V ČR je nyní boom spojování běhu s charitativními projekty, není snad většího závodu, který by neprezentoval propojení s charitou. Jaké to má podle tebe kořeny?

„Chci nejdřív vědět, porozumět tomu, co se za daným charitativním projektem doopravdy skrývá, rozumět motivacím, o co skutečně jde. Naznačme dva extrémní motivační přístupy: a) vlastní vůle, že něčemu chci pomoct bez ohledu na to, co to pro mě anebo pro firmu přinese, b) chci mediální či jinou pozornost a hledám, jak této pozornosti dosáhnout. Použiji k tomu závod. Každý z nás, každá firma, je více či méně motivován oběma těmito impulsy, jde o to, co převažuje. Dříve tolik „charity“ nebylo – nebylo potřeba mít lajky na FB, pozornost médií nebyla tak módní, tolik potřebná.“

Jak je tomu v zemích, které jsi navštívil a poznal? Jsou nějaké markantnější rozdíly? Například v tom, jestli ve finále přispívá jednotlivec nebo spíš firma.

„Pokud do něčeho uvolním zdaněné peníze, tak je to pro mě "poctivá“ charita. Pokud ale zdražím cenu zboží a zaplatí to koncový klient, tak to nazvu „vošulenou“ charitou. V případě sportovních akcí je zřejmé, že jde většinou a bohužel o tu rychlou a vošulenou charitu, kterou platí závodník. Buď ji platí přímo jako veřejné či neveřejné navýšení startovného, anebo nepřímo jako potenciální nebo skutečný klient sponzora závodu. Neshledávám nijaké rozdíly mezi tím, jak toto funguje venku či v ČR. V každém případě se mi zdá, že vidím méně poctivé charity, anebo je jen zastíněná tou „vošulenou" rychlou charitou. Dokonce si troufnu napsat, že díky šulené charitě jsme byli a asi stále ještě jsme svědky inflace charity. Tady v Africe (Jaromír dlouhodobě pobývá v Jihoafrické republice, pozn.red.) je téma charity dotažené až do absurdního stavu, kdy děti ze škol – bez rozdílu barvy pleti – chodí po sousedech a vybírají peníze na charitu, protože to mají ze školy „zadané“. Něco jako jsme za totáče museli sbírat papír."

Hraje víc roli mediální pozornost a osvěta, nebo to je generační výchovou?

„Spíše než generační výchova bych zvýšení charitativní činnosti nazval znalostí mladých – co se nosí, co je cool.“

Jsou nějaké země, které mají už i IT infrastruktury pro zprostředkování darů a jiných forem podpor neziskových projektů? Fungují pak ty systémy efektivněji?

„Většina moderních registračních informačních platforem dnes vedle startovného ve svém eshopu nabízí možnost „koupit“ dar. Mě osobně toto téma moc nebaví, protože vidím většinu pořadatelů (a ted mám na mysli ty zahraniční), kteří se schovávají za charitu nebo za to, že jsou „neziskoví“, a přitom je očividné, že na závodech spíše bagrují peníze, než aby investovali do tématiky, jako je například vymahatelnost sportovního práva. Aby závodníci věděli, kdo jsou rozhodčí a že se k nim mohou odvolat atp. Čím větší závod, tím to platí spíše.“

Ty sám jsi byl v čele triatlonové asociace, jak nyní sleduješ financování sportu v Česku? Některé svazy se téměř dostaly na úroveň charit…

„Ta otázka je postavená lehce nepřesně, ale vezmu si z ní, co se mi zdá vhodné. Většina menších svazů je závislá na dobrovolnické práci lidí, kteří jsou valnými hromadami do jejich čela voleni. To můžeme nazývat charitativní prací. Velké a silné sporty v ČR si vtipně naladily metodiku rozdělování státních dotací, která drtí menší a slabší sporty. Silným přidej a chudým uber. Tak to bylo za mého působení, většina úředníků na MŠMT věděla, že metodika je chybná, ale chyběla politická vůle metodiku změnit.“

Pozn.red.: Tématu spojení charit s během a sportem se budeme podrobněji věnovat v srpnovém Běhej. Pokud máte jakékoliv podněty, názory či jiné připomínky, můžete je směřovat redakci prostřednictvím komentářů pod tímto článkem, nebo přímo na adresu redakce@behej.com.