Za 51 dní z Liberce do Liberce, bez jediné pauzy oběhl celou republiku

foto: archiv Jiřího Kadeřábka

Jiří Kadeřábek | 18.06.2018 | přečteno: 43952×

Hotovo! Ultraběžec Jirka Kadeřábek slaví. Po 51 dnech znovu ulehne do své postele s pocitem, že si splnil klukovský sen – oběhnout republiku. Jako před 51 dny začínal před libereckou prodejnou bosobot, tak tam dnes své putování zakončil. Spolu s ním absolvovala více než 2000 km dlouhou cestu na kole jeho sestra. Co bude příště? Oběh světa?

Den 51. Bonus

Dnes jsme se probudili do ideálního rána. Ani vedro, ani zima. Navíc suchý stan. Kafe netřeba vařit, protože polední pauza nebyla. Netřeba řešit, co přijde navrch a co naspod v autě atd. Užili jsme si poslední snídani s výhledem na louku v doprovodu písní ranních ptáčků a je na čase přivítat konec.

Nebylo kam spěchat a zároveň jsme to chtěli již mít za sebou. V 6:45 jsem nazul sandále a bylo na čase vyrazit, než začne to opravdové horko. Prvních 25 km bylo moc příjemnou záležitostí. Nemusel jsem šetřit nohy na příští den a zároveň většina cesty byla schovaná v lese. Udělal jsem si jen pár delších zastávek pro pokochání na Kozím hřbetu a u Bílých kamenů a v Jitravě jsem byl přesně na čas za 2:45 hodiny.

Chvilku jsme pokecali se sestrou. Doplnili bombusky, banán, vodu a ionťák a pokračovalo se dál. Z Jitravy na rozcestník Větrný lom mě čekalo největší stoupání dne. A byl to boj. Naštěstí jsem občas zahlédl Ještěd a věděl tak, že se neustále posouvám vpřed. Víc motivace jsem nepotřeboval. Cesta po hřebenu se nechala slušně běžet, a přestože nohy už byly trochu nateklé a pásky od sandálů občas škrtily, nechtělo se mi zastavovat, když už jsem tušil, že rodina čeká v cíli.

Se sestrou jsme se potkali až u Dvořákova kříže, protože moje turistická trasa by z ní tak akorát vyklepala duši. Poté jsem již vykouknul z lesa a měl před sebou výhled na Liberec.

Tak jsme to dokázali! Tedy skoro. Kdo by to byl řekl, že Liberec je tak velký. Ještě dobrých 20 minut jsme bloudili v ulicích města, než moje hodinky začali pípat „čas příletu“. V dálce už mávala rodina i kamarád Pavel. Kolemjdoucí se ohlíželi, jelikož netušili, co se děje a o čem je to oslavování. No prostě dokonalá scénka. Od rodičů jsem dostal pohár za Oběh republiky 2018 a sestra za Objezd republiky 2018. Od Pavlíka jsem dostal studené pivo a od jeho asistentky pugét květin s bombuskami. Od mé ženy obětí a náš synáček mě sotva nechal vypnout hodinky a už je bral a vybíhal do druhého kola. Těžko si přát víc.

Tak a to by bylo. Ještě mě dnes čeká rodinná grilovačka a pak aklimatizace v moderním světě. Bude mi to chybět, ale běhání není to jediné v mém životě. Jsem moc vděčný za lidi, kteří mi pomohli tento cíl uskutečnit, a nejen pro ně bude náš příběh Z(a)tracené stezky.

Věci, jež jsem viděl a zažil, se možná nikdy nebudou opakovat, a tak chci alespoň skrze film dát šanci všem si představit, jaké to je oběhnout republiku. Budu se na vás těšit na premiéře v lednu 2019. Vstupenek je ještě spousta. Editace videa z oběhu je tedy mým dalším projektem, spolu s pokračováním výuky běhu, pohybového cvičení i naučných pobytů.

Jestli něco obdobného podniknu do budoucna (Oběh světa???), těžko říct, protože by to muselo být větší a kvalitnější a s dalším dítětem na cestě by to už musela být týmová práce. No nechám tu myšlenku chvilku marinovat.

Tímto děkuji všem, kteří sledovali náš příběh, a doufám, že vás to alespoň trochu namotivovalo hledat ta svá dobrodružství a nejen se honit za časem a vzdáleností.

Jirka over and out…

DEN 50:

Dnes ráno v autokempu Mezní Louka jsme byli první vzhůru a všichni okolo měli určitě radost, že tu stanovali blázni, kteří v neděli vstávají v 5.00. Jenže pro nás to nebyla jen tak nějaká neděle, nýbrž den č. 50 a naše nadšení neznalo mezí.

Brzy bylo vše zabaleno a já na parkovišti zkoumal dnešní trať, než dorazil Vojta, který mě to ráno doprovázel a také patří mezi ty dobré duše, které sehrály klíčovou roli v naší kampani oběhu republiky. Takže mi bylo nejen ctí s ním sdílet tohle dobrodružství, ale také je to místní rodák, jenž zná nevyznačené zkratky a kličky.

Společně jsme se srovnávali naše strasti a zážitky, jelikož i on se snažil zdolat zrádnou signálku na Šumavě a cesta nám tak krásně mizela pod nohama. Klopýtat po červené mezi pískovcovými kameny a skálami bylo skvělou zábavou. Trochu to tu připomínalo Český ráj, i když tohle bylo o kousek lepší.

První zastávku jsme si dopřáli u Rudolfova kamene. Nepříliš jednoduchý ani bezpečný výstup na vrchol, ale fantastická zábava. Po ránu jsme nepotkali jedinou duši, a tak jsme mohli po cestách kličkovat, jak se nám zlíbilo. Vůbec skoro celé ráno jsme byli schovaní pod korunami stromů a tak až u Vlčí hory, když jsme vykoukli ven z lesa a běželi kus po silnici, jsme si uvědomili, jak to dnes zase praží. Avšak to už byl čas poděkovat Vojtovi za doprovod a rozloučit se. Takže po 26 km a 4:30 hodinách na nohou bylo na čase se natáhnout a najíst.

Odpolední etapu jsme malinko poupravili, abych měl zítra ještě sílu doběhnout do cíle. Přestože jsem vynechal některé kopce a vyhlídky, naběhal jsem dalších 24 km a doběhl do Dolní Světlé okolo 18:00. Což znamená, že v den č. 50 jsem odběhl 50 km, abych dokončil svůj plán 50 maratonů za 50 dní. Takže odpolední etapa byla taková přesouvací a schovávací, kde jsem si mohl námahu ušetřit, tak jsem to s nadšením přivítal. V cíli jsem byl i tak dost přehřátý, ale tenhle rekord za to rozhodně stál.

Zbývá jen ta třešnička na dortu – doběhnout do Liberce. Uvidíme, jaké bude zítra počasí, ale nehodlám ani spěchat, ani se loudat. Trasa je sice náročná, ale už nemusím šetřit síly. Dneska máme takovou malou oslavu posledního přespání ve stanu a už se těšíme do cíle na rodinu i na občasné neběhání.

DEN 49:

Včera jsme měli trochu pozdější večerku, jelikož jsme stanovali tak pět metrů od spolku na obnovu venkova, což je takové luxusní jméno pro venkovní hospodskou sešlost, jež musela probrat politiku, práci a život, než došlo v sudu pivo.

Když jsme se tedy ráno probrali, nechtělo se nám moc vstávat, ale pak se nám oči rozzářili, když jsme zjistili, že nám tady nechali prodlužovák s elektrikou. Takže ráno začalo zvesela.

S vyběhnutím byla teplota byla tak akorát a provoz skoro žádný. Silnice byly mé a přes Petrovice až do Tisé se mi běželo hodně snadno. Tiské stěny byly už vidět z dálky a hned jsem si vybavil Český ráj, kam tak rád chodím běhat. Chvíli mi trvalo, než jsem objevil schody do nebes, ale pak už jsem si mohl z výšky vychutnávat to ranní probouzení přírody.

Moje nadšení dlouho netrvalo, jelikož se ozvala sestra ohledně potíží s autem, a tak jsem musel překopat trasu, abych se k ní v Děčíně dostal co nejdříve. Naštěstí ona si dokáže poradit a tak 7 km před doběhem do cíle bylo vše vyřešeno a já se mohl ještě chvilku toulat na kopci (Červený vrch), ze kterého je možné vidět skoro celý Děčín a to hned z několika míst. Pauzu jsme si udělali u Tyršova mostu, ale utéct vedru se nám moc nedařilo.

Odpolední etapa začala při 27 stupních, než jsem se schoval do lesů Růžového hřebene, který vede z Děčína až ke Hřensku. Nohám se běžet nechtělo, ale aspoň že to šlo. Ono to stoupání na hřeben stejně nebylo o rychlosti. Populární červenou stezku jsem vyměnil za zelenou a vyhnul se tak davům.

Vyhlídková místa tu připomínala hodně Podyjí, jen to vedro bylo mnohem krutější. Cyklodoprovod odpoledne nebyl, jelikož se tu moc turistické stezky a cyklotrasy nekamarádí a tak to dnes bylo sólo. Hřebeny hor Českého Švýcarska mě stále přitahovali, a tak se občas dalo zapomenout i na únavu. Třikrát jsem musel namočit tričko ve studené vodě, ale jinak jsem trpěl méně než většina turistů, kteří očividně nečekali od místních hor takovou lekci z přežití. Do Mezní Louky jsem dorazil v celkem dobré náladě k již postavenému stanu. Vlastně celý den jsem se dnes cítil jako vítěz. Vždyť už je to za pár!

Na můj cíl 50 maratonů za 50 dní mi zítra stačí jen 6 km, i když jich mám naplánováno tak 7× víc. A pak už jen ta třešnička na dortu – doběhnutí do cíle v Liberci. Už to běží skoro samo a hodlám si to užít i šnečím tempem. Jedeme dál.

DEN 48:

Ráno dnes bylo opět studené (4 °C), ale v kombinaci s ranními slunečnými paprsky z toho brzy bylo další kouzelné vstávání. Dnes se vydařily obě etapy, i když každá byla trochu jiná. Ta první vedla z Českého Jiřetína přes Horní Ves na rozcestník Pastviny, kde byla ta nejrozlehlejší a nejbarevnější luka, jaká jsem doposud měl šanci vidět. Úžasný výhledy do všech stran a kolem se pásly ovce a dobytek. Na chvilku jsem měl pocit, že jsem ve Walesu a ne v Čechách.

Přes Moldavu jsem se napojil na sklářskou naučnou stezku a zdá se, že kdo se kdysi v tomto regionu nevěnoval sklářství, ten jakoby nebyl. Pak jsme si ulehčili trápení odbočkou na cyklostezku podél německých hranic, protože i přes tu nádheru okolo nechtěly nohy poslouchat a uvítaly každé rozptýlení. První etapu dne jsme zakončili u golfového hřiště v Cínovci. Na luxusním trávníčku jsme si udělali piknik a na chvilku si zdřímli.

Odpolední etapa byla malinko delší než ta ranní, ale naštěstí to bylo více klesání než stoupání a to mi ještě jde. Stezka vedla dlouho po hřebeni a mezi stromy byly vidět v pozadí špice Českého středohoří. Probíhal jsem oblastí Krupka bohatou na hornické historky a štoly. Od Komáří hůrky jsem si dopřál poslední výhled do vnitrozemí a pak zmizel na druhou stranu kopce na Fojtovickou pláň. Impozantně tam působily dvě větrné elektrárny.

Přes oblast přírodního parku Východní Krušné hory a obec Adolfov jsem odbočil na další cyklostezku, která vedla po lukách. Příjemná změna pro moje chodidla, která už se hlásila opět o odpočinek. V obci Krásný Les jsme byli chvilku poté, a když už jsem viděl doprovodné vozidlo, věděl jsem, že pro dnešek mám odběháno. Málokdy se stane, že obě etapy jsou úžasné, ale dneska to klaplo.

Tak zítra to vypukne, sprint do finiše. Nejdříve 29 km na polední pauzu do Děčína a poté odpoledne 27 km přes Labské pískovce a České Švýcarsko do autokempu v Mezní Louce. Bude to výzva, ale myslím, že vidina konce oběhu mi pomůže odběhnout i tuhle nálož.

DEN 47:

Dnešní den začal pěknou zimou. Teplota klesla na 6 stupňů a mě trvalo tak půl hodiny, než jsem se během pořádně zahřál. Hned první zastávka při rybníku u prameniště Chomutovky stála za to. Krásný tanec mlhy nad vodní hladinou. Už tomu chyběla jen světla a hudba a bylo by to dokonalé. Že návštěvy rybníků budou náplní mého dne, jsem však netušil.

Druhý, Nový rybník, na sebe nenechal dlouho čekat. Poté Starý rybník, Černý rybník, čtyři studánky asi 200m od sebe a nakonec Helenčiny vodopády. I když už dnes nepršelo, ráno se opravdu neslo ve znamení vody kolem cest, což nádherně kompenzovalo nudné kilometry na cyklostezkách. Nakonec jsme putování zakončili na náměstí Hory Sv. Kateřiny, kde jsme si natáhli deku na nejrušnějším místě, aby si měli místní o čem povídat.

Odpolední etapa už byla za sluníčka a vedla po vrcholu místních kopců, ze kterých se otevíral krásný výhled na německou stranu. Stezka měla jméno Flájská hornatina a občas se křížila s mojí osudovou cyklotrasou 23. U obory Háje jsem zastavil u již šestého rybníku dnešního dne a následně se nechal vést, kam mně hodinky posílaly.

Občas jsem skončil pomalu po pás v trávě na trase, kterou zřejmě nikdo od konce běžkařské sezony neprošlápl, ale nádherně to tam kvetlo, takže nebylo proč se zlobit. Vlastně to dnes běželo až do Českého Jiřetína celkem dobře. Konečně mám pocit, že netáhnu tělo do cíle, ale že cíl přitahuje mne.

Ještě zítřejší trasa: nejprve do Cínovce a poté do Krásného lesa. To bude ta standartní vzdálenost. A pak sobota, neděle a pondělí, to bude ten velký nášup kilometrů. Jde se na to. Cílová páska volá.

DEN 46:

Dnešní ranní etapa byla snadnou záležitostí, za což jsem byl velice rád. Náš stan byl postaven vedle obecního úřadu v Loučné pod Klínovcem, bohužel hned pod LED lampou, která svítila jak za dne. Když začalo okolo jedné hodiny ranní pršet, byli jsme rázem oba vzhůru a přesvědčeni, že už je ráno. Sestra dokonce vyskočila ze stanu a šla sbírat prádlo!

Na jednu stranu jsme moc vděčni za možnost postavit si stan v místě doběhu, na druhou je znát, když se člověk pořádně nevyspí, jak po psychické, tak fyzické stránce.

Díky bohu však nebylo nad ranním úsekem třeba přemýšlet, jelikož to byla cyklotrasa/silnice s jednou křižovatkou. Mohl jsem tak porovnávat rozdíly osídlení na německé straně a té české a poslouchat u toho šplouchání řeky Polavy. Trasa vedla přes České Hamry, Nové Zvolání a končila ve Vejprtech. Všude bylo patrné, jak tento region býval kdysi bohatý, ale teď bojuje o existenci v jiných ekonomických podmínkách. Snaha tu je, ale finance asi ne.

Na Kostelním náměstí ve Vejprtech jsme si udělali pauzu a po řádné svačince jsme začali řešit zbývající trasy a ubytování. Museli jsme se k tomu zabalit do deky. Ještě před čtyřmi dny jsme měli 27 stupňů a dneska sedm s občasnými přeháňkami. Je to sranda tohle léto…

Odpolední etapa byla další přemísťovací záležitostí. Po pauze jsem se cítil dobře a cesta mi rychle ubíhala. Občas jsem si udělal přestávku, jako třeba ve vesnici Černý potok, abych se dozvěděl trochu více o historii a obživě místních obyvatel.

U vodní nádrže Přísečnice, která byla hodně podobná té v Karolínce, jsem zase obdivoval, jak na její hladině silný vítr tvořil vlny a na obloze nad ní uháněly mraky. Opět jsem běžel po již dobře známé cyklotrase 23, kterou míjím již několikátý den. Dnes jsem se dozvěděl, že se po ní dá dojet až do Děčína. Kdo ví? Třeba ji potkám ještě v následujících dnech.

Měl jsem v plánu se také zastavit na Mnišské skále, bohužel snad v každé odbočce z cyklotrasy se těžilo dřevo, vstup byl zakázán, a tak jsem pelášil dál. Přes Jelení příkopy, Skelný vrch, podél dalšího obnoveného rašeliniště a obec Jilmová. Poté nás čekala adrenalinová záležitost v podobě rušné silnice 7 (D7), kde jsem čekal pošimrání na zádech od řidičů kamiónů. Naštěstí moje vize sražení nákladním vozidlem se nenaplnily a k obci Hora Sv. Štěpána jsme oba dorazili v jednom kuse. Těžko říct, kolik jsem toho dnes uběhl. Opět (již potřetí) jsem si zapomněl zapnout hodinky na odpolední etapu, ale tyto život neohrožující chyby beru s úsměvem.

Zítřejší polední pauzu si máme v plánu dopřát v Hoře Sv. Kateřiny a odpoledne to chceme dotáhnout do Českého Jiřetína. Už se to blíží…

DEN 45:

Jako většina lidí i my jsme si mysleli, že s přibývajícími kilometry se budeme cítit silnější a zdatnější. Bohužel jsme se mýlili, a i proto si teď extra vážíme každé ukončené etapy.

Ta dnešní začala za mírného mrholení nad obcí Přebuza. Po zkušenosti z včerejšího a předvčerejšího dne jsme vyměnili neudržovanou cestu za cyklotrasu, ať máme šanci lépe předvídat, jak dlouho poběžíme. I tak ta ranní cesta měla skvělý charakter a na to, jaké bylo počasí, byla viditelnost celkem dobrá.

Kolem stezky bublaly potůčky a rostly houby (napočítal jsem pět hřibů). Nejvíce mě nadchla silnice okolo Jelení louky, kde to vypadalo jak longboardová scénka z filmu Walter Mitty, a pak klesání okolo luk a pastvin k Horní Blatné. Zde jsme to zapíchli na opuštěné železniční stanici, jež měla 180stupňový výhled na okolní krajinu a s jídlem v ruce a kafem v hrnku jsme probírali život.

Dron na cestu kolem republiky zapůjčila Alza.cz.

Odpolední etapa mě vytáhla opět do kopců, k přírodní památce Vlčí jámy, kde byl sice zákaz vstupu, ale i z dálky to tam působilo impozantně. Menším zklamáním byla rozhledna Blatenský vrch, ale možná bylo na vině počasí, které se zase v horší obrátilo.

Jen co jsme seběhl dolů od rozhledny, zatočil jsem ostře vpravo k Blatenskému příkopu. Hned mi to připomnělo Metternichovu výzvu, kde se běží kolem kanálu, bohužel ta stezka je propletená kořeny od stromů a co se ze začátku zdá jako zábava, je obzvláště za deště hazard a opatrné klopýtání. A tak jsem to po chvilce vzdal a vrátil se zpět na cyklotrasu. Naštěstí byla luxusní a to především od božidárenského rašeliniště, po Ježíškově cestě až do Božího Daru. Nádherně to tu kvetlo, vonělo a cesta byla skoro celá po rovině.

Výstup na Klínovec bylo trochu jiné kafe a mrholit začalo natolik, že jsem běžel s blikačkami, aby mne nesestřelilo auto. Nakonec jsme pro špatnou viditelnost vzdali návštěvu rozhledny a vydali se rovnou do Loučné pod Klínovcem. Zde jsme skoro s hodinovým předstihem postavili stan a radši si dnes dopřejeme delší spánek. Při včerejší bouřce jsme toho ani jeden moc nenaspali.

Zítra ráno míříme do Vejprt a poté do Bezručova údolí a končíme v zemi nikoho. Kde budeme spát? To je ještě jedna neznámá, tak snad najdeme azyl v nějaké obci poblíž.

DEN 44:

Dnešní ráno jsme vstávali obklopeni mlhou. Stanovat u rybníku je sice romantika, ale to vstávání je hodně promáčené, a tak jsme ani neztráceli čas s obouváním a chodili naboso, protože tenhle boj stejně nelze vyhrát.

Stezka, na které začínala moje ranní etapa, vedla hned vedle stanu a byla zvěstí toho, co na mne chystalo – vše bylo podmáčené, orosené, kluzké a kamenité. Prvních 8 km mi zabralo skoro dvě hodiny a ani exkurze na zříceninu Neuhaus, která byla ta nejzřícenější, co jsem prozatím potkal, protože tady byl jenom kopec a cedule, mi taky zrovna nezvedla náladu. Sestra na kole mi napsala, že píchla, takže jsem nemusel pospíchat.

Ve městě Plesná mě nadchla pouze nová silnice, která pro změnu vedla z kopce. Kousek za ní, opět v lese, jsem si chvilku hrál na zběha, když moje modrá vedla skrze pohraničí kameny s Německem. Ještě mě čekalo brodění se Pstruhovým potokem a poté jsem byl kousek za Liščím vrchem vysvobozen zpevněnou cestou a mohl konečně zrychlit tempo.

Až na závěr ranní etapy jsme dorazili na vyhlídkové místo Vysoký kámen, kde jsme si tentokrát oba spravili náladu lezením po kamenech a kocháním se okolní krajinou. Nakonec zbývalo jen seběhnout z kopce do kostelní obce ke kostelu, kde jsme si na mechové travičce udělali polední pauzu.

Ve 14:30 jsem vybíhal pro druhou porci. Potřeboval jsem trochu vítr do plachet, proto jsem vyměnil turistickou trasu za cyklostezku, ať mám zase pocit, že běžím. Posílen kofolou jsem si připadal jak nadopovaný a zastavoval, jen abych natočil pár záběrů pro film z oběhu republiky.

Pak se přede mnou v údolí objevil výhled na město Kraslice. Chvilku jsem si prohlížel místní kostel i ohromný městský úřad, než mě to červené turistické značení opět táhlo do kopce a lesů. U zříceniny hradu Hausberg jsem narazil na dalšího běžce, který vypadal, jak když se tady vyzná. Byl to Jirka, místní kamzík, který slyšel o mém příběhu a rozhodl se doprovodit mě přes Olověný vrch a rozhlednu Bleiberg podél vleku k rozcestí Nancy ve Stříbrné, kde už čekal můj cyklodoprovod.

I když to bylo jen krátké setkání, tímto mu děkuji, jelikož trasa zde nebyla nejlépe značená a pomohl mi tak ušetřit minuty bloudění a dešifrování. Protože jsme neměli štěstí se zajištěním místa pro stan ve Stříbrné, tak jsme si museli natáhnout dnešní etapu až do Přebuzy. Nelitujeme, právě naopak. Opět tu je přírodní koupaliště, samota a klid.

Zítra, pokud přežijeme dnešní dešťovou sprchu, chceme na poledne doběhnout do Horní Blatné a odpoledne se vyškrábat na Klínovec. Stanovat bychom měli přímo po ním v městysu Loučná.

DEN 43:

Přespání v sokolovně v Hranici bylo prima, protože jsme nemuseli stavět ani bourat stan, ale žíněnky, na kterých jsme se váleli, nám klidnou noc nedopřáli. Ráno jsme vstávali rozlámaní, ale spokojení, že alespoň elektronika je dobitá. Výhrůžky špatného počasí se nenaplnily, a tak jsem vyrážel na cesty za sucha.

Ranní úsek měl 22 km a z převážné většiny to byly zábavné stezky. Nejvíce na mne udělal dojem hrad Neuberg v obci Podhradí, který hrál významnou roli v dějinách země České. Když jsem odcházel z areálu okolo něj, zapovídal jsem se s jedním místním starším pánem, který se zabýval historií ašského regionu, kdysi nejbohatšího v Čechách. Ač se to nezdá, tohle místo má co nabídnout, ale že je takhle z ruky a zastrčené, chybí mu dotace i publicita, aby to lidé docenili. A tak zřejmě skončí v propadlišti dějin.

Další zajímavé místo byl pramen-studánka Bílý Halštrov, který byl nejen hezky upravený, snadno přístupný, ale především jeden z nejsvěžejších a nejchutnějších, co jsem na svých cestách objevil. Zbytek cesty byla trochu nervy dráždící, občas se ztrácející turistická zelená, která dávala smysl až poté, co zkřížila pozemky místního golfového klubu. Žádný míček nás netrefil, proto jsme ranní etapu natáhli až do Hazlova, kde měli krásný park a altánek, který volal „tady si udělejte pauzu“.

Odpoledne se vrátily grilovací teploty okolo 27 stupňů. Vidět všechny vysedávat ve stínu v restauracích a hospůdkách nám zrovna náladu nezvedlo. Co se dá dělat, není na co čekat. Naplánovaná trasa byla taková kochající a poznávací, ale snad bych měl radši tu vzdálenost co nejrychleji za sebou a šel se někam utopit.

První velká zastávka byla u hradu Seeberg. Informační tabule nelhala, vypadal dokonale zrekonstruovaný, bohužel ty zástupy turistů mě odradily od návštěvy a jen letmo jsem ho okouknul zvenčí a pokračoval dál. Cesta mě vedla sice náročnou, ale zábavnou cestou kolem potůčků, menších bažin a ve stínu dubových stromů. Běželo se to krásně, a když jsem doběhl na její konec, objevil jsem se u Jadranských rybníků. Od vody šel božský chládek a celkem jsem jich potkal asi sedm, včetně ptačí pozorovatelny, kde jsem zase pobral nějaká moudra.

Modrá trasa skrze park Františkových Lázní mně zrovna neohromila a ochutnání minerálního pramene Glauber je něco, na co bych radši zapomněl, jak se to ve mě vařilo ještě hodinu poté. Přes Antonínovu výšinu a kolem lesního mlýna jsem nabral snadné kilometry. Ještě mě čekaly tři rybníky (Dolní, Žirovický, Mlýnský) a mírné stoupání do obce Starý Rybník, kde už jsem začínal pociťovat příznaky přehřátí. Naštěstí do Skalné to bylo už jen kousek, navíc nám ještě zapršelo a stezka skončila u přírodního koupaliště, kam jsem hned zahučel.

Teď už zase lehce slavíme. Sedm dní do konce a každá etapa je hodně zasloužené vítězství. Je to boj, ale teď už to nevzdáme. Zítra nás čeká první pauza v obci Kostelní a dobíháme na rozcestí nedaleko Ski Areálu Lišák u obce Stříbrná, což znamená, že jsme zpátky v horách. Snad to pomůže udržet si chladnou hlavu.

DEN 42:

Pomezí nad Ohří jsem opouštěl nerad. První noc, kdy jsem šel včas spát a probudil se až díky budíku v 5.15. Nevím, jestli je to dobré znamení, ale dlouhý spánek mi rozhodně pár dní chyběl.

Dnes mě čekala poslední část pohraniční signálky, ale až poté, co jsem si odskočil do Libé okouknout rybník Kladivo, renovovaný zámek i kostel Sv. Kateřiny. Pak jsem už běžel přímo po signálce anebo ji křižoval, prostě nejde téhle historii uniknout, ať se snažím sebevíc. Český les přešel v přírodní park Smrčiny a já skrze Kančí údolí a mokřiny Hliniště doběhl do Aše, kde jsme měli skoro hodinu a půl pauzu, než nás dostihly bouřky.

Jen co se přehnal ten nejhorší déšť a zlámaný z čekání v autě, kde opravdu místo pro dva lidi kvůli veškerému vybavení není, jsem začal zbrojit na odpolední etapu. Aš jsem opustil skrze jednu z jejich tepen, obec Krásná. Sice pršelo pořád dále, ale při 23 stupních to zdaleka nebylo to nejhorší, co jsem na tomhle putování zažil.

Kolem rybníku Černý Luh a obce Kamenná jsem byl opět nahoře na kopci a mohl obdivovat stoupající páru nad lesy. V dálce se točily vrtule větrných elektráren a po nemalém množství kafe k obědu jsem si běžel pomalu, ale jistě pro konec slavné signálky. Poslední naučná tabule o železné oponě a myslím, že té temné historie už bylo dost.

Odbočuji doprava a za bučení krav už mířím k obci Trojmezí. Bohužel cesta vede po turistické červené, kde mám strach, že brzy sestře na kole rupnou nervy, jak je ta stezka opět nevyšlapaná, s trávou po kolena, s velkými loužemi, kameny a blátem. Míjíme tři rybníky, než se situace zlepší na okraji města Hranice, kde naše dobrodružství pro dnešek končí.

Tak jsme to dokázali, cíp je náš a ještě jedno milé překvapení od rodičů se zásobami. Zítra opět na jih a Krušné hory se na nás mohou těšit a my na ně. Míříme do města Skalná, odkud si je z dálky prohlédneme, než zahájíme pozítří útok.

DEN 41:

Dnešní ráno stávkovaly nohy i hlava. Prostě nešlo se pořádně rozběhnout, jako kdybych zapomněl, jak na to. Stezka sice byla ve stínu, ale pořád to samé okolo a takové ty maličkosti jako studánky, potůčky a rybníčky mi nezvedaly náladu. Jediné pojetí o tom, kde jsem a jak je to ještě daleko, bylo z navigace v mobilu.

Občas jsem stoupal a občas klesal, ale v duši bylo temno. Trochu jsem doufal v zažehnutí jiskry na vrcholku Dyleň, ale nebylo odtud nic vidět a brána k vysílači byla zavřená. Poté jsem ještě minul odbočku i sestru na kole a chvíli jsme se naháněli. Prostě den blbec. Nakonec jsem se vypletl z lesa a i ta rozpálená silnice a pole s obilím vypadaly úžasně.

Do obce Mýtina jsem doběhl vyřízený. Čtyři hodiny s černou myslí, to je dlouhá doba, ale přežil jsem. Možná už se moc těším do cíle.

Odpoledne jsem byl jak znovuzrozený. Nevím, co pomohlo během té pauzy, ale i když ze mne opět tekl pot jako z vodovodu, běželo se mi krásně. Stezka se mi snažila zamotat nohy, ale já měl úsměv od ucha k uchu. Po staré signálce, která už místy vypadá hodně rozmrzele, jsem letěl vpřed a boční vítr mě krásně chladil.

U pomníku obětí železné opony jsem zhltnul x-tý banán této výpravy a zase cítil to nutkaní uhánět. Na zbytku cesty nebylo nic kvůli čemu zastavovat, ale bylo na co se těšit v cíli. Naše stanovací místo je hned za kostelem Sv. Jakuba v Pomezí nad Ohří, přímo u vodní nádrže Skalka. Já měl dnes takový koupací deficit, že jsem tam byl dvakrát. Prostě čím blíže konci oběhu, tím se zdá být to horší horším a lepší lepším.

Zítřejší ranní etapa nás dovede až k Aši a odpolední až k hranicím města Hranice. To jen pro případ, ať nás někdo nenařkne z toho, že jsme si ten oběh zkrátili.

DEN 40:

Okousaný z předchozí noci a ve spěchu opustit naše nouzové nocoviště, než budeme odhaleni, jsme vyrazili ze startovních bloků. V 6:30 už jsem mizel podél rybníku, jež byl kousek od našeho noclehu, a vyplašil tak překvapené kachny.

Cesta po červené byla jedna z těch „seš si jistý, že tudy???“, avšak cedule o významném skalním městě, které jsem tohle desetiletí navštívil asi jenom já a lesníci, nelhala, že kdysi (v roce 1936) bylo tohle místo hojně navštěvované. Ještě jsem dvakrát zabloudil a pak se konečně vymotal na cyklostezku.

Půl druhé pryč, 6 km za mnou, tak to bude asi dlouhé ráno. Brzy odbočuji na modrou. Že bych neběžel k bývalé sklářské huti? Nemám signál, internet a hodinky s navigací moc neprozradí. Po chvíli je záhada rozluštěna. Offline mapy ukazují, že mířím na rozhlednu s vysílačem Havran. Přímo do kopce, žádné okliky.

Když se k nim vyškrábu, překvapí mne, jak je velká a opečovávaná. Je na ní spousta příběhů o tom, jakým způsobem se lidé snažili utéct do Německa přes železnou oponu. Chvilku se tu pozdržím, avšak už cítím, jak se zvedá teplota.

Cesta od vysílače po panelech dává zabrat kolenům, avšak ne na dlouho. Zbytek cesty je po mírně vlnitých cyklostezkách a podél zaniklých obcí. Nic extra zajímavého, ale snadné kilometry. S Honzou, který mi běžel naproti, jsme se bavili jen chvilku, protože bylo třeba šetřit síly. Do cíle jsem dorazil za čtyři hodiny a měl jsem toho tak akorát. Sestra mezitím našla nádherné jezero na polední pauzu, ve kterém jsme se všichni vykoupali a pak ve stínu stromů na chvíli usnuli, než nám přišel jeden místní pán vyprávět pohraniční historky.

Odpoledne mě čekala menší nálož, ale větší vedro. Vítr již přestal foukat a brzy jsem zas mlátil chodidly do nekonečných cyklostezek. Trochu mne probrala zkratka přes močál a následný doprovod much, ale jinak kromě dvou skalisek jsme po cestě nic neobjevili.

Jelikož jsme v cíli byli již okolo 16:30, tak jsme společně šli zchladit tělo zevnitř jedním točeným a zmrzlinou s horkými malinami, než jsme se pustili do budování základny. Dnes i přes to nekončící vedro to byl prima den.

Zítra toužíme skončit den vedle vodní nádrže Skalka, západně od Chebu, a myslím, že se nám to podaří a třeba zbyde čas i na koupání.

DEN 39:

Dnešní ráno přišlo nečekaně brzo. Ač jsem si naplánoval delší spánek, již tradičně jsem vzhůru od 4:40 a pak se pouze převaluji. Tak třeba dnes klapne dřívější večerka, když nemáme ani elektriku, ani internet.

Ranní etapa začala od Vranovského sedla k zřícenině hradu Starý Hernštejn, která byla díky teplému ránu zahalena v mlze. Když jsem se tam po troše klouzání vyškrábal, vypadalo to spíše jak rozpadlý kuželovitý komín. Dobře, dejme tomu, že jednou to byl óóóbrovský hrad. Popis ani fotky tu nebyly, tak asi musí mít člověk bujnou fantazii.

Pokračuji dále po červené, skrze les k obci Závist a poté přes luka se napojuji na silnici a běžím dolů z kopce do obce Rybník. Tuhle obci si dobře pamatuji. Na biofarmě jsme tady byli ubytováni před dvěma roky a k snídani jsme měli fantastický salám. Zastavte se, nebudete litovat!

Kousek za vesnicí moje červená odbočuje vlevo. To se dá běžet, říkám si. Po jednom kilometru mě však nadšení opustí, ale stoupání pokračuje a pokračuje a pokračuje. Trochu radosti mi dodá výhled na věž Velký Zvon, ale dnes opravdu nemám sil, abych kvůli tomu odbočoval. Naštěstí trať se kolem ní točí a tak si ji ještě prohlédnu z několika stran.

Držím se tedy původního plánu a u obce Pleš konečně stoupání skončí. Je to tu krásné, jako na konci světa. Malá restaurace s ubytováním, prostě dokonalá zašívárna. Rozhodnu se, že ještě uříznu kus z odpolední etapy, jelikož trochu sil mi ještě zbývá a teplota má být odpoledne mnohem vyšší.

Přes Železnou Huť až do Železné Rudy je to z kopce a tak těch 6 km mám snadno za sebou. Útočiště pro polední pauzu najdeme v místní oboře, a i když se tu občas prožene traktor, výhled na jezero a roubenku, z naší piknikové deky, rozprostřené na čerstvě posekané trávě, na to si opravdu nelze stěžovat.

Z odpolední etapy mi zbylo pouze 17 km. Bohužel je zase strašné vedro, a tak už vyhlížím, kde na mé trase potkám stín, potok, jezero… prostě cokoliv, co chladí. Až v polovině trati, když už vařím jak stará škodovka, najdu nejen jezero na namočení trička, ale i Honzu, který se přijel se mnou grilovat. Moc toho nenamluvíme a běžíme celkem rychle, ať už to trápení je za námi. Cyklostezka je pohodlná a trasa jednoduchá. A tak za dvě hodiny a kousek máme hotovo, i když mám pocit, jako když jsem si dal dvojitou dávku.

Dnes spíme u bývalých Hraniček a zítra chceme doběhnout až k Broumovu u Tachova. Den 40. by možná byl dobrou metou, ale já více vyhlížím poslední týden. Ne, že by to byla nuda, ale tělo už na tu zátěž nereaguje tak nadšeně jako na začátku.

DEN 38:

Bylo to poprvé, kdy se nám nechtělo opustit kempingové místo. Ve 4.40 jsem vyskočil ze stanu jak patrona, abych si natočil východ slunce nad údolím obce Nová Ves. Božské místo na přenocování a ještě hezčí na probuzení! Díku brzkému budíčku jsem mohl tedy vyrazit ještě za ranního chládku.

Ani ne po kilometru, na kopečku Ráj první vyhlídka, rychlé kochání na probouzející se vesnice a jedeme dál. Oklikou kolem obce Pranty, jelikož podél otevřených vrat domu se čtyřmi psy jsem to nechtěl riskovat, a do kopečka ke kostelu Sv. Anny, který byl dokonale zamaskovaný okolními stromy. Jen fotky ukazovaly, jak se kdysi pyšnil na vrcholku kopce. Kolem obce Hájek, Brůdek a na další vyhlídku. Zkontrolovat hodinky, jež ukazují trasu, která tu opět není, ještě že má člověk po ránu dostatek sil, protože se zase po pás v orosené trávě brodím.

Záhada vyřešena – vyhlídka už je jen přístupná z druhé strany. Super, pro příště už si to budu pamatovat. Poté Bělohrad, Mlýneček a Filipova Hora. A je to tu zase, ani mráček a vedro jak v jednu odpoledne. Nohy se podlamují a říkají běhu néééé. A tak jsem zpátky u stop/start taktiky přesvědčování těla.

Až hluboko v Českém lese nacházím trochu chládku a nohy se probouzí, takže přece jen nejsem flákač. Radost z proměny z poutníka na běžce mne žene i do kopců. Ze strachu, že mi ta rychlost nevydrží, ani nezastavuji u studánek. Prostě chci zase doběhnout do cíle a ne se jen připlazit. Poslední kilometr na silnici je opět bojem, ale to už vidím doprovodné vozidlo v dáli a vím, že další střípek je přidán do skládačky 50/50.

Odpolední pauza na opuštěném hřišti nám vyšla na jedničku, i stín nám vyšel vstříc zhruba do 13.30. Po návratu k autu, které bylo předehřáté jako trouba, jsem doplnil vodu z kanystru do batohu. Už stačilo jen sáček na vylouhování a mohl jsem mít hodně slušný čaj na cestu. Čím déle jsem tam stál, tím více mi v hlavě strašilo „Jak v tomhle chceš běžet?“ a vteřinu nato mi položí sestra tu samou otázku…

Tohle logicky vyřešit nepůjde, tak radši utíkám, než si začnu hledat výmluvy. Naštěstí se opět ztrácím v lese. Poslední osvěžení u České studánky a pak již stoupání k rozhledně Čerchov (Kurzova věž). Na vrcholku se rozplynuly moje fantazie o pivu, kofole i výhledu shora. Všude zavřeno a mrtvo. Teplota na bodu varu a hlava se zase chystá prasknout.

Kouknu do mapy a trasu upravím k nejbližší studánce. Když k ní seběhnu, rozzářím se, protože je studená jak led. Namočím tričko a pak chvíli uvažuji, jestli se mi do toho chce, ale nemám co ztratit. Po chvilkovém šoku pocit úlevy, že jsem zpátky ve hře.

Padám pomalu z kopce směrem k Caparticím. Než se dostanu ke Skalkám na Sádku, tričko už je skoro suché. Na jídlo nemám pomyšlení a pití horké vody mě moc neláká. Vyškrábu se na skalky, ale místo vyhlídky koukám na koruny stromu, ach jo, taková dřina pro nic. I tak je stezka hodně zábavná a často obklopená skalami a kameny, které vytváří chladnější prostředí. Výhledu do krajiny se dočkám až na Velké skále a po té na Malé. Hned se mi zvedne nálada a tím, že už je okolo 18:00, klesá i teplota. Do cíle tedy přiběhnu jako člověk, ne jako zdechlina, a s lepším pocitem než včera. Den 38 úspěšně zdolán.

Zítra se přesouváme severněji kousek za Rozvadov. Poslední týden a půl je plný improvizace a neznámých ohledně startů, odpočinků, přenocování, doplňování zásob atd. Stojí nás to spoustu sil, obzvláště v těchto vedrech, a občas moc bručíme. Proto jsme se rozhodli minimalizovat překvapení. Zbytek oběhu bychom si rádi vyhradili jen pro návštěvy nejbližších kamarádů spoluběžců a rodiny, bez kterých bychom neměli ani šanci tuto akci uskutečnit. Děkujeme všem za dosavadní podporu a dále vás budeme informovat o tom, jak se proplétáme podél pohraničí k Liberci.

DEN 37:

Dnešní ráno jsme se drželi přesně naplánované trasy. Možná jsme ji mohli trochu vylepšit, ale po včerejším grilovaní na sluníčku tělo odmítalo spolupracovat a já nevěděl, co mohu od něj čekat za výkon. Snídani odmítalo a pít se mi taky moc nechtělo.

Naštěstí stezka byla zakryta stínem stromů a většinou byla ve výšce kolem 1000 m.n.m. což udržovalo teplotu v přijatelném rozmezí. Fyzicky jsem zdaleka nebyl z nejhoršího venku, ale běžet se dalo.

Po opuštění Špičáckého sedla bylo první zastávkou Černé Jezero. Trochu špinavé, i když v ranním světlo vypadalo magicky. Kdybych předešlý den neviděl Laku a Prášilské, byl bych supernadšený z toho, co mám před sebou. Takhle jsem se dlouho nezdržoval.

Na rozdíl od neděle tu dnes nebyla ani noha, a když jsem dorazil k druhé zastávce – Bílým vodopádům, měl jsem tu krásu jen sám pro sebe. Škoda jen, že se k ním nedalo přiblížit na menší vzdálenost, dojem by tak byl mnohem intenzivnější. Ovšem pro většinu lidí by to bylo až moc schodů…

Až do Svaté Kateřiny se zas tak nic dramatického nestalo. Hladká cyklostezka a ještě 18 km běhu s bolavou hlavou a divným žaludkem. No bylo to dost dlouhé trápení! Na druhou stranu, běžet jsem mohl a to je to hlavní. Ve Svaté Kateřině jsme si náramně odpočinuli, dokonce tady na nás byli místní milí a nikdo nás nevyháněl. Možná ten Český les nebude špatná oblast.

Odpolední etapa byla větší dřinou. Teplo předchozího dne se rozhodlo vrátit, a tak jsem rezignoval na běhání do kopce. I když to bylo jen 18 km, odpočítával jsem každý z nich a vyhledával na mapě všechny studánky, potůčky a jezírka v okolí. Trochu stínu se našlo, ale zdaleka ne tolik jako ráno.

Když jsme dorazili do konečné v obci Nová Ves, ani paní starostka, která nám jela ukázat louku pro dnešní přespání, nechtěla věřit tomu, že v tomhle počasí někdo běhá. Jednou jsem se ale rozhodl uběhnout maraton denně, tak to přece nevzdám 14 dní před koncem!

Zítra běžím nejprve do České Kubice a poté do Vranova u Mnichova. Pokud někdo uvidíte kolem mraky, pošlete je mým směrem, tady je pro ně na obloze místa dost a já je rád přivítám.

DEN 36:

Po doplnění paliva a dobré nálady z večerní návštěvy našich rodičů začal dnešní den ve společnosti dvou „přivandrovalců“ Martina a Honzy, kteří mě přišli podpořit. Mile nás překvapili v Mechově a rozhodli se se mnou absolvovat ranní etapu, kterou jsme na doporučení Honzíka trochu vyšperkovali. Co si budeme povídat, dnes v tom teple by běžel jen blázen. Anebo tři… Naštěstí cesta byla dostatečně zajímavá, aby nás rozptýlila od námahy.

Naším prvním cílem bylo Prášilské jezero, cesta byla místy dost kamenitá a občas to klouzalo po kořenech mokrých od ranní rosy. Avšak to nás nezastavilo, jen trochu zpomalilo. Výhled na jezero byl božský, a tak jsem neváhal a šel alespoň po kolena ochutnat.

Poté se naše skupina rozdělila. Martin mířil rovnou do Nové Hůrky a my dva vyrazili na Poledník stezkou necestou, která byla výzvou i zábavou. Obutí šlo dolů a po jednom kilometru jsme čvachtali bosky do kopce a lezli přes i pod spadanými stromy. Na Poledníku jsme museli chvilku vyčkat, než rozhlednu otevřeli, ale stálo to za ten výhled až do Alp.

To už ale sluníčko začalo pražit. Ještě jsme stihli jednu zastávku u jezera Laka, ale víc už se do ranní nálože kilometrů nevešlo. Na odpočívačku v Nové Hůrce jsme dorazili vyprahlí a uťapkaní. Bohužel pauza nám nevyšla podle představ, místo abych si odpočinul, tak jsem se víc přehřál, protože nebylo kam jinam natáhnout deku. Sympatií od místní obsluhy parkoviště jsme se nedočkali, spíše naopak. Asi půl hodiny jsem přemýšlel, jak to přehřáté tělo dotáhnu do Špičáckého sedla.

Nakonec se trasa našla. Bohužel mi chyběla energie, hlava se motala a to málo, co se mi podařilo z oběda sníst a vypít, chtělo ven. Do cíle jsem dorazil naprosto zničený. Ještě teď se buď klepu zimou nebo mám místo hlavy bublavý hrnec, ale věřím, že to do zítra rozdýchám.

Ráno mě čeká 23 km do Svaté Kateřiny a odpoledne 18 km do Nové Vsi. CHKO Šumava nás okouzlila, jen z těch lidí jsme trochu rozčarovaní, a tak zítra vyběhnu z parku se smíšenými pocity.

DEN 35:

Ráno nás probudila zima. Nějak jsme se zapomněli pořádně obléknout, protože jsme si neuvědomili, jak vysoko v horách jsme. I tak nám svítili sluníčko a těšili jsme se na další zajímavý den. Hned od vleku začínala trasa a než jsem vylezl na kopec k Mariánské kapli, už jsem měl promáčené pásky na sandálech, které začaly trochu klouzat.

Cesta vedla kolem zříceniny Kunžvart, která však nebyla přístupná, a tak jsem pokračoval dál po žluté k obci Polka a poté na Borovou Ladu. Ještě jsem na chvíli zastavil u křížové cesty a kapličky sv. Anny. Ne že by byla nějak krásná, ale ta silnice mě tak ničila nudou, že jakákoliv pauza a výmluva zastavit se se hodily. Přes Borovou Ladu jsme dorazili až na odpočívadlo ve Františkově, kde jsem si zchladil nohy v Teplé Vltavě, která však teplá rozhodně nebyla.

Odpolední etapa byla mnohem zábavnější a vedla přes Kvildu k vyhlídkové věži Jezerní Slať, která koukala na staré rašeliniště. Příroda se mi líbila, což o to, ale že bych docenil to, co mám před očima a jak výjimečné to je, to zrovna ne.

Jen co jsem sbalil vybavení a vyrazil na cestu, předpověděné polojasno se změnilo v průtrž mračen. Naštěstí mě to v tomhle teplu spíše rozesmálo a rád jsem si zchladil nohy v kalužích, kterých tam bylo požehnaně. Následně mě potěšil Hamerský potok a stezka po modré. Tento kus cesty se opravdu povedl a až k Antýglu to bylo navíc z kopce, za šumění vody, takže se to běželo lehce.

Severně jsme se napojili na červenou podél Vydry a přes Klostermannův most, Horní Hrádky, kolem Vlčí naučné stezky, obce Srní a do cíle v Mechově, kde na nás čekali rodiče se zásobami.

Zítra se chystáme ke Špičáku a cestou nás čekají rozhledny, jezera, naučné stezky a podobně. Ne, ještě se mi to neomrzelo, právě naopak!

DEN 34:

Dnešní ráno na samotě bylo tím nejhezčím z celého oběhu – s úžasným východem slunce a bučením kraviček. Vlastně se cítíme bezpečněji ve stanu mimo obce a města než v dosahu šťouravých lidí, což samo o sobě vypovídá o tom, jak společnost vnímá kempování.

Ze Zadní Zvonkové jsem vyrazil za sucha, ale s mračny v zádech. Kolem Schwarzenberského kanálu a jeho kamenných stavidel byla spousta informačních tabulí o tom, jak se ze Šumavy plavilo dřevo do Vídně a jak prosperující to byl region s obcemi, po kterých se nyní slehla zem.

Trasu jsem si zpestřil odbočkou k vodopádové kaskádě na Koňském potoku, kde mne po chvíli dostihl onen mračoun a už jsem se koupal. Čekat se mi nechtělo, akorát bych vystydnul, proto jsem zamířil ke stezce Kamenné moře, kde jsem na 2,5 km prověřil svoje balanční schopnosti na kamenech všech velikostí a tvarů.

Jen co jsem vykouknul na jejím konci, už jsem měl před sebou výhled na Plešné jezero. Déšť pomalu přestával a ač výhled ze břehu byl krásný, já toužil vidět, jak to vypadá ze skal nad jezerem.

Stezka vzhůru měřila 1,5 km, vedla k pomníku A. Stiftera a na Vyhlídky Lipno a byla pouze na vlastní nebezpečí. Tomu se nedalo odolat! Sice už nepršelo, ale mračna páry teď byly všude. Stezka byla náročná, ale ten výhled stál za to. Celý výstup, kochání a klesání zabral skoro hodinu a můj cyklodoprovod již předváděl indiánský tanec na zahřátí, a tak jsme místo odpočinku zvolili úprk do Jeleních Vrchů za termoskou s teplým kafem a bábovkou.

Při odpolední etapě nebylo z čeho vybírat. Všechny alternativy vedly po cyklostezkách a v okolí nebylo zas tak nic ohromujícího. Drželi jsme se původního plánu. Nejhezčí částí byla bezpochyby Stožecká skála a kaple. Zbytek cesty bylo jen kličkování po cyklostezkách a odškrtávání rozcestníků.

Do cíle v městyse Strážný jsme dorazili něco po 18:00 a díky pomoci paní starostky tu dnes máme k dispozici záchody, elektřinu i koupelnu v roubence přímo u sjezdovky. Po dnešních 48 km v horách je to jak ubytování v 5* hotelu, i když budeme spát ve stanu, jelikož už nám přirostl k srdci.

Zítra je v plánu zastávka v Bučině a poté v Mechově, ale uvidíme, jestli nebude potřeba pozměnit trasu, aby doprovodné vozidlo mělo méně infarktové zážitky z místních silničních pavučin.

DEN 33:

Po včerejším náročném deštivém dni jsme se dnes probudili do slunečného rána a prosvícené mlhy. Vedle Vltavy se nám spalo sladce a ani nás nerušily projíždějící nákladní automobily a vlaky. Tomu říkám únava!

Na ranní etapu jsme vyrazil včas. Naposled jsem se ohlédl za městem Loučovice a poté zmizel v lese, vstříc dobrodružství. Třistametrové stoupání na vyhlídku Vyklestilka, abych nastartoval krevní oběh. Byl jsem trochu zmatený. Skalní útvar tam byl, ale nemá tohle být vyhlídka? Už jsem to chtěl vzdát, když jsem objevil cestu z boku, po které by se dalo po těch kamenech vylézt výš. Najednou jsem viděl i úchyty a stupínky a bylo mi jasné, že moje lezecká technika bude prověřena. Když jsem se vyškrábal na poslední nejvyšší kámen, otevřel se přede mnou krásný výhled na hory Rakouska, kde pouze špice vykukovaly z mraků. Nádhera! Definitivně patří mezi Top 5 nejlepších výhledů ze současného putování.

Byl bych tam zůstal déle, ale byl jsem teprve na začátku cesty. Cikánský hrob byla moje další zastávka. Kus kamene s číslem. Nebýt mapy.cz, ani bych nevěděl, na co se vlastně koukám. Cestou kolem Uhlířského vrchu jsem dvakrát ztratil směr, děkuji lesníci, ještě že mám navigaci v hodinkách a mobilu. Prověřil jsem i kvalitu místního borůvčí. Naštěstí jsem si brzy spravil náladu několika výhledy skrze stromy na šumavské kopce a vzal to nádhernou odbočkou k Překopané hrázi.

Do Přední Výtoně byla cesta z kopce a při doběhu na náměstí jsem si mohl vychutnat výhled na Lipno. Poslední stoupání k nejvyšší zřícenině v Čechách Vítkův Hrádek a krásný výhled na všechny strany z její věže. Chlazené Svijany 11 mi pomohly dohnat bublinkový deficit, ale dát si dvě, tak bych odpoledne asi bloudil znovu.

Naše polední pauza se trochu natáhla, jelikož začal prudký déšť a já zůstal schovaný v průchodu místního kostela. Zdařilo se a v 14.45 jsem vyrazil. Moje cesta byla snadná, nezáživná a teplo po dešti dělalo z cyklostezky parní saunu.

Můj doprovod trochu zápasil s místními silnicemi, až jsme se potkali třikrát na křižovatce Kyselov. Houstone, máme problém… Moje jednoduchá, 6 km dlouhá červená měla zákaz vjezdu pro doprovodné vozidlo. Mohli jsme to risknout, ale nakonec jsme se rozhodli hrát podle pravidel. Pro jednou jsem tedy v cíli v Zadní Zvonkové byl první já a hledal místo pro nocování. Můj doprovod dorazil vyčerpaný z objížďky skoro celé vodní nádrže Lipno, která zabrala asi hodinu a 20 minut. Nezbylo než polknout a jít stavět stan. Někdy to prostě nevyjde, tak jak jsme si to plánovali.

Zítra je náš cíl nejprve u parkoviště Jelení Vrchy a odpoledne v městysi Strážný. Snad to tentokrát budou jenom méně náročná překvapení.

DEN 32:

Dnes ráno jsme doslova prchali z Dolního Přibrání. Jako obvykle se někomu nelíbilo, že na jejich několika hektarech půdy stojí stan a auto, a tak jsme se ráno sbalili dříve, než bylo možné se s někým dohodnout. Již v 6.15 jsem s batůžkem běžel obdivovat východ slunce a nahřát se v jeho paprscích. Na lesních cestách jsem chytil dobré tempo a o to více času jsem měl na filmování.

U Cetvin jsem se vyhoupl na krásnou silnici, kterou lemovaly pastviny pro dobytek s krásným výhledem do krajiny. Poté jsem si udělal pauzu poblíž tvrze Tichá, bohužel ne na dlouho, jelikož byla zavřená, ale ten rybník a statek vedle něj s horami na pozadí byly překrásné.

Cesta vedle nahoru a dolů jak na horské dráze a ze sevření asfaltu jsem se vymanil po červené turistické. Nejprve jsem chvíli bloudil v trávě až do pasu, ale nakonec jsem ji znovu objevil o 50 metrů vedle a pak už se mi přes Dolní Dvořiště do obce Trojany běželo slušně.

Tedy slušně… Teplota už v té době byla přes 25 stupňů a ze mne zase kapalo jak z kohoutku. Hned po doběhnutí jsem hledal stín jako upír tmu. Spousta pití a dobrého jídla mi brzy zvedla náladu, tak jsem mohl začít přemýšlet nad odpolednem.

To začalo bouřkou a deštěm. Nejprve se mi do toho moc nechtělo, ale tělo a nohy náramně v chladnějším podnebí ožily. Do kopce i z kopce jsem běžel jako znovuzrozený. Hele, tady je to trochu z kopce, co takhle vyzkoušet si tempo 3:30 aspoň na 500m? Proč ne?

Až hodně rozbouraná turistická stezka, která spíše připomínala potok, na chvilku utlumila mé nadšení. Avšak vyhodila mne rovnou na místě s krásným výhledem na hrad Rožmberk, který jsem nakonec měl možnost ocenit a nafilmovat ze všech stran. Celé to údolí hodně připomínala Vranov nad Dyjí.

Opět jsem stoupal do kopců a hnal se za dalším cílem. Zkratku přes pole jsem asi měl vypustit, jelikož jsem se musel na konci vyzout ze sandálů a osušit nohy, abych přestal bruslit na tom blátě, které se mi pod chodidly usadilo.

V tu chvíli se spustil strašný slejvák. Probíhal jsem sice kolem bizoní ohrady, ale ti už byli asi někde schovaní. Škoda, třeba někdy příště. Pustil jsem to z hlavy a těšil se na Kraví horu. Pršelo pořád vydatně, ale teplota vody byla skoro jako ze sprchy. Občas mi uklouzávaly nohy po mokrých kořenech, ale výhled z rozhledny Kraví hora stál za to, Vyšší Brod jsem měl jak na dlani.

Energie ještě zbývalo dost, a tak jsme trochu pozměnili trasu a vydali se ještě okouknout Čertovu stěnu. Tou dobou už svítilo sluníčko a promočené oblečení na nás rychle schlo. Než jsme doběhli do cíle v Loučovicích, veškeré promáčené nesnáze byly zapomenuty. V cíli jsme narazili na kamaráda Honzu, který nám opět na motorce přivezl povzbuzení, pomohl spravit kolo i doplnil nějaké to palivo na cestu a my ho oplátkou pozvali na koupání do Vltavy.

Dnes se nám bude určitě spát zlatě, byl to super den. Zítra vyrážíme do CHKO Šumava a naším cílem je dostat se do Zadní Zvonkové. Kde se tam bude dát spát, ještě sami nevíme, ale něco určitě vymyslíme.

DEN 31:

Dnešní ráno jsme udělali nový rekord v počtu slimáků na stanu. Po dvaceti jsem přestal počítat a tři se ještě s námi svezli do Novohradských hor. Stan byl dokonale promáčený a musíme uznat, že cedule nouzové nocoviště je dokonale výstižná.

Než jsem opustil oblast Nových Hradů, musel jsem si proběhnout romantické prostředí Terčina údolí, kde na mne nejvíce zapůsobila zřícenina Modrého domu a Stropnický vodopád. Ještě jsem si na okraji údolí udělal rychlopauzu u tvrze Cuknštejn a už upaloval po červené do hor.

Tato cesta zároveň sdílela stejný prostor jako značení pro Silva Nortica Run. Až do Horních Stropnic to byl docela snadný úsek, poté však cesta začala stoupat. Nejprve k poutnímu kostelu v Dobré Vodě, který je krásně vidět již z dálky, a poté prudce na vrchol Kraví hora, kde mají volně přístupnou rozhlednu. Není z ní nerušivý 360 stupňů výhled, na to by musela být o 5 metrů vyšší, ale i tak to stojí za to se sem vypravit.

Až k Jindřichovu rozcestí jsem si vychutnával krásnou stezku, která se nemusela moc snažit, aby mne přesvědčila, ať se sem jednou vrátím. Chvíli nato jsem už byl v Černém údolí, kde jsme si udělali pauzu a kochali se výhledem na lesnaté vrcholky místních hor.

Odpoledne se teplota vyšplhala na dusných 27 stupňů. Trasu jsem se rozhodl nějak rozfázovat, abych hlavu přinutil pohánět nohy a nevzdávat se ve prospěch chůze. Nejdřív jsem se proběhl kolem krásného penzionu v Žofíně a následně se zastavil u Huťského rybníku, který byl z nejhezčích, jaké jsem doposud na cestách potkal.

Teplo bylo veliké, a tak jsem zvolil alternativní trasu, abych se schoval do stínu stromů. Možná jsem to měl vzdát hned na začátku, ale to bych nebyl já, kdybych se rozhodl z toho vycouvat. Močálovité bahínko mi svíralo sandále a po zbytek cesty jsem smrděl sám sobě, zato mouchy mě milovaly. Takové bzučení hmyzu tři hodiny běhu, to je dobrá zkouška trpělivosti!

Poučen předchozím nezdarem a mírným bolením hlavy z velkého vedra jsem se rozhodl, že se budu držet nudné cyklostezky. Ne že bych o něco přišel. Tento úsek zase neměl tolik co nabídnout, bohužel ta šířka cesty znamenala, že stínu se nedočkám. Naštěstí i přes předpověď polojasna trochu sprchlo a sestra mi pro jednoduchost trati mohla přijet blíže naproti a dělat mi společnost, když už jsem měl pocit, že to snad nikdy neskončí. Před posledním stoupáním se se mnou rozloučily i mouchy a já si vyběhl pro vytouženou fanfáru od hodinek na rozcestí.

Zítra, jestli nás nikdo v naší dokonalé skrýši nenajde, vyrážíme nejprve do obce Trojany a odpolední etapu končíme v Loučovicích, kousíček od vodní nádrže Lipno. Což znamená, že pozítří nás čeká Šumava.

DEN 30:

Tento den měl důležité poslání – přemístit nás na dosah Novohradských hor. Ranní etapa mě vyvedla jižně od autokempu Hejtman Jih, kde jsme strávili předešlou noc, a po cyklostezce do srdce CHKO Třeboňsko. Cesta to byla hodně snadná a kromě čtyř rybníků nebyl důvod se moc zastavovat.

Možná bych z toho měl být více zklamaný, ale popravdě jsem nebyl. Nějak si začínám užívat to běhání a cestu včetně přírody, která ji lemuje, a nepotřebuji nic víc. Jo, občas je prima narazit na hrad, jez, jeskyni, skálu apod., ale upadnout do transu rytmem nohou, dýchání a pohybu paží, to má taky něco do sebe.

Můj cyklodoprovod byl trochu rozčarovaný z brzkého setkání u písečného lomu podél hranic s Rakouskem. Do cíle, vesnice Krabonoš, jsem tedy dorazil brzy, ale po tom rychlém tempu jsem byl hladový jak vlk, a tak jsme se pustili do Vánočky a skoro celou ji zlikvidovali.

Odpolední etapa mne vedla jižně na České Velenice. Potkával jsem spoustu cyklistů, i když těžko říci proč, jelikož kromě jednoho zakaleného rybníku a polovyschlé studánky to byla taková nicneříkající rozbitá silnice. Jen co jsem se rychle proplížil Velenicemi, rozcestník mne informoval o mém vzdáleném cíli – Nové Hrady 14,5 km.

Prohnal jsem se kolem první zatáčky a pak na mne koukala taková ta stezka, která jenom mírně klesá a stoupá a člověk nemůže ani vidět, kde má konec. V tu chvíli začalo burácení a na obloze se objevily první blesky. Takže přece jenom bude pršet, skvělý… Čekám a čekám, viditelnost nic moc, ale déšť nikde. Na celkem dlouhou dobu jsem se rozhodl zastavit v Nových Hradech, a tak mne déšť zastihl až 5 km před koncem etapy. I tak jsme pěkně zmokl, ale mohlo to být mnohem horší.

Naštěstí bylo celkem teplo a promoklé oblečení nijak nesnižovalo moji teplotu ani náladu. Ještě jedna zastávka na pokoukání u Zevlova rybníku a na traktory u městského mlýna a bylo po všem. Možná to dnes nebylo superakční, ale něco mi říká, že ta síla navíc se brzy bude hodit.

Zítra bude první ochutnávka Novohradských hor. Prozatím všechny hory, které jsem navštívil, měly svůj osobitý charakter. Tak jsem zvědavý, jak na tom budou tyto, jelikož o nich téměř nic nevím, nic od nich nečekám a milerád se nechám překvapit. Hezky překvapit…

DEN 29:

Poslední den ve společnosti Štěpána a Honzy začal krásným východem slunce a méně krásnou rosou, kdy stačila jedna procházka od stanu k autu a člověk měl promáčené boty. Po krátké domluvě jsme pozměnili trasu pro trochu pestřejší zážitek.

Nejprve čtyři menší bomby na začátek. Hezky zarostlý, pod stromy schovaný Židovský hřbitov, místní přírodní koupaliště, biatlonová střelnice a vodní nádrž Landštejn. Poté jedna velká bomba v podobě hradu Landštejn, který se pyšně tyčil na vrcholku kopce a kolem jeho hradeb kvetlo luční kvítí. Prostě ranní romantika!

Pak už jsme zmizeli do stínu lesů, kde jsme snadno nabrali cenné kilometry a přes vesnici Blato se opět napojili na Graselovu stezku, kterou již křižujeme pohraničí třetím dnem. V obci Klášter 1. jsme navštívili… klášter! Opravdu se to tam tak jmenuje. Budova je to gigantická a uvnitř je ještě hezčí než zvenčí a samozřejmě tu byl i Klášterský rybník. Prostě svatá obec.

Naposled jsme si užili cestičky lesem Přírodního parku Česká Kanada a jen co jsme vykoukli na světlo, Nová Bystřice už nás vítala. Pauza? Ano, prosím. Ve stínu a u rybníku nedaleko náměstí jsme dobili energii a na chvíli si zdřímli.

Odpolední etapu jsme odstartovali ve 26 stupních a v předem namočeném oblečení pro jemné chlazení, byť jen na chvíli. Po běhu podél golfového hřiště a po cyklostezce jsme narazili na zelenou stezku, která vedla kousek od hranic lesem po dokonalé rovince. Bylo zde pár kamenů a připomínek nástrah života v pohraničí.

Po chvíli jsme se opět potkali s Radkou, která pro dnešek nechala kolo doma a rozhodla se k nám přidat jako běžkyně. Stezka to možná nebyla nabitá atrakcemi, ale mě se moc líbila pro svou jednoduchost i přírodní podklad. Pro trochu zpestření nás Štěpán zatáhl blíže k Staňkovskému rybníku, kde jsme narazili na cestičku lemující jeho kraj. Byla to náročná cesta, která se občas ztrácela, ale měla trochu charakter dobrodružné výpravy, což se mi moc líbilo.

Poté nás již čekala silnice-cyklostezka a zbylých 6 km do cíle skrze Staňkov a podél Hejtmanského rybníka do autokempu, kde etapa končila. Tohle vedro nás všechny stálo dost sil a nikdo nevynechal příležitost smočit se v písečném rybníku a já doteď doplňuji vypocené litry, abych byl zítra připraven poprat se s dalším úsekem.

Zítra vyrážíme hlouběji do CHKO Třeboň, nejdříve jižně a potom západně do Nových Hradů, kde chceme doplnit zásoby před návštěvou místních hor a vesnic. Tři týdny do konce. Kdo střihá metr?

DEN 28:

Dnešní den byl ve znamení aktivní regenerace a zábavy. Vratěnín jsme opouštěli s kyselým úsměvem na tváři, protože jsme se ráno probudili v obležení dodávek a stánků okolo náměstí, uprostřed kterého stál náš stan. Ani my, ani oni jsme nebyli z tohoto setkání nadšeni, takže – jako už poněkolikáté – jsme odjížděli z jinak krásné vesnice se smíšenými pocity.

Graselova cyklostezka nás vedla podél malých vesnic až k hranicím s Rakouskem v povodí Moravské Dyje. Po jejím levém břehu jsme se napojili na žlutou stezku, kde jsme se potkali s cyklodoprovodem a Honzou, který se pro toto víkendové toulání rozhodl ke mně a Štěpánovi přidat, aby podpořil náš projekt a provětral svoje běžecké boty v Moravském kraji.

V obci Písečná jsme společně chvilku obdivovali rekonstrukci zámku, poté putovali dál na sever proti pramenu řeky až do obce Janov, kde jsme u jezu zchladili zavařené hlavy i těla.

První část odpolední etapy byla nicneříkající proplétačka skrze lesní cesty, silnice a luka. První zajímavou zastávkou byl v lese „ztracený“ poutní kostel Montserrat, který byl trochu zanedbaný z vnějšku, ale uvnitř vkusně vyzdobený.

Odtud jsme se napojili opět na silnici a v městě Slavonice počkali na náš doprovod. Já s ledovou tříští a Štěpán se zmrzlinou. Když jsme se všichni sešli, zamířili jsme naučnou stezkou a davem přeplněným pohádkovým lesem do Přírodního parku Česká Kanada, kde jsme si dopřáli u Spáleného rybníku koupací pauzu. V lese byl příjemný chládek a na horké sluníčko jsme museli vykouknout, až když zbývaly jen 2 km do cíle ve Starém Městě pod Landštejnem. Navečer jsme ještě obdrželi trochu zásob, lásky a povzbuzení od rodiny, kteří za námi přicestovali napříč Českem. Prostě ideální tečka za skvělým dnem.

Zítra ráno míříme do Nové Bystřice a odpoledne do Chlumu u Třeboně. Jsme jak rozjetý vlak.

DEN 27:

Dnešní den začal tam, kde včerejší skončil. Vyrazili jsme opět s úmyslem navštívit krásná zákoutí, ale mělo to jeden háček. Těsně před startem se spustil déšť, jak když se roztrhla Vranovská přehrada. Nenechali jsme se tím odradit, ale značně to komplikovalo naši cestu a každý krok nás stál mnohem více úsilí a soustředění.

Stezka nás často nutila k chůzi, dobrodružným sestupům, improvizaci na cestě okolo chatek, a tak bylo problematické udržet tělo dostatečně zahřáté. Prostě během ranní etapy se míchaly pocity okouzlení krásnými výhledy s trápením se na kluzkém terénu a strachem z prochladnutí.

Mimo jiné jsme navštívili výhled na Vranovskou přehradu zepředu. Spoustu skal, jež se dívají na její koryto a sladké malé chatky okolo. Například Eduardovu skálu, Petrovy skály, Chvalatickou zátoku, Rotundu Henrichsruhe atd. Do Bítova jsme přiběhli zmoklí jak dvě kachny, ale voda nám tekla jen z oblečení a ne z očí. Ty zářily.

Odpoledne jsme odstartovali opatrněji, ale brzy se udělalo tak teplo a slunečno, že veškeré extra vrstvy oblečení šly do baťohů a zřejmě by nám nikdo už nevěřil naši historku o čtyřech promoklých hodinách v lesích a skalách okolo přehrady.

Slunečné počasí nám vlilo krev do žil a běželi jsme se stylově rozloučit s Vranovskou přehradou, jejími zátokami i řekou Dyje. Zříceninu hradu Cornštejn jsme obdivovali ze všech úhlů i vyhlídkových míst a samozřejmě jsme i z dálky okoukli hrad Bítov.

Poté jsme mířili blíže do Podhradí nad Dyjí a zde si vychutnali Podhradské skály i zříceninu hradu Frejštejn. Pak už zbývala jen Grázlova vyhlídka a rozlučka s Dyjí. Vratěnín je dnes naším domovem a nezbývá jen doufat, že i přes nájezd stánkařů na zítřejší jarmark se nám podaří se trochu vyspat a nabrat energii. Prozatím to bereme s humorem.

Zítřek bude možná chudší na přírodní kouzlení, ale jednoduchost a předvídatelnost občas taky přijdou k chuti. Nejdříve míříme do Janova a odpoledne do Starého města pod Landštejnem.

DEN 26:

Po včerejší pozdní večerce, kdy jsme přivítali na palubě našeho oběhového expressu Štěpána Dvořáka, se nám dnes u kouzelného mlýna ve Slupu vstávalo s novým nadšením. Na ranní etapu jsme vyrazili za příjemné teploty, mírně zamračené oblohy a trochu horší viditelnosti.

Jelikož jsme byli ve Štěpánově zahradě, tak bylo prima nechat se vést a užít si víc to kolem, i když ranní etapa zrovna neskýtala tolik krás a překvapení. Polní cesty s nekonečným horizontem jsme si užívali až do Dyjákoviček, kde jsme se napojili na hlavní silnici a následně cyklostezku skrze Chvalovice. Tam jsme narazili na pár dinosaurů, ale prehistorický muzeum park vypadal trochu vymřele, tak jsme se dlouho nezdrželi.

Cestu jsme si zpestřili až mírnou odbočkou k zachovalému pěchotnímu srubu Zatáčka, kde jsme chvilku obdivovali naši obranou linii, než jsme opět vyrazili vpřed přes obec Šatov a složili zbraně u Hnanického rybníku, kde jsme nabírali sílu i kalorie na odpolední výpravu do parku Podyjí.

Odpolední etapa odstartovala kolem 13.40, těsně po příjezdu kamaráda Ondry, který si vzal dovolenou, jenom aby mi představil svoji oblíbenou běžeckou oblast. Takže jsme ve třech vyrazili do nitra Podyjí odemknout jeho kouzelná místa a výhledy.

Cesta to byla náročnější, než jsem měl původně v plánu, ale každý krok stál za to! Těch utajených koutů, která bych jinak určitě minul… Nejprve jsme se navštívili vyhlídku Devět mlýnů, poté vysutou lávku přes Dyji (která s vámi doslova zamává), Železné schody, Vraní skálu, bývalou strážní věž, Ledové sluje atd. Prostě tolik úžasných míst, kolik jen bylo možné do jednoho odpoledne vmáčknout bez toho, že bych měl zítra ráno dřevěné nohy.

Výlet tří nadšenců, kteří ocení běh jako aktivitu pro hledání přírodních krás. Nemohl jsem si přát lepší společnost. Do Vranova nad Dyjí jsme dorazili okolo 18.00 a brzy se rozloučili s Ondrou, na kterého čekal odvoz. Štěpán se s námi zdrží až do neděle a zítra mne protáhne okolím přehrady Vranov, bude-li nám počasí nakloněno. Nepochybně další super den před námi. Jdeme se na to pořádně vyspat, ať to zítra vše stihneme.

DEN 25:

Posledních pár posměšků od místních na náš stan a něco o bezdomovcích a byli jsme připraveni navždy zmizet z Velkých Dunajovic. Sestra jela ke studánce doplnit zásoby vody a já už mizel zadem do místních vinic a skrze kopce, které se hrdě vyšplhaly až do 280 metrů nad mořem.

Traktory zde intenzivně postřikovaly, tak snad se zítra neprobudím se třetí rukou nebo nebudu svítit ve tmě. Polekal jsem pár babiček, jež provázkovaly víno, a vychutnal si do sytosti prach z polí. Když jsem se objevil na hlavní silnici, čekal tam na mne cyklista. Doufám, že se nebude ptát na směr…

Ukázalo se, že je to fanoušek našeho příběhu, a tak mne doprovodil k rozhledně v Drnholci. Tímto mu děkuji za milou společnost, jelikož ani nebyl čas se představit. Poté jsem již putoval sám do Hrušovan a na závěr do obce Pravice, kde jsme se uvelebili vedle rybníka a s medovníkem na vidličce oslavili polovinu oběhu.

Odpoledne jsme měli opět žhavé a prašné. Ne nadarmo se tady tomu prý říká Sahara Moravy. Nejdříve jsem se prohnal kolem Eminy zámku a následně pokračoval k Přírodní rezervaci Karlov. Odtud skrze kamenité polní cesty to bylo nekonečné grilování v odpoledním sluníčka. Lesík v dálce sice byl vidět, ale moc se mu nechtělo se přiblížit, ale nakonec jsem se dočkal. Ještě rychlá proplétaná skrze zadní uličky Hrádku a pak už jsem byl vysvobozen chladem Jaroslavického rybníka i pramenem Staré Dyje. Cestu jsme již se sestrou zakončili u starého mlýna ve Slupu, kde doufáme v pohádkové vyspání se.

Zítra nás čeká Národní park Podyjí, početnější doprovod a možná i dešťové přeháňky. Bude to zábava.

DEN 24:

Naše motivace vykopat se ze stanu a upalovat na další etapu dnes silně souvisela s množstvím komárů, kteří se u nás přes noc ubytovali. A tak veškerá ranní činnost obsahovala různé variace na vrtění se a následný – předem prohraný – boj o pobití všeho, co štípe. Být zase na cestě bylo větší úlevou než obvykle.

Nejprve jsem se napojil na cyklostezku přes přírodní park Niva Dyje, která byla mírně nedokončená, a tak byly mé opocené nohy vkusně oblepené prachem z cesty. Stín stromů mě opět ukryl pod svoje křídla a až k zámku Rendez-vous jsem stěží věděl o vzdálenosti, jež mi mizela pod nohama.

V dálce už byly vidět Valtice a za nimi Pálava. Jako by mě přitahovaly. Nohy ani necítily únavu z předchozího dne, kéž by to takhle bylo každý den. Brzy jsem se napojil na cestu, jež jsem znal ze štafetového běhu „Z Moravy do Prahy“ a v dálce zahlédl známou Kolonádu. Z hlavní silnice jsem odbočil doprava, abych v nížině spatřil Úvalské rybníky a mohl začít fantazírovat o tom, jak se zchladím (nevyšlo to, byl to brčál). Ještě jsem stihl ochutnat pár třešní u cesty, než mě vidina odpočinku donutila opět zrychlit krok.

Místem pro polední odpočinek se stala krásná samota u rybníka a pauza se nesla ve znamení neustálého posouvání deky za stínem. Vše naznačovalo tomu, že to bude úmorné odpoledne. A taky bylo. Cesta byla převážně po odkrytých cyklostezkách a silnicích, ale vápencové skály a vrchy Pálavy byly moc velkým lákadlem na to, abych zpomalil. Nakonec jsem se skrz nespočet vinic dostal na ta nejhezčí vyhlídková místa, jako třeba na Kočičí skálu nebo Sirotčí hrádek, kde už čekal můj cyklodoprovod.

Bývali bychom zůstali déle, ale po včerejších problémech se stanováním jsme se moc těšili na brzkou večerku a posezení ve stínu s plným břichem. Do Dolních Dunajovic jsme tedy dorazili už tři a půl hodiny od startu a měli toho horka až nad hlavu.

Je to opravdu krásné místo tahle část Moravy, ale to horko dělá vše dvakrát těžší. I tak se těšíme na zítřek, co nového zase uvidíme. Naším cílem je obec Slup, kousek od Znojma. Tam oslavíme polovinu oběhu. Myslím, že nejsme vůbec špatný, co říkáte?

DEN 23:

Dnešní ráno v Rohatci začalo červánkově a za sucha. To tu nebylo od začátku oběhu! Luděk (ze včera) se za námi ještě v 5:30 zastavil s vodou a rozloučit se a pak už to byla opět denní rutina – snídaně, sbalení věcí a stanu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se z Rohatce po zelené vymotal, ale o to více milé bylo překvapení z krásné cyklostezky, kterou z obou stran „objímaly“ veliké stromy, močály, tráva a luční kvítí. Sluníčko hřálo, ale teplota byla ještě přijatelná.

Až do Hodonína by se mi běželo fantasticky, kdybych věčně nezastavoval, abych se koukal okolo sebe. V těchto mokřinách podél řeky Moravy to prostě žilo na plný pecky. Hodonín jsem jen lehce lízl, abych se brzy vrátil do chladnějšího prostředí cyklostezky a namířil si to k slovanskému hradišti v Mikulčicích.

Ještě než jsem tam doběhl, stačil jsem vyplašit prvního čápa na této výpravě, pokud tedy nebudu počítat toho, kterého jsme včera viděli hnízdit uprostřed vesnice na sloupu.

Poté jsme již se sestrou opět zmizeli v leze na jedné té super rovné silnici, jež se zdá, že nikdy neskončí. Když jsem byl vysvobozen odbočkou vpravo, věděl jsem, že Týnec, naše odpočinková destinace, je blízko. S kručením v břiše a mírně propoceným tričkem jsem vypnul hodinky a chvilku poté nastal útok na povidlový a tvarohový šáteček. Sladké odměny za doběhnutí jsou ty nejlepší!

Odpolední etapa mě opět vyvedla do lesa za Týncem. Hurá za stínem! Ehm…, ne tak zhurta. Sluníčko zrovna bylo pod tak blbým úhlem, že by bylo jedno, z jaké strany člověk běžel. Vždy ho měl nad sebou.

Nohy se mě snažily přesvědčit o chůzi jako lepší volbě, ale já měl v hlavě, že čím dříve tohle pečení bude za mnou, tím lépe. Takže jsem je tahal pod sebou silou a rozhodně bych si za techniku a styl v ten moment nedal vysoké hodnocení.

Ani cyklostezka, po které jsem mířil na jih, nebyla žádnou hitparádou. I tak si na tom člověk našel něco zajímavého a občas mne překvapila ještěrka, kosák, již druhý čáp nebo stádo srnek. Jinak to byl dlouhý boj s tempem, které je pořád rychlejší než chůze, ale zbytečně nepřehřívá tělo.

Na poslední čtvrtinu cesty se již les změnil na velká luka s několika osaměle stojícími stromy a v dálce se vynořil zámeček Lány. Na chvíli jsem se u něj zastavil, když mi zazvonil mobil a můj cyklodoprovod hlásil výjezd. I sestry odpoledne bylo pestré. Opět potíže s místem noclehu a zaparkováním. Bohužel ve větších městech je pro dva dobrodruhy se stanem občas krušno. Nakonec jsme se potkali nedaleko zámku Pohansko, který jsme následně na chvíli okukovali a něco nafilmovali, než zvítězila chuť mít už to odpoledne za sebou. Prostě byl to náročný den pro nás oba, pro každého trochu jinak.

Zítra míříme směrem Valtice a poté Pálava, tak jsem zvědavý, jestli mi něco utkvělo z trasy, kdy jsem tam byl při štafetovém běhu z Moravy do Prahy.

DEN 22:

Dnešní den se nesl v duchu opouštění Bílých Karpat, které se nás na rozloučenou ještě rozhodly trochu poškádlit blátíčkem a ranní rosou, naštěstí v kombinaci s jasnou oblohou.

Začal jsem tam, kde jsem včera skončil – Kubíkův vrch a držel se pohraniční stezky se Slovenskem. Cesta to nebyla snadná a rosa v trávě, která zde rostla skoro do pasu, mně dokonale zmáčela. Opět jsem tahal za ruční brzdu, jelikož kaluže zde byly pro skokany do dálky spíše než pro amatérského běžce a trasa byla trochu jako stezka odvahy – tolik zvířecích zvuků najednou jsem už dlouho neslyšel! V tomhle hustém lese jsem se necítil nejbezpečněji. No a to jsem ještě kousek od sebe vyplašil dva divočáky. Už abych byl venku…

Běžím skrz velká luka a rovnou do údolí, podél nádraží Vrbovce a po červené vzhůru tentokrát do lesa s mnohem lepší viditelností a klidnějším zpíváním ptáčků. Cesta byla náročná a nohy unavené. Ani voda, ani jídlo moc nezabíralo a přede mnou ještě půlka, no prostě jeden z těch dní… Naštěstí se brzy profil trati brzy změnil. Výhledy na okolní luka byly kouzelné, a tak jsem se opět ztratil ve filmování krajiny a zapomněl částečně na únavu. Tahle karta prozatím vždy vyhrává, kéž by to vydrželo až do konce oběhu.

V cíli nás čekalo obrovské koupaliště, jen jsem doufal, že tu budeme mnohem dříve než v 11:30. Rozhodli jsme se tedy odložit start odpolední etapy na 15:00, jelikož skoro pět hodin toulání se v lese, to docela zamotá nohy a v břiše už taky usilovně kručelo.

Pauza bohužel moc nepomohla. Vůbec se nám nechtělo balit a opouštět příjemný chládek koupaliště. Co se dá dělat? Jestli chceme večeřet za světla, musíme vyrazit hned. Trasa byla mnohem kratší a snadnější než ta ranní a navíc bych měl mít společnost v podobě Luďka z Rohatce, který mi běžel naproti. Teď už jen překousnout to horko.

Do Radějova až po rybník Vanďurák jsme se mohl schovávat ve stínu stromů a to bylo nad zlato. Poté jsem již narazil na jediného běžce za ten den, Luďka, a mohl jsem při konverzaci zapomenout na ten gril na obloze a odpočinout si od kontrolování mapy, jelikož on to tady znal široko daleko. Ještě jsme nabrali můj cyklodoprovod a pak už jsme po zbytek cesty poslouchali Luďkovo nadšené vyprávění o místní krajině a o tom, co nás čeká následující den.

Uteklo to jako Baťův kanál, který nám dělal společnost cestou do Rohatce, a po rozloučení se v cíli jsme ještě stihli navštívit otevřený obchod s točenou vanilkovou zmrzlinou. No prostě krásná tečka za Karpatami.

Zítra běžím podél řeky Moravy až do Týnce a po polední pauze ještě kousek na jih, než se trasa otočí na západ do Břeclavi. Třešnička na konec: celkem 150 m převýšení. Jenom?!? To už si ani nepamatuji, jaké to je.

DEN 21:

Dnešní ráno začalo překvapivě deštivě. Mobil sice tvrdil skoro jasno, ale nám duněly kapky o střechu stanu. Nakonec to dopuštění skončilo těsně předtím, než jsem vyběhl, ale tentokrát už jsem věděl, že na kopcích mi opět bude dělat společnost hustá mlha.

Cesta mne nejdříve zavedla dolů do údolí Starý Hrozenkov, abych se mohl následně škrábat na kopec na druhé straně. Takhle zespoda ty mraky vypadaly jak valící se řeka, ale já musel přes hřeben, abych se dostal do Březové na polední pauzu.

Stejně jako v předchozím dni byly cesty v lese hodně podmáčené, naštěstí jsem k mému překvapení zjistil, že trasa po vrcholcích vede po silnici – tedy snadné kilometry. Nastartoval jsem tedy nohy a rozhodl se zmírnit tohle mlhavé trápení tím, že dorazím dříve do cíle a pustím to nezáživné ráno k vodě. Za dvě a půl hodiny po ještě troše bruslení na lesní cestě jsem měl již Březovou na dohled a doufal jsem, že tentokrát se předpověď nezmýlí, abych si alespoň odpoledne mohl trochu spravit chuť.

Během polední pauzy za námi dorazil zachránce Martin, a tak opět můžu s cyklodoprovodem zůstat ve spojení díky zapůjčenému mobilu, což výrazně zamezí neplánovaným blouděním.

Jen co jsme probrali život, oběh republiky, motorky apod., bylo na čase vydat se na cestu a užít si to skorojasno, které bylo ráno slibováno. Náš cíl byl Kubíkův vrch, ale nejprve bylo potřeba dostat se na kopec k vysílači Velká Javořina. Stoupání vedlo skrz les, kde byl příjemný chládek, ale bylo to pomalé úmorné sbírání výškových metrů.

Já jsem si cestu zpestřoval filmováním a Martin počítáním kroků a odhadováním zbývající vzdálenosti. Většinu cesty jsme prokecali a občas to proložili zastávkou o studánky. Výhled z hřebene byl naprosto kouzelný a zároveň jsme věděli, že teď už to bude především dolů. Brzy jsme potkali sestru-cyklodoprovod, a tak jsme všichni společně pohodovým tempem klopýtali přes kamínky, kaluže a popadané větve do cíle. Lepší odpoledne jsme si nemohli přát. Ještě nás mile překvapili v Nové Lhotě, kde nám nabídli na dnešní večer prostory turistické ubytovny, takže se po pár dnech cítíme trochu více jako lidé a ne jako vandráci.

Zítra nás čeká poslední etapa v Bílých Karpatech a pak na chvíli hory opustíme a vyměníme je za nížiny a doliny jižní Moravy. Už se ta magická cifra poloviny naší cesty blíží!

DEN 20:

Po propršené noci se nám vstávalo trochu hůř. Naštěstí poslední déšť spadl dřív, než jsme začali balit stan. Že by snadný den? Opět se ukázalo, jak málo o horách vím. Nejdříve mne čekala taková maličkost – vyškrábat se na hřeben. Přestože už nepršelo, všechny stezky jako by se proměnily v malé potůčky a já musel odměřeně kráčet, aby mi nepodklouzávaly nohy. „Jen to vydrž, nahoře to bude lepší,“ říkal jsem si.

Nahoře to bylo ještě horší… Mlha, mlha, mlha. Dneska by se dala stáčet a prodávat. Když mě cesta vedla přes luka, až jsem se lekal těch stromů, jež z ní vystupovaly. Jo, dnes nahoře v horách by se daly točit dost strašidelné pohádky.

Měl jsem minout čtyři vyhlídková místa a ani nevím, že tam nějaká byla. Z kopce jsem bruslil jak Jarda Jágr a sandály byly tak oblepené blátem, že vážily tunu. Prostě až do doby, než jsem začal klesat do Brumova, jsem toho moc neviděl, kromě lišky, která z dálky vypadala jak vlk, ale to už mi asi strašilo ve věži.

Čtyři hodiny v blátě udělaly taky dobrou paseku na mých chodidlech. Nakonec se však objevilo i sluníčko a já věděl, že odpoledne si to vynahradím.

Po dobré svačině a rychlém šlofíku na lavičce u dětského hřiště se mi opravdu nechtělo vstávat. Ne že by ranní etapa byla tak fyzicky vyčerpávající, ale ta nutnost hlídat si každý krok, neminout značení, udržet se v teple atd., to všechno bylo psychicky náročné. Proto jsem na odpolední etapu vyrazil poprvé o 10 minut později a sestra si dělala srandu z mého nadšení.

Scénář z rána se opět opakoval. Nejdříve se vyškrábat na hřeben. Jenom se držet modré? To bude hračka. Byly tu však zřejmě modré dvě, staré a nové značení. Na vrchol Javorník mě to dovede tak jako tak, říkal jsem si. Což znamenalo po stráni, mezi křovím a cestě necestě, pak skrze stádo ovcí a konečně jsem byl opět na té modré, co vypadala jako turistická stezka. Dalších 200 m převýšení a byl jsem na hřebeni. Ach, ten vítězný pocit, i když člověk je sotva ve třetině cesty!

Hraniční patníky, rozcestníky, mírné klesání a nohy opět skotačily radostí. Nebýt těch obrovských kaluží z předchozího deštivého dne, skoro bych si mohl zlepšit osobák na kilometr. Takhle to bylo běhání plyn-brzda.

Po cestě nebyly žádné extra výhledy, rozhledny, kameny nebo hrady, ale ta stezka sama o sobě byla tou nejlepší odměnou, společně s odpoledním sluníčkem, které hřálo až na kost. V cíli v Žítkové jsem byl celkem pozdě, okolo 18:00, ale cítil se skvěle. Dnešek byl prostě emočním kolotočem, a tak už se těším do spacáku.

Zítra mne čeká cesta do Březové, kde se ke mně přidá na odpolední etapu ke Kubíkově vrchu kamarád Martin, aby trochu nasákl tím běžeckým dobrodružstvím. Počasí má být fantastické, tak co víc si přát.

DEN 19:

Dnešní den byl zkouškou v nepromokavosti těla a bundy a udržení tepla i dobré nálady. S prvními kapkami deště jsem opustil Karolinku podél velké vodní nádrže, která mi hodně připomínala tu z Josefova Dolu, kde pořádáme naše pohybově naučné pobyty.

Na silnici nad přehradou jsem začal sbírat první výškové metry a pak už to byla opět lehce neupravená turistická cesta, po žluté vzhůru až na Frňovské sedlo. Od té doby jsem běžel po hřebenu. Stezka byla náročná, jelikož viditelnost v mlhovém oparu byla tak 20–30 m a oči věčně koukaly pod nohy na kameny a po stromech po značení. Mělo to však jednu výhodu. Srnky asi nečekaly, že by v tomto počasí byl nějaký blázen venku, a tak jsem jich dnes viděl spousty.

V hustém dešti to v sandálech moc neběželo, tudíž jsem spěchal pomalu a hledal místo pro každý krok. Až k Papajskému sedlu jsem se bavil předvídáním uběhnutých kilometrů na dalším rozcestníku, a i když by bylo prima občas zastavit nebo vyjít si kopec, tak jsem se musel pořád hýbat, jinak jsem rychle ztrácel teplo. Nakonec po třech a půl hodinách v dešti jsem byl v cíli v obci Kychová, kde jediným suchým místem byla místní autobusová zastávka. Uhnízdili jsme se tam s jídlem, rozvěsili promočené oblečení, zabalili do dek a koukali, jak to kolem padá.

Odpolední etapa byla také za deště. Baťoh na běhání sice nevyschnul, ale oblečení na běhání jsem si na oběh vzal dost, proto jsem se nemusel soukat do mokrého. Trasa měla být malinko kratší než ta ranní, ale to bych nesměl zabloudit. Tedy hodně zabloudit. Nejdříve jsem se opět musel vyškrábat na sedlo. Bohužel zelená stezka vedla podélně se svahem a to je to nejhorší pro běhání v sandálech, které dávají oporu dopředu a dozadu, ale ne ze strany na stranu. Naštěstí to nebylo dlouhé mučení a tak mi pásky jen mírně pořezaly prsty, což při tom chlazení deštěm nebylo skoro vůbec cítit. Když už jsem měl konečně svůj směr, věděl jsem, že pokud neopustím červenou, do cíle ve Střelné zaručeně trefím.

V tu chvíli jako by veškeré obavy ze mne spadly a já si i přes ty dnešní podmínky mohl začít pohrávat se zbytkem trasy. Asi nejhezčí zastávkou na trati byly Pulčínské skály, kde jsem si z toho až sedl na zadek, jak jsem prohrál boj s gravitací. Býval bych zůstal déle, ale ne v tomto prochladlém promoklém stavu. Vychladnout bylo otázkou několika vteřin, zahřát se několika minut a ke konci už nohy začínaly stávkovat, jak pociťovaly ty extra tři kilometry z bloudění. Naštěstí z Pulčína do Francovy Lhoty to byla snadná záležitost a poslední stoupák do Střelné jsem zvládl jen proto, že už mi hodinky připravovaly fanfáru za dokončení další etapy.

Takže kvalifikace na vodníka splněna časem 8 hodin na dešti a 46 km v lesích Beskyd a tímto se loučíme. Zítra míříme do Bílých Karpat, do Broumova a poté do obce Žítková.

DEN 18:

I přes rozvěšené utěrky na zábradlí kostela a tím mírné rozhněvání faráře na nás nikdo potopu neseslal, a tak jsme sbalili náš dokonale promáčený stan do roličky a vyrazili na cesty. Poučen ze včera jsem se dnes pořádně oblékl, abych hodinu nato byl mile překvapen polojasným ránem a naopak si nadával, kolik toho zase s sebou beru.

Až do lyžařské oblasti Bílé byla cesta tak hladká, až to byla nuda pro nohy, které necítily důvod se rozeběhnout. Ani zázračná voda z pramene potoku Smradlavka nepomohla. Ta pachuť síry mi zůstala v camelbaku i na odpoledne. Sírové léčivé prameny už do budoucna rozhodně ne!

Na rozcestí Pod Klínem jsem našel chuť běžet do kopce z kopce po kombinaci kamení, hlíny, jehličí a kořenů. S doprovodem jsme se potkali u rozhledny Čarták, kde jsme si vychutnali výhled do všech stran a snažili se rozeznat mraky od stoupající mlhy. Ještě rychlé spočítání schodů, jestli dole na tabuli nelhali, a pak už dolů z kopce do vesnice Babské a naše oblíbené hrátky s gravitací na blátivém podkladu. Celkem nečekaně vydařené ráno po všech těch hrozbách od předpovědi počasí!

Po krátké polední pauze na lavičce u pramene Uzgrúň jsem už zase cítil potřebu vyrazit. Tělo sice bylo ještě krapet unavené, ale bál jsem se, že přijdu o možnost zažít ještě alespoň jeden slunečný úsek v Beskydech.

Začátek odpolední cesty nebyl zas moc záživný pro nohy, tak jsem u hotelu Galik překontroloval mapy a zjistil, že bych to mohl vzít přímo do kopce po sjezdovce. Ten sklon vypadal bláznivě, nebylo co řešit. Jdu do toho. Poté, co jsem se popral s jedním kopcem, proč nevyzkoušet vyběhnout celý další? Prostě začátek odpoledne mě to běželo skoro samo, měl jsem pocit, že tady po těch horách letím. Teda jen do doby, než mi hodinky připomněly, že kilometry v horách trvají mnohem déle než na rovince…

Ale to už se přede mnou otevřelo rozptýlení v podobě rozhledny Miloňová. I tahle kráska měla něco do sebe a Karolinku jsem měl na dohled, jenže před tím mě ještě čekal kus zábavy po hřebenu. Polana, Benešky, vyhlídkové místo Velké Karlovice, Kotlová, Ski areál Soláň a pak už zpátky do nížin nechat nohy odpočinout. Bylo to možná zbytečně dlouhé dobrodružství, ale když už se to počasí umoudřilo, litoval bych toho neodběhnout tu trasu, jak jsem si ji původně naplánoval.

Zítra to mydlíme podél hranic do Kychové a odpoledne do Střelné. Jestli to bude z poloviny dobré jako dnes, tak to bude super den.

DEN 17:

U Žermanické přehrady jsme si užili další orosené ráno, ale vidět, jak se mlha valí po vodě při východu slunce, to vskutku stálo za mokré boty. Možná je už příště nezapomenu strčit do stanu…

A tak jsem opět na cestě. Tentokrát je to klasická silnice a to v dopravní špičce. Řidiči aut se nemohou rozhodnout, zda zpomalit, nebo se zkusit protáhnout. Nějak mi to stop-start tempo, pokaždé když uhýbám, leze na nervy. Až mne vysvobodí turistická červená.

Běžím po naučné Prašivé stezce a z dálky si prohlížím Beskydy. Ve Vojkovicích si přečtu o ztraceném místním likéru z 52 bylin a zázračném znovuobjevení receptu na jeho výrobu. Tyhle příběhy já rád. Ještě proběhnu Dobratice a Harendu a už klepu na vstupní bránu Beskyd.

První pořádný stoupák mne vede na Malou Prašivou rozhlednu. Výstup byl náročný, ale nohy se cítí dobře, a tak dlouho neotálím a mířím po červené naproti mému cyklodoprovodu. Cesta je teď po rovince a tam, kde je vykácený les, si užívám výhledy do krajiny. Poté již spolu klesáme strmě dolů k řece Morávka, kde obdivujeme mechem obrostlé kamení na jezech a testujeme teplotu místní vody. Ráno je chladné, takže se brzy dáváme do pohybu, abychom opět rozproudili krev. Po 23 km jsme v městě Pražmo. Nohy mé, ó nohy mé, jsou trochu těžké. Dáváme si na dece těstoviny s míchanými vajíčky. Snad to pomůže, když ne s běháním, tak určitě s hladem.

Odpolední etapu začínám již ve 13:30. Nebylo nač čekat, déšť nás donutil balit o chvilku dříve, než jsme měli v plánu. Přenastavím kameru do deště, vytáhnu konečně zatím neotestovanou nepromokavou bundu Tilak Vega a doufám, že bude tak dobrá, jak inzerovali. Byla!

Prvních 7 km je neúprosné stoupání vzhůru. Během hodiny nastoupám 800 m převýšení a vše, co není zakryté bundou, je už navlhlé. Na vrcholku si prohlédnu náhrobní kameny těch, kteří zde byli polapeni ve špatnou chvilku. Vítr fouká a prší. Prsty ztrácí cit a zjišťuji, že než si zahřeji ruce, náhubek od camelbaku neotočím. Dlouho se tedy nezdržuji a vrchol Travný (1203 m) opouštím šupem dolu. Sandále kloužou a já lituji, že jsem si nevzal ten sice těžší, ale více terénní vzorek Luna Oso 2.0 (je v autě).

Jen co klesnu o 500 m níže, ruce už trochu rozmrznou, tak si dám rychlopauzu za chůze. Ať už se dostanu kamkoliv, hory jsou zahaleny v mracích a mlze. Za slunečného dne tu musí být krásně, ale dnes tomu tak není. Nakonec to s počasím po třech hodinách v dešti vzdávám a už se nevyhýbám ani mokrým větvím, ani kalužím. Najednou najdu v sobě zase tu vnitřní radost malého dítěte, které si nemůže pomoc a skočí do každé kaluže a vymáchá se v blátě. Cesta je náročná a občas v sandálech bruslím, ale teplo mi je ještě dost, takže se výsostně bavím.

Cestou míjím Visaleje, Gruň a nakonec po žluté mířím do Starých Hamrů, kde už na mne čeká suchý stan a teplé oblečení. Na první zmoknutí vysoko v horách to nebylo vůbec špatné. Příštích pár dní se má nést v obdobném duchu. Možná je tohle počasí pro Beskydy normální, každopádně teď už z toho nemám takovou hrůzu.

Zítra nás čeká po ranní etapě zastávka v Babské a odpoledne končíme v Karolince. Uvidíme, zda se počasí umoudří, prozatím to vypadá na další přepršku.

DEN 16:

Ranní probuzení v Bohumíně u přehrady bylo nečekaně teplé. Poprvé za celou dobu oběhu jsme měli suchý stan ze spodu i z vršku. To jsou ty maličkosti, jež člověku udělají velkou radost. Chtěl jsem využít jak měkkého světla pro filmování, tak příjemného vánku pro pokoření prvních 25 km, tak jsme se dali do práce. V 6:45 už jsem vyrážel severovýchodně za řekou Olší, která byla mojí společnicí po většinu trasy.

Cesty byly snadné a často i ve stínu. Už jsem běhal přes hory, luka, lesy a dnes jsem si připsal na seznam cestu okolo elektrárny Dětmarovice a brodění řeky Olše. Myslím, že do konce oběhu to odškrtán všechno. Pak už mě jen trápila nekonečná cyklostezka 6257, pípání hodinek na každém kilometru a občasné zpestření trasy v podobě projíždějícího vlaku, mostu, jezu, ale jinak to nestálo za řeč. Nestěžuji si, nemůže být každý den posvícení, prostě rychlé a účelné přemístění do Lázní Darkov v Karviné.

Během odpolední pauzy jsem záměrně mrzl. Bylo mi jasné, že odpolední etapa bude boj s teplem, naštěstí byla o něco kratší než ta ranní (21 km). Nejprve mne čekala Stonava, Životice, Havířov, Dolní-Střední-Horní Bludovice a pak zaslouženě vodní nádrž Žermanice, kde jsme v autokempu doplnili zásoby vody a elektřiny.

Cesta byla hodně klikatá a často jsem „konzultoval“ hodinky, mobil i turistické značení. Sluníčko nemilosrdně pálilo, a ač jsem pil vodu s ionťákem, až jsem ji vykrkával, tak jsem si pořád připadal vyprahlý. Naštěstí v dáli se odehrávala bitva mraků s beskydskými vrchy a já věděl, že každým krokem jsem k nim blíž a blíž. Jen co jsem doběhl do cíle etapy, šly dolů elasťáky a nahoru kraťasy na plavání. Byl to chladivý šok, ale nohy to mrazení uvítaly.

Zítra se ukáže, zda regenerace posledních snadných dní stačila. Ráno Beskydy jenom lízneme a odpoledne už míříme do nitra.

DEN 15:

Dnešní den proběhl skvěle. Možná jsme ráno trochu drkotali zuby a botky nám čvachtaly, jak jsem tahali věci od stanu do auta, ale zbytek dne byl fantastický. Ranní etapa mne protáhla po polničkách z obce do obce. Kobeřice, Albertovec, Bolatice atd. Prostě venkov zde je moc krásný, obzvlášť takhle po ránu, kdy ranní mlha je prosvícená teplým sluníčkem a cesty zde často bývají lemovány stromořadím.

Aby toho hezkého nebylo málo, v obci Bělá u pramene Židlo jsem narazil na ledové Priessnitzové koupele. Sandále šly z nohou a zahučel jsem tam až po kolena. Člověk nikdy neví, jak to s těmito léčivými prameny je, třeba na tom bude trochu pravdy. Jen co jsem vylezl, nohy byly jak po flámu, ale zanedlouho zase našly svoje tempo. Ještě mne čekala rychlá „čumenda“ v okolí pstruží farmy, lesní cesta do obce Závada a po žluté do Vřesiny, kde jsme se rozvalili na čerstvě posekané trávě dětského hřiště s dekou a začali regeneraci.

Odpoledne jsme obdobně jako na Broumovsku měli naplánovanou trasu okolo pěchotních srubů. Napočítal jsem jich deset a dvakrát si vylezl na tanky, který zde zřejmě klub vojenské historie nechal zaparkované pro zvídavé turisty, jsem opět mířil do chládku lesa. Ostravu jsme tentokrát nedobyli, i když jsme ji měli po celou cestu v dohledu. Trasa vedla převážně po cyklostezkách až do Antošovic a ani poté nebyla nijak záludná. Horko sice bylo velké, ale před očima už jsem měl to obrovské jezero, které na nás v Bohumíně čekalo a nezklamalo.

Zítra ještě dvakrát přemísťovací etapa a už bych měl mít Beskydy v dohledu. Pro dnešek dobrou noc všem utahaným nohám.

DEN 14:

Dnešní ranní etapa začala milým překvapením v podobě dvou dam z Krnova, které se rozhodly se mnou přivítat nový den během. Poslední ohlédnutí se za rozhlednou Cvilín a už jsme to pádili z kopce po zelené naučné stezce. Pohled na Krnov z této strany byl mnohem poutavější a kostel Panny Marie vyčníval vychloubačně nad malými chatkami v popředí.

Poté jsme již zmizeli pod ochranu stromů do ranní rosy a stínů větví a zanedlouho se objevili u rozhledny Hanse Kudlicha. Krásná architektura, která nijak nenarušuje přírodu okolo obce Úvalno, tohle schvaluji! Chvíli nato jsme byli u další obce Pocheň, kde měla být velká vodní nádrž. Trochu jsem doufal ve zvlhčený vzduch pro lepší dýchání, ale nádrž byla vyschlá a celá ta jáma vypadala moc smutně, skoro až apokalypticky.

Další zkratka přes lesní louku, trochu extra zchlazení mých chodidel a trochu čvachtání bot mého doprovodu. Sandále vs. boty 1:0… Zbytek cesty už byl po hladké cyklostezce skrze Broumovice, Skrochovice, Holasovice a nakonec Držkovice. Cyklisté z nás byli trochu nervní, jelikož běžců je tu po ránu málo, ale nám se běželo příjemně. Za necelé tři hodiny jsme byli v cíli, kde jsme se rozloučili, a já už rozmýšlel, jak se vyrovnám s tím vedrem, které z ničeho nic nastalo.

Čeká cesta do Opavy, jde se na to! Cyklostezka 55 mi na dlouhou dobu byla domovem. Nebyl to zrovna nezapomenutelný zážitek, ale to jednoduchost byla prima pro regeneraci nohou. Navíc trasa vedla po dlouhou dobu podél řeky Opavy, a tak to alespoň trochu chladilo okolní prostředí.

Ano, bylo na co se koukat, ale vše bylo umělé, člověkem stvořené a já jsem si za posledních pár dní zvykl na krásy přírodní, tudíž mě to nechávalo ve vlažném rozpoložení. Nějak to pohodlí a bezpečí civilizace pro mne ztratilo svoje kouzlo a tak jen co jsem vykoukl z města a přes hoštická luka se objevil u parku místního zámku, hned jsem si připadal trochu víc ve své kůži.

Ještě jedna zastávka u zámku Kravaře a golfového klubu a už jsem mohl opět mířit na sever. Ani zde nebyla cesta žádná sláva a výhledy stály za „prd“, ale byl tady klid a chládek a to mi stačilo ke štěstí. Nakonec jsem do cíle v obci Svoboda doběhl již v 16:00 mírně dehydratovaný, ale hrdý na to, jak jsem se dnes s tím počasím popral. Chvilku na to přijeli rodiče se zásobami i novinkami z hokeje a života na vesnici a člověk hned zapomněl na to trápení v odpoledním horku.

Opavu jsme pokořili a teď vrchem přes Ostravu do města Bohumín! Beskydy, už se blížím a moc se na vás těším!

DEN 13:

Pátek začal krásným polojasným východem slunce a třemi klíšťaty. Stan byl sice zmáčený noční přeprškou, ale na to už jsme si nějak zvykli, natož aby nás to rozhodilo. Obec Pitárné jsem opustil po modré turistické značce, protože naděje umírá poslední a jednou to špatné značení v této části Česka přece musí skončit. Světe, div se, tentokrát byla cesta dobrá… alespoň z poloviny. Les i stezku jsem měl sám pro sebe, a tak jsem si užíval ranní rosu i první paprsky slunce.

První zastávka byla za obcí Liptáň, kde si někdo dal tu práci, aby sem přemístil větší bludný kamen (z ledovcového období) a ještě dva špunty. Asi to nejmenší, na co jsem se během tohoto dobrodružství škrábal, ale byla to sranda. Poté jsem se napojil na Krtečkovu naučnou stezku okolo města Albrechtice. Bylo to rozkošně zpracované, ale abych zastavoval pro každé pohádkové vyprávění po 300 metrech, tak to se mi fakt nechtělo. Asi už stárnu.

Město Albrechtice jsem přeběhl napříč a viděl tak tu největší chudobu na okraji i luxusní náměstí vybudované z dotací Evropské unie. Je to zvláštní doba tohle 21. století…

Do konce už zbýval jenom kousek, když se spustila buřina. Naštěstí můj cyklodoprovod už prošetřil zbytek cesty, která byla opět děs a běs, čímž jsem si ušetřil trápení posledních metrů. U opuštěného vleku Vraclávek jsme udělali naši základnu pro polední pauzu, na jediné suché lavičce v okolí, a koukali, jak to padá a padá.

Odpolední etapa začínala na stejném místě po dešti. To znamenalo po zarostlé sjezdovce přímo do nebes. Nakonec jsem to vzdal a vyzul i sandále, nohy jsou přece nepromokavé a krok za krokem vyhlížel vršek kopce. I když jsem šel po něčem, co kdysi dávno připomínalo turistickou stezku, opět to bylo trápení. Tentokrát už jsem to vzdal. Rychlý telefonát mému cyklodoprovodu a trasa byla pozměněna na silnici skrze les. Méně trápení, méně bruslení, méně přelézání a více běhu.

Cesta se sice vyhýbala všemu zajímavému, ale já si opět připadal jako běžec. U Ježnických rybníků na kraji Krnova jsem na chvíli zastavil, abych chytil dech a okouknul řádění kaprů u hladiny. Nakonec mne ještě čekala proplétaná skrze ulice Krnova k rozhledně Cvilín, která se pyšně tyčí na kopci nad městem. Jako třešnička na dortu na mne čekaly nekonečné schody na ní. Pak už jsem si na vrcholku konečně sedl. I přes to dnešní horko a další kilometry (45 km) se mi dnes běželo krásně a už se těším co přinese zítřek.

V sobotu útočíme na Opavu. Už tu nemusím brečet nad převýšením, takže snadné kilometry? No, uvidíme.

DEN 12:

Po včerejší bouřce jsme se dnes probrali do pořádně vlhkého rána. Veškeré vybavení bylo nasáklé vodou, včetně našeho oblečení, a tak jsme příliš neotáleli ve stanu a začali rychle balit, jelikož na cestách člověk přijde na jiné myšlenky.

Ze začátku tohoto dobrodružství jsem se hlavně těšil na místa, která uvidím, a teď jsem především zvědavý, jak na tom bude tělo, až se rozběhnu. Dnes ráno bylo vše k mé spokojenosti. Ne že bych byl již stoprocentní, ale den ode dne se vracím k počátkům svého fyzického stavu. Snad i proto jsem se rozhodl vyzkoušet si to dnes v pár kopcích.

Dopoledne mne čekal výlet opět do Jeseníků na naučnou stezku údolím Javorné. Jako v předešlém dni i dnes jsem byl zklamaný. Cesta byla hodně zanedbaná, značení na několika místech chybělo a lesní technika dokonale zničila to málo, co by bylo na běhání. Prostě severní okraj Jeseníků již asi není turistickou záležitostí, takže jsem to vzdal a zkusil nabrat trochu tempo, ať si alespoň přes poledne nohy odpočinou, když se nemohu kochat.

Ještě mi trošku zvedla náladu stezka Údolí ztracených štol, alespoň do chvíle, než byla opět cesta zatarasená pokácenými stromy. Již okolo 10 hodin jsem se válel na trávě na náměstí města Zlaté Hory a prozkoumával etapu odpolední a průběžně posouval deku za stínem, abych se neupekl.

Na další etapu jsem vyrazil již ve 13:30, abychom byli v cíli s předstihem, kvůli postavení stanu za sucha. Hned po startu mne čekal výšlap 450 m přímo do kopce na rozhlednu Biskupská kupa, kde byl každý metr vykoupen čůrkami potu v odpolední dusnu před bouří.

Když jsem se objevil na vrcholu, byl jsem hodně zklamaný. Rozhledna byla v hodně špatném stavu a všude okolo takový nepořádek, že jsem se ani nezastavoval, ať si nekazím náladu. Z vrcholku byl i tak hezký výhled, jak na polskou, tak českou stranu a alespoň na chvíli se mi začaly vybavovat vzpomínky na Jizerky a Krkonoše.

Příjemný chládek dodal nohám novou energii, a tak jsem si zaslouženě odběhl pár kilometrů z kopce celkem zadarmo. Jeden kopec hotov, jde se na druhý. Ten byl v obci Petrovice. Vedl podél lyžařského vleku, ale kvůli vykácení lesa se značky opět vytratily. Šel jsem přímo skrze vše, co mi stálo v cestě. Kopec byl hodně prudký a zbytky pokácených stromů ohýbaly kotníky na všechny strany. Ztrácel jsem čas, energii a nadšení. Když jsem se objevil na vrcholku, hodinky zapípaly a ukázaly 10 km za 2 h 10 min!

Ach jo, to bude dlouhé odpoledne. Naštěstí potom už cesta vedla mírně z kopce nebo po rovince podél Svinného potoka, který teplý vzduch okolo mírně chladil. Nejdříve jsem si odškrtl obci Jindřichov, poté Amultovice a nakonec Piternou. Koncem cesty už jsem ani nemluvil a šetřil veškerou energii na udržení tempa i dechu. 1,5 litru vody z camelbacku během jedné etapy, tak to je můj další osobák na této pouti. Zbytek večera budu pít jak duha.

A co zítra? Ráno vyrážíme na jih, přes Liptáň na Albrechtice až do obce Vraclávek. Odpoledne to frčíme jihovýchodně přes lesní cesty do Krnova, kde budeme spát u rozhledny Cvilín s výhledem na město. Schválně jestli to dopadne, jak jsem si to naplánoval.

DEN 11:

Tak jsme si konečně odbyli premiéru deštivého dne. Nejprve sprcha přes noc, potom mlha a dusno z rána a nakonec pršelo i během dne. Změnu jsme uvítali, obzvlášť ta teplejší rána, i když potom, co jsem vyrazil na cestu z obce Uhelná a po chvilce se koupal ve vlastním potu, už jsem zas tak nadšený nebyl.

Přesto byl ranní úsek přesně tím, co by doktor předepsal, kdyby věděl o unavených stehnech z převýšení. Krásná cyklostezka mne nejdříve vyvedla přes kopec lesem do obce Vojtovice, kde se změnila v hladkou silnici okolo kopců, ale nikdy přes ně. Jediný kopec, na který jsem se musel ráno vyškrábat, byl Lánský vrch, kde byl obří stůl a dvě židle a to jsem si nemohl nechat ujít. Potom už to byla jen krátká štreka do města Žulová, kde jsme na náměstí rozbalili opět naši piknikovou deku a začali doplňovat vypocené litry vody.

Odpolední etapa skýtala více překážek i delší vzdálenost. Jen co jsem se propletl několika obcemi, opět cesta zamířila do lesa a mojí první zastávkou byla zřícenina hradu Kaltenštejn. Pošetřit nohy, nebo se vyškrábat nahoru a okouknout, co z hradu zbylo? Samozřejmě jsem zvolil tu dobrodružnější variantu.

Potom následovalo to, čeho jsem se trochu bál. Převýšení 500 m na Rychlebských stezkách a já si vybral tu nejvýživnější, jež vede přímo na vrchol k Ripperovu kameni. Byl to nekonečný výstup, a tak jen co jsem se ocitnul na rozcestníku, zamířil jsem z kopce po naučné stezce živé vody, abych si připomenul, jaké je to zase běžet a zároveň se mohl trochu osvěžit u jednoho ze čtyř pramenů, které se zde podél cesty nachází.

Potom jsem si mohl odpočinout při poměrně mírném klesání, na cestě za Bílými kameny jsem si ještě vyzkoušel zkratku pro horská kola. Jak já to měl v těchto lesích těžké, tak cyklisté zde musí být jako v ráji. Skokánky jsem nezvládal, ale naklápět se v zatáčkách mi docela šlo. Zbytek cesty už bylo jednoduché přesunutí skrze jeskyně špičák do supíkovické staré vápenky, vedle které jsme postavili náš stan.

Snad už jsou potíže s nohama jsou za mnou, zítra nás čeká ještě trochu Jesenických hor, přesun do Zlatých Hory a odpoledne opět postup na východ do obce Pitárné.

DEN 10:

Dnes ráno v 6 hodin u našeho stanu zaparkoval jeden šílenec svůj Triumph. Byl to kamarád Honza, dorazil až z Prahy, aby nám předal palačinky, bramboráky, čokoládu a trochu dobré nálady. My jsme mu výměnou dali trochu ranní zimy, se kterou tu na cestách občas zápasíme.

Ranní etapa mne vyvedla nad dolinu Nových Vilemovic, kde jsem se konečně mohl pořádně nahřát. Odtud cesta směřovala opět k hranicím. Na rozdíl od včerejší trasy to ovšem nebylo nic skvostného a značení bylo hodně špatné. Když už jsem bloudil už počtvrté a GPS signál pro hodinky i mobil byl hodně nepřesný, vařila se ve mne krev, jenže co s tím člověk v lese nadělá…

A tak jsem dnes celé ráno hledal svůj klid, směr i operátora, abych trefil do cíle. Stálo mne to spoustu sil a cesta nebyla zrovna z nejkrásnějších. Když jsem se konečně setkal se svým cyklodoprovodem i kamarádem Honzou, bylo prima, že jsem na chvíli mohl pustit navigaci k vodě. Stručně řečeno – bylo to dlouhé nevydařené ráno, které dalo opět zabrat přetaženým stehenním svalům.

Na odpolední etapu jsem si dělal velké naděje, že tělo přes pauzu nabere trochu sil, ale nezadařilo se a navíc se udělalo hodně velké dusno, jak se blížila bouřka. Nejdříve jsem si myslel, že mi teče camelback, ale pak jsem zjistil, že jsem propotil tričko. Prach se mi lepil na zpocené nohy a cesta jako by se rozhodla vyždímat poslední sílu z nohou.

Ještě jsem sebral trochu nadšení se po dalším nekonečném kopci vyškrábat na skalnatou rozhlednu, ale to bylo asi tak všechno. Pak už se mi hlavou honily jen myšlenky na zbývající vzdálenost a převýšení, a zda ještě déšť přihodí svou kartu do hry. Nakonec to byl opět můj doprovod, který mi zvedl náladu a dovedl mne do cíle v obci Úhelná, kde jsem se hned vyzul ze sandálů a smočil stehna ve studené vodě.

Tak snad už to nejhorší převýšení je za mnou a zítra, kdy vyrážíme nejdříve do Žulové a potom na Supíkovice, to bude trochu snadnější. Jak vzdálenostně, tak množstvím kopců. Pauzu na zotavení zatím neplánuji. Pětinu výzvy máme za sebou a jede se dál…

DEN 9:

Dnes jsme se probudili do krásného slunečného rána s jasnou oblohou. S naším hostitelem panem Hanušem jsme prohodili pár slov o nástrahách trasy, kterou jsem měl před sebou, a bylo na čase se rozloučit s ním i Novými Seninkami.

Pro dnešní první etapu bylo naplánováno 16 km a hned po začátku se nohy cítily skvěle. Možná jsem je měl pošetřit v kopcích, ale já měl strašnou radost, že problémy s levým stehnem jsou pryč. To nadšení mi bohužel vydrželo jen do 8. km. Z ničeho nic se opět začal stehenní sval ozývat, tak jsem si hrál s tím, co snese a po jakou dobu. Nakonec z toho byl trochu indiánský běh kombinovaný s protahováním a dřepy. Asi si to nechám patentovat!

Postup byl pomalý, a tak jsem nacházel uspokojení v odškrtávání rozcestníků Černá rokle, Kunčická hora, Chlupenkovec, Aloisův pramen atd. a věnoval se o to víc filmování paprsků slunce prostupujících lesem a všeho, co mne po cestě okouzlilo. Když už jsem se pomalu smířil s rolí turisty, u lyžařského areálu Paprsek bolest ve stehně najednou zmizela, což mne opět utvrdilo v tom, jak málo vím o fungování vlastního těla. Nakonec se mi běželo opět skvěle a do Petříkova jsem dorazil okolo 10:30.

Jsem co jsem doběhl do cíle první etapy a rozbalili jsme deku na piknik, začal jsem ledovat stehno a achilovky namočenou utěrkou z místního potoka. Sice jsem měl před sebou pouhých 18 km, ale to převýšení nevypadalo dobře.

Pak už jsem si připadal dostatečně odpočatý a nohy se netrpělivě hlásily o svůj další příděl kilometrů. Z Petříkova jsem vyrazil na sever, podél Černého potoka. Stoupání bylo hodně ostré a já chtěl pošetřit nohy pro případ, že by se opakovala situace z rána. Na hřeben jsem se vyškrábal o 30 minut později u rozcestníku Smrk.

Ta stezka přede mnou vypadala jako to nejhezčí, co jsem kdy běžel. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu to otevřeně – od rozcestníku Smrk až po rozcestník Špičák vede cesta z ráje. Každý trailový nadšenec by si sem měl jít zaběhat. Je to hodně náročný, ale skvostný zážitek plný radosti z každého kroku. Kdybych měl zítra umřít, bude se mi ze světa odcházet spokojeně.

Zvládl jsem téměř celou délku, než se stehna tentokrát obou nohou ozvala, a to tak nahlas, že se zablokovala i kolena a já věděl, že do cíle se bude pajdat. Aby toho nebylo málo, tak jsem se ještě u studánky Hranička vyloupnul na těch nejhezčích lukách, jaké jsem ve svém krátkém životě viděl.

Pak už jsem dorazil do cíle v Nových Vilémovicích. Možná jsem vypadal více jako mrzák a méně jako sportovec, ale ten úsměv od ucha k uchu z objevení této krásné části země české stál za veškerý pot, bolest a námahu.

Zítra chceme ještě prozkoumat okolí Javorníka. Jak na tom budou moje nohy po dnešním dni, to je otázka pro věštce.

DEN 8:

Ranní etapa se nesla v duchu přemístění blíže ke Králickému Sněžníku. Na kruhovém objezdu v Červené Vodě jsem nabral Honzu, který byl mým společníkem a průvodcem po většinu dnešního dne. Skrze obec Šanov a přes luka do kopce jsme zamířili k rozcestí Horní Orlice, odkud byla vidět naše první zastávka – rozhledna Val.

Zde jsme se pobavili více o odpolední výzvě a dostal jsem od Honzy stručný výklad o místních horách, jelikož je tu již čtyři roky doma. Na opačné straně rozhledny jsme viděli v dáli klášter Hedeč, kolem kterého jsme po chvíli probíhali. K jeho hlavnímu vchodu vedlo dlouhé stromořadí až do města Králíky a bylo zakončené krásnou vstupní bránou. Normálně nemám slabost pro sakrální stavby, ale tahle se opravdu povedla.

Rychlé pokochání se na náměstí a už jsme opět stoupali po silnici podél vojenského muzea a dalšího pěchotního srubu na rozlehlá luka podél vrchu Roudný, výš a blíž k horám. Jelikož jsme měli dobrý čas a vítr nebyl tak silný jako včera, pořídili jsme ještě pár záběrů ze vzduchu a pak už jsme zamířili k parkovišti pod Klepáčem.

Informace o počasí hlásily, že všude v Čechách je jasno, jen nad Králickými horami je mrak a tak ten dnešní piknik nebyl moc dlouhý ani pohodlný a brzy jsme zas vyrazili na cestu.

První zastávka odpolední etapy byla rozhledna Klepáč, ze které byl krásně vidět celý místní lyžařský areál, bobová dráha i oblíbená Stezka v oblacích. My jsme naštěstí byli daleko od místního „Disneylandu“, jak tomu Honza přezdívá, na opačné straně, kde si turisté mohou více užít přírodu i výhledy nejen do Čech, ale i do Polska.

Stezka byla náročná a ne vždy se dala běžet. Do toho se začalo hlásit levé stehno a po sedmi kilometrech jsem musel zpomalit na rychlost chůze. Možná to byly poslední dva náročné dny nebo jsem ráno moc spěchal při protahování, každopádně dnes většinu námahy odnesla noha pravá a já rozhodně neměl v úmyslu rušit výstup na Králický Sněžník.

Času bylo dost a tak jsme nespěchali, jelikož cesta stejně byla tak kamenitá, že i rychlá chůze skýtala nebezpečí. Brzy jsme byli na vrcholu Králického Sněžníku a užili si výhledy do okolí. Navíc se mraky rozutekly, a tak jsem se mohli chvilku vyhřát na sluníčku.

Jen, co jsme klesli o pár metrů níže k Stříbrnickému sedlu, bylo na čase se rozloučit s Honzou. O pár stovek metrů níže byla již stezka mnohem rozumnější a já se zkusil rozběhnout. Nebyl to zázrak, ale běžet se dalo a levé stehno upřednostňovalo cupitání před dlouhými kroky chůze. Odpolední etapu jsme tedy dokončili již okolo 17:00 ve vesnici Nové Seninky a měli trochu více času odpočívat.

Uvidíme, jak se nohy budou tvářit na zítřek, který má být malinko kratší a nejdříve nás zavede do Petříkovic a odpoledne do Nových Vilémovic.

DEN 7:

Dneska nám to fičelo a frčelo. Ranní etapu jsme odstartovali již v 6:40, jelikož nám byla zima a nemohli jsme se dočkat, až se pohybem zahřejeme. Opustil jsem Říčky v Orlických horách a kochal se tím, jak na loukách vítr tvoří v trávě vlny. Dlouho netrvalo a zahřál jsem si nohy prvním stoupáním na Anenský vrch. Je zde krásná rozhledna a dva pěchotní sruby, a tak jsem opět lezl po schodech vzhůru, abych si z dálky prohlédl zítřejší dávku kopců okolo Králického Sněžníku a rozloučil se symbolicky s Orlickými horami.

Naučná stezka Opevnění Rokytnicka mě vyvedla od rozhledny dolů z kopce a ven z lesa. Poměrně mírné klesání jsem použil pro otestování stavu nohou, zda ještě nepřišly o schopnost rychlých otáček. Naštěstí jejich technická kontrola dopadla na jedničku. Zbytek cesty až k Čiháku jsem míjel jeden pěchotní srub za druhým a měl spoustu příležitostí zjistit, jak to bylo s tou domoobranou.

V obdobném duchu začala i odpolední etapa, jen ty bunkry byly čím dál větší. Na jednom z nich byl nápis „Za obranu vlasti i životy dáme“. To byla tenkrát národní hrdost, to byly životní hodnoty! Dnes by stěží mnozí z nás dali život za záchranu vlastního člena rodiny, natož za vlast. Kde se stala chyba? To by bylo asi na delší diskuzi. A tak jsem si po cestě přemýšlel – mimo jiné – nad válkou a jak by to tenkrát v roce 1938 dopadlo, pokud bychom nesklonili hlavy.

Nohy měly chuť běžet a chladící vítr mi umožňoval volit si tempo podle chuti. Konečně tělo přestalo protestovat při mírném stoupání, a tak jsem byl sám překvapen, odkud se ta výkonnost bere. Že by se mi už zlepšila fyzička? Nebo to bylo to polední kafe? Těstoviny k obědu? Delší šlofík?

No prostě věci zapadly do sebe a já jsem si užil celých 28 km odpolední etapy a zakončil to točenou pistáciovou zmrzlinou ve městě Červená Voda, kde nám místní skautský klub poskytl útočiště pro dobití energie. Nakonec musím konstatovat, že ty Orlické hory nebyly zas tak špatné. Kvanta rozmanitého lučního kvítí, zvěře a ptactva… No prostě lesy tu jsou živé se vším všudy a fanoušci vojenské historie by zde byli v nebi.

DEN 6:

Dnešní ráno jsme nabrali drobné zpoždění. V Náchodě byla ještě před odjezdem možnost dobít vybavení a tu my neodmítáme. Na cestu jsem se tedy vydal okolo 7:40 přes železniční nádraží okolo pivovaru Primátor a lesem do kopce.

Nějak mi ta civilizace nechybí a nemůžu se dočkat, až pokořím další kilometry trasy. Jak se nám vyhnula bouřka a déšť, tak to dnes to fučelo a házelo se mnou, jak kdybych byl hadrová panenka. Na chvilku jsem vypustil drona do vzduchu a pořídil první záběr, ale když jsem viděl, jak s tím zápasí, tak jsem to vzdal a vydal se opět na cesty.

Poslední ohlédnutí za městem Náchod, kde se k nám chovali královsky dobře, bylo z vrcholku kopce, Jiráskovy chaty. Nějak není čas se rozplývat nad tím, co bylo, ještě nám zbývá spousta míst a zážitků. Brzy jsem proběhl Jizbice, opět zmizel v lese, po krátkém poslechu šumění potoku Olešanka a přes rozhlednu a obci Sendráž se objevil na další rozlehlé pampeliškové louce, kde to fičelo, že člověk neslyšel vlastního slova. Chládek lesa mne udržoval v dobré náladě, a tak kilometry mizely pod nohami.

Kolik mi asi zbývá do konce ranní etapy? No jasně, zapomněl jsem si pustit hodinky, no prostě ještě ten systém denního režimu nemám dokonale zmáknutý. Po Novém Hrádku už to byl jen takový ten nicneříkající úsek silnice, který je nutný dokončit, aby se člověk mohl přesunout na zajímavější místa. Doběhl jsem do Olešnice, abych chytil dech před odpolední etapou.

Startem druhé části dne byl klasický stoupák rovnou čarou. Po čtyřech nebo po dvou? To byla otázka, jež se mi honila hlavou. Běžet se to rozhodně nedalo. Po nastoupaných 600 metrech jsem se vyhoupnul na hřeben Orlických hor. Na levé straně Polsko a na pravé Čechy.

Celá červená trasa byla buď překrásná, nebo absolutní nuda. Doteď nevím, co si o Orlických horách myslet. Charakterem jsou hodně podobné Jizerkám, ale něco tomu chybí. A tak jsem míjel spoustu nicneříkajících míst a rozcestníků a cesta mi přišla nekonečná. Od Pěticestí jsem se napojil na naučnou stezku, která byla alespoň trochu atraktivní, a seběh dolů po lyžařské sjezdovce byl taky srandovní, ale jinak jsem byl rád, že bylo po všem. Těžko říci, zda jsem naplánoval špatnou trasu, ale zatím musím říct, že Orlické hory mi chybět nebudou.

Zítra mizím směrem na Čihák dát Orlickým horám ještě jednu šanci a odpoledne do obce Červená Voda. Kilometrově to je obdoba dneška, tak snad to bude psychicky více záživné.

DEN 5:

První desetina oběhu republiky je za námi! Z Heřmánkovic jsme poprvé vyrazili na čas (7.00) a běžel jsem směrem na jih do Broumova. Cesta byla nezáživná pro oči, ale nohy tu jednoduchost silnice ocenily. Pak už jsem se stáčel na Křinice, kde jsem se napojil na stezku jménem „proč chodit daleko“.

Celou dobu jsem měl před sebou ve výšce Broumovské skály a bylo mi jasné, že dolů ke mně neslezou. Když jsem se na vrcholku napojil na červenou vedoucí po hřebeni, myslel jsem, že mám vyhráno. Jenže brzy jsem zjistil, že běžet se to moc nedá a navíc v sandálech z toho byla výzva „neuklouznout“.

Celou cestu bylo teplo a dusno. Pár kapek občas spadlo, ale jinak to byl boj s přehřátím, až ke konci se mraky zatáhly a nohy opět našly svoji sílu. Do Machova jsem dorazil v poledne a hned jsem se zaběhl zchladit pod pumpu a zevnitř jedním z místní hospůdky.

Po dvouhodinové pauze u parkoviště s výhledem na skokanské můstky jsme opět přivítali Oldu a jeho kamaráda Tomáše. Ti se ke mně přidali na 18km trasu přes Závrchy, Zlíčko, Hronov, Rozhledny na Signálu, Pavlišov a z kopce do Náchoda.

Nic moc trasa, a tak jsme alespoň stihli probrat život, běhání, závodění, motivaci atd. Kluci mi byli skvělou společností i zavedli nás až k pavilonu D v Náchodě, kde nám vedení města zajistilo prostor pro postavení stanu i možnost se osprchovat teplou vodou. Luxus! Děkujeme!

Den jsme zakončili gulášovou polévkou a krásným výhledem na město. Další etapa nás už požene do Olešnice v Orlických horách a odpoledne vyrážíme do Říček. Tak snad někde narazíme na elektřinu, ať vám můžeme opět připojit i čerstvé fotky. Běžíme dál…

DEN 4:

Ráno přišlo nečekaně brzo a nám se nechtělo vstávat. Zima venku byla taková, že se nám kouřilo od pusy, ale potřebovali jsme ještě dobít vše elektronické a já chtěl konečně vyzkoušet drona.

Potom jsme bleskově zabalili a již v 7:20 jsme opouštěl Radvanice a mířil na Adršpachské skály. Jak jsme ráno mrzli, tak za běhu byla teplota tak akorát, obzvláště prvních deset kilometrů. Ty mi doslova utekly pod prsty chodidel. a tak když jsem se konečně dostal do Adršpachu, o to více jsem měl času kochat se lávkami, jezery, potůčky a skalními útvary.

Občas se člověk pral o svůj příděl potravy pro oči s turisty, ale stačilo popoběhnout nebo vzít svižněji schody a pár záběrů, co vypadají, jak když tam jsem sám, jsem úspěšně ulovil. Když už jsem si připadal, že víc chodím, než běhám, zkonzultoval jsem mapu a vyrazil k východu směr Teplice na Metují.

Ranní úsek byla opravdu parádní a měl jsem chuť hned začít druhý, odpolední, avšak oběd vypadal moc lákavě, proto jsme opět regenerovali na dece s kusem žvance.

Odpolední etapa byla úplným kontrastem k té ranní. Sluníčko pražilo jak ve Středomoří, a já cítil, jak se mi pálí krk. Teplo stoupalo i od vozovky. Asfaltu jsem si užil až až a brzy se tělo přehřálo tak, že nohy začaly dávat výpověď. Musel jsem zpomalit a vyčkat, než se trasa stočila do lesa, kde bylo alespoň trochu stínu.

Dále pokračovala skrze Meziměstí na Ruprechtice a pak kolmo nahoru do kopce na rozhlednu Špičák. Cesta byla hrozná a já si celou dobu říkal, který vtipálek tohle plánoval. No jasně, že ten výhled stál za to, ale taky mne to dnešní odpoledne stálo spoustu sil a ještě teď do sebe nalévám vodu, jak kdyby jídlo vyšlo z módy. Na 23 kilometrů to byl opravdu nářez, ale seběh do Heřmánkovic skrze pampeliškovou louku mi vrátil úsměv na tvář. Dneska budu spát jak zabitý.

DEN 3:

Ráno začalo novým rekordem v balení našeho vybavení. A tak již v 7:20 jsem byl na trati a směřoval z Malé Úpy směrem do obce Křenov u Bernartice. Počasí bylo opět fantastické, ale nohy se nechaly dlouho přemlouvat, než opět našly to mašinkové tempo.

Zároveň jsem si užil od každého trochu. Nejdříve asfaltka skrz les, potom kolem luk a plání s nezaměnitelnou vůní dobytka a lučního kvítí, lehce kamenité cesty a pak stezky pro pěší, co mám tak rád, kde nebezpečí uklouznutí na kořenech je rovnoměrně vyváženo radostí z kličkování mezi borůvčím a jehličnany.

Měl jsem čas i chuť více zastavovat, a tak jsem navštívil starou vápenku, celní lom a prolézal pohraniční betonové bunkry, než jsem zjistil, že je jich tady přespříliš, a tak jsem je nakonec obdivoval za běhu z dálky. Těsně před cílem jsem ještě vylezl na rozhlednu, abych si okouknul naposled Sněžku z dálky a mohl si říct: „tam daleko vzadu, tam jsem včera byl“ a zároveň jsem si prohlédl, co mne čeká odpoledne. Poslední kilometr na rozpálené asfaltce ze mne vymáčknul poslední kapky potu a pak už jsem mohl vydechnout.

Mezi dvanáctou a druhou odpoledne jsme lenošili u místního potůčku, kde nás překvapili Jirka a Olda, kvůli kterým jako by se zastavil vlak, jen aby si mohli vystoupit na místě naší odpolední siesty. Světe div se, přišli si se mnou protáhnout nohy na odpolední etapu, proto jsme se ve 13:45 rozhodli, že je na čase prásknout do koní a frčet. Směr byl jasný a nešel přehlédnout – kolem větrných elektráren, přes kopec a dolů do vesnice Radvanice.

Trasa byla krásná, i když jsme občas bloudili. Naštěstí jsme měli před sebou jen 16 km, tak byl čas na povídání a pozvolné tempo. Také bylo milé, že v cíli jsme byli už v 16:30. Bude dnes snad i čas se protáhnout, jelikož nohy ještě nesou známky opotřebení z předchozího boje s horami a skalnatými cestami.

Ve středu vyrážíme do Adršpachu, Teplic nad Metují a odpoledne přes Meziměstí vrchem do Heřmánkovic. Počasí máme zatím fantastické a powerbanky zažívají třísměnný provoz, jako filmujeme a navigujeme o sto šest. Užíváme si nekonečných výhledů do české krajiny.

DEN 2:

Na dnešek se nám nespalo moc dobře. Ani jeden z nás není zvyklý spát venku pod stanem ve spacáku, a tak jsme se pořád probouzeli. Po výživné müsli snídani a sbalení oroseného stanu jsme vystartovali z Kořenova se 45minutovým zpožděním.

Nohy se cítíly celkem dobře, takže to mírné stoupání do Harrachova se dalo i běžet. Opustil jsme CHKO a vyrazil do KRNAP. Na rozdíl od Jizerek tady bylo požehnaně vodopádů, ty mám rád! Mumlavské vodopády z celé té stoupající trasy udělaly zábavnou záležitost, až jsem se cítil provinile, že pořád zastavuji.

Když jsem se konečně vyškrábal na hřeben, mohl jsem z dálky obdivovat výhled na Labskou boudu, moje trasa však vedla jinudy a nohy po tom dlouhém stoupání a občasné chůzi jako kdyby zapomněly běhat. Nakonec je však prudká kamenitá cesta dolů přiměla k pohybu a já brzy přisvištěl na Horní Mísečky a potom skončil ve Špindlu. Po dvouhodinové pauze vyplněné doplňování kalorií a válením se na dece bylo na čase vydat se na druhou etapu.

Ta byla mnohem náročnější kvůli osmikilometrovému stoupání k výhledu na Sněžku a nakonec výlez na Sněžku samotnou. Rozhodně jsem tam pobavil spoustu lidí, když jsem se ve zbytcích sněhu smekal v sandálích, ale já byl hlavně rád za zchlazené nohy.

Cesta byla hodně kamenitá a já musel našlapovat hodně opatrně, což odnášela především kolena, ale jinak byl výhled ze Sněžky úžásný, a i když mě stál spoustu sil a trochu prochladnutí po krátké spršce se sněhem, brzy jsem na tu únavu zapomněl. Po krátké cestě po hřebenu s výhledem na Polsko a klesání do Malé Úpy jsem dokončil dnešní den mile překvapen tím, jak se moje nohy vyrovnaly s náročným terénem a těch pár kilometrů, co jsem dnes i odchodil, mi daly možnost ocenit nekonečné vodopády, kterých dnes bylo hodně, ale svým způsobem každý jinak krásný. První den v Krkonoších stal rozhodně za tu námahu.

DEN 1:

Po brzkém ránu a čtyřech hodinách spánku jsem se celý natěšený přesunul na start. Sestra-řidič doprovodného vozidla se rychle přeškolila na řízení na pravé straně vozovky a já měl alespoň čas prostudovat trasu.

První etapa? Nejprve bylo takové poklidné ráno, kdy jsme vystartovali ve čtyřech od prodejny Bosá noha a hned se pustili do prvních kopců. Všichni se s tím porvali statečně a můj kamarád Martin si pak mohl konečně v cíli vypít zasloužené pivo, které jsem mu celou dobu nesl, abych ho přiměl nevzdat to předčasně.

V Lázních Libverda jsme polenošili kolem dvou hodin, jelikož první etapa nám nečekaně zabrala tři a čtvrt hodiny, ale byli jsme tak nadšení, že Pavlík – majitel Bosé nohy – si se mnou zaběhl ještě tu druhou. Potom přijeli ještě rodiče a moje drahá polovička i junior pro trochu morální podpory.

Druhá etapa byla náročnější, ale také krásnější. Sluníčko pražilo a všude se to hemžilo turisty a cyklisty. Asi největší dojem na nás udělaly Pramen hraběnky Marie a Pytlácké skály, kde byl úžasný 360° výhled. Jen jsem dlouho řešil, jak odtamtud slezu, když mi to v sandálech trochu klouzalo.

Bohužel kombinace tepla a převýšení nás trochu zaskočila a ke konci nám už došlo všechno – síly, voda, jídlo a nadšení. Nakonec jsme to zapíchli v Martinském údolí podle plánu a v 17:45. Pavlík jel domů a já šel na černé točené a hlavně chlazené. Zpátky k životu mně přivedlo až koupáni v řece Jizeře a hromada jídla.

Dlouhý den, ale super zážitky, které si budu na do smrti pamatovat. Odběhnuto 47 km, vybavení opět dobito, stan stojí a my jdeme zaslouženě chrnět, pro jeden den to stačilo.

Komentáře (Celkem 5)

Komentáře (Celkem 5)

Nalezené položky: 6 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Legend 29.04.2018 22:17:17

Ultravytrvalec Jiří Kadeřábek se v neděli ráno vydal na svou pouť kolem republiky. Během 50 dnů chce každý den uběhnout vzdálenost cca maratonu. Jak to vypadalo první den, kdy startoval z Liberce?
Odkaz na článek

offline

statistiky

Celkem 7497,8 km

Minulý měsíc 0 km

půlmaraton: 1:42:42 (2020)

maraton: 3:51:09 (2018)

Alena77 01.05.2018 23:19:05

Držím ti palce ☺☺☺

Motto: „Co sám nechceš, nečiň druhým.“

odpovědět

offline

statistiky

1110.

Prievidza, Slovensko

Celkem 11594,4 km

Minulý měsíc 0 km

10 km: 0:38:46 (2020)

půlmaraton: 1:27:42 (2016)

maraton: 2:57:58 (2017)

ttomino1980 02.05.2018 08:53:12

pekny projekt a prijemne citanie! prajem vela sil do dalsich dni!

Motto: "Keď prechádzate peklom, nezastavujte sa." - W. Churchill

odpovědět

offline

statistiky

Lemris0 14.05.2018 08:57:59

Tak 3 klíšťata z Nízkého Jeseníku = 99% encefalitida :-( Snad je Jirka očkovaný.

odpovědět

offline

statistiky

sepicnu 19.06.2018 21:04:26

Zhruba od 5. dne čtu eposy a teprve v den č. 49 si všimnu těch všeho dokreslujících fotek. Ale jak se říká „lepší pozdě nežli později“, a proto další palec nahoru

odpovědět

offline

statistiky

8171.

Kladno

10 km: 0:48:28 (2015)

Švejdis 19.06.2018 21:55:05

Velká gratulace a díky za každodenní reporty… :-)

odpovědět

Nalezené položky: 6 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.

20. 04. 2018	OBĚH REPUBLIKY: 50 dní po sobě maraton. V neděli to vypukne
02. 04. 2018	Chce oběhnout republiku a točit krásné záběry. Připojíte se?
	Trail a ultra

Za 51 dní z Liberce do Liberce, bez jediné pauzy oběhl celou republiku

Mohlo by se líbit

Související články

Komentáře (Celkem 5)

Legend 29.04.2018 22:17:17

Alena77 01.05.2018 23:19:05

ttomino1980 02.05.2018 08:53:12

Lemris0 14.05.2018 08:57:59

sepicnu 19.06.2018 21:04:26

Švejdis 19.06.2018 21:55:05

Hodnocení příspěvků