Někdy o prázdninách za mnou přišel můj běžecký parťák David Kočí, jestli bych s ním nechtěla běžet ve dvojici Run Praha – Plzeň. Bohužel, nebo možná bohudík, se tenhle závod běžel právě v termínu půlmaratonu v Ústí nad Labem. Abych řekla pravdu, moc dlouho jsem nepřemýšlela, na tuhle nabídku kývla a Ústí pustila k ledu. RPP jsem brala opět jako skvělý běžecký happening a žádné extra výkony jsem od sebe nečekala. Přeci jen běžně neběhám 50 km, i když v tomto případě to bylo 20 km + 20 km + 10 km.

Zároveň během prázdnin přišla nabídka, abych příští rok běžela Vltava Run za velmi silný tým Go Create Performance, ve kterém si dle mého držím místo ambasadora vlastně víceméně jen díky svým blogerským aktivitám. Jenže být nejslabším článkem týmu pro mě vůbec není nic jednoduchého. Já, která se vždycky rovnala klukům, teď mám být na chvostu? Nebudu tady tvrdit, že hodlám konkurovat takovým hvězdám jako je Joži Urban nebo dokonce slovenský olympionik Marcel Matanin, se kterými jsem v týmu, ale rozhodla jsem se, že se minimálně pokusím tenhle tým nepotopit.

A tenhle impuls byl vlastně mým začátkem běžecky úspěšného září, kdy padaly osobáčky jak rostou houby po dešti. V září jsem do toho obula se vším všudy. Zaměřila jsem se na stravu a nechala si právě od Marcela Matanina sepsat tréninkový plán. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Prvních 14 dní v září jsem se snažila v klidu naběhat nějaké objemy, abych na Run Praha -Plzeň vůbec vydržela. Běhala jsem trasy mezi 15 až 17 km ve velmi pomalém tempu. Říkala jsem si, že svým tempem na závodě asi neoslním, ale že ho chci doběhnout. Jak já jsem se mýlila! Nakonec jsem 16. září překvapila asi nejen sebe. První dva úseky jsem běžela vážně na pohodu v tempu do 5 min/km. Poslední úsek byl sice již vydřený, i tak jsem ale byla překvapená, že jsem to dala relativně slušně a ani jsem se v další dny necítila zničeně.

Run Praha – Plzeň pro mě byl velkou zkouškou a hlavně jsem díky němu nabyla důvěru ve své výsledky. Potvrdila jsem si, že vysadit alkohol a lepek bylo opravdu dobrým tahem. Nemluvě o tom, že najednou šla dolů i váha. Tímhle závodem jsem si začala opět věřit a byla připravená příští týden bojovat v Běchovicích o osobák na desítku.

Tím, že si moc nevěřím, nikdy před závodem nemluvím o svých ambicích. Ale v Běchovicích jsem udělala výjimku. Poprvé v životě jsem si věřila a nebála jsem se zklamání. I proto jsem před závodem veřejně naznačila, že jdu „na čas“ a několika blízkým o tom opravdu řekla. A ono to vyšlo. Byl to můj první osobák, ze kterého jsem měla skvělý pocit. Byl to první osobák, na který jsem trénovala. Moje endorfiny stříkaly na kilometry.

Hned týden na to se na Ladronce běžela RunTour. 10km trať relativně po rovince. Rovinka, ale to otáčení… I tak jsem si říkala, dneska by to mohlo zase vyjít. Znám své tělo a dokážu dobře odhadnout své limity. Ale můj týmový šéf ambasadorů řekl, ať neblbnu. No, co si budeme povídat, tohle podcenění mě asi nakoplo ze všeho nejvíc. A tak jsem do toho šlápla a ve dvou týdnech z toho byl další osobák.

Poslední osobák, který mi letos chyběl, a který jsem tak neradostně prošvihla v Karlových Varech, byl právě na půlmaratonské trati. Nakonec jsme si z původně zamýšleného Ústí nad Labem s Davidem vybrali Hradecký půlmaraton, který byl opět týden po Ladronce.

Bohužel do tohoto závodu jsem nenastupovala ve velmi dobré psychické kondici a těsně před závodem jsem ještě v sobě řešila, jestli vůbec chci běžet. Nicméně já prostě neumím něco vzdávat a tím, jak jsem se postavila na startovní čáru, jsem se malinko uklidnila. I přesto, že jsem si nebyla jistá svým výkonem, jsem se rozhodla zkusit držet tempo kolem 4:40. A světe div se, běželo se mi velmi dobře. Až tak, že jsem se přistihla, jak se pozoruji, jestli se mi dobře dýchá a nepřepaluju. A… nic. Trasa v Hradci neuvěřitelně ubíhala a já si pomalu uvědomovala, že osobák padne, a že i kdybych spadla k tempu 5:00 min/km, tak nemůžu doběhnout hůř, než kdy před tím. Teď už bylo jen otázkou, o kolik minut budu rychlejší než v dubnu. Výsledný čas byl nakonec 1:37:47 a tedy skoro o 5 minut lepší čas než můj předchozí. Za normálních okolností bych z něj skákala radostí, ale díky okolnostem je tohle pro mě osobák s hořkým nádechem.

A co teď? Teď už jen víceméně trénuju. Závodní sezonu jsem v tomto roce již ukončila a teď je čas na trochu odpočinku. Plavu, posiluju a samozřejmě i lehce běhám. Plány na příští rok jsou zlepšit půlmaraton a znovu uběhnout maraton. Uvidíme, kam mě běh v roce 2018 zavane, ale určitě bych se chtěla podívat i na další závody v zahraničí.

Blog autorky Jeden měsíc běžce můžete sledovat zde.