovišti. Třináctej, děláte si srandu? Hážeme do sebe polívku a rychle pokračujeme, už jen půlmaraton do cíle. V údolí Nazaret kličkujeme podél potoka a dobíháme Tomáše, který také závodí na stovce. Zkouším se mu trhnout, ale nevychází mi to ani do kopce ani z kopce, zato Kuba nestačí. Cesta nám s Tomášem ubíhá, valíme solidní tempo. Najednou jsme na Zbraslavi, přebíháme most a vzhůru k Arcibiskupskému altánu, takové pěkné traily by mohl kdekdo místním závidět!

Šance, Točná a za chvíli jsme v Modřanské rokli. Pijeme vodu ze studánky, teď už to přece nepo.....e, a i kdyby, cíl je blízko… Míjíme poslední kontrolu ve stoupání z rokle, ale to už je maličkost, vracíme se jen kousek, v euforii už nohy nebolí. Pár posledních kilometrů do cíle si užíváme, pomyslnou cílovou pásku protínáme s časem 21:16:49 na děleném 11. 12. místě. Je to otřepaná fráze, ale závod jsem si užil. I přes tu bolest, která ale nakonec dnes v neděli není zas tak hrozná. Nevím, jestli si P100 někdy zopáknu, letos to byla moje láska k Brdům, která mě hnala vpřed.