Před týdnem jsem si střihnul Běh pro paměť národa ve Hvězdě. Desítku v úmorném vedru jsem přežil, pata závodní tempo vydržela. To by šlo, občas si zaběhnout nějakou charitu pro dobrou věc. Pro návrat k bezbolestnému pravidelnému tréninku to ale nestačí. Stejně tak už nedokážu dostat z hlavy, že jako kancelářská krysa si jednostranným běžeckým zatížením vyčistím hlavu, ale tělo to dlouhodobě nevydrží, když nebudu běh správně kompenzovat.

Hledání odpovědí mě v pátek večer po práci přivedlo na workshop o zdravém pohybu. První hodina teorie mě nijak nepřekvapila, v dnešní době se hýbeme málo nebo naopak tělo zatěžujeme příliš jednostranně. To je i můj případ. Motivace je jasná, hýbat se musíme všichni, mladší, starší, maminky, tatínkové i děti, jinak to ve stáří odskáčeme. Tomu odpovídala účast.

Po přestávce jsme se naučili několik jednoduchých cviků. Správné dýchání, otáčení hlavou, převalování se nebo lezení po čtyřech. Myšlenka návratu do dětských let, pěkně na čtyři a zpět k nejpřirozenějším pohybům, zní to tak jednoduše a logicky…

Správné pohyby už v mozku z prvního roku života naprogramované máme, jen jsme některé jaksi zapomněli. Vždyť já se ani nedokázal normálně převalit! Zkrácené šlachy mi některé pohyby nedovolily vůbec. Sebepoznání pokračuje, napravit důsledky příliš jednostranného zatížení nebude otázkou chvilky. Chce to trpělivost, víru ve zlepšení a vytrvalost.

Už v lednu, když se pata poprvé ozvala, mi bylo jasné, že zlepšení musí vycházet hlavně ze mě. Sjížděl jsem různá videa na Youtube, jak se plantárky zbavit. Protahoval jsem a posiloval chodidla. Teď vím, že plantárka je důsledkem disbalancí ve středu těla. Nejdřív musím zamakat na nich, nebo se dříve nebo později nějaké zdravotní nesnáze zas přihlásí o slovo. Co a jak cvičit, teď už vím. Přichází fáze, kdy si to musím odpracovat sám.

Jak se to daří, o to se podělím zas příště.

Pozn. red.: Autor v seriálu absolvuje speciální program kompenzačního cvičení pod vedením naší redaktorky, pohybové terapeutky a mentorky Mgr. Kateřiny Macháčové, Ph.D., Pohyb pro život, jehož cílem by mělo být zlepšení držení těla a tím i běžecké techniky s cílem snížení či dokonce odstranění zdravotních obtíží při běhu.

Kateřina Macháčová: Honza v pátek na vlastní kůži zažil, jak tělo může nefungovat a že i základní pohyby mohou být značně problematické. Ať se to zdá jakkoliv nepravděpodobné. Na jednu stranu to je pozitivní, protože Honza má co zlepšovat. Na druhou stranu to bude vyžadovat dávku trpělivosti a odhodlání!

Co se stalo s jeho tělem? Když to řeknu zjednodušeně, Honza buď sedí (v práci), nebo běhá. Přestože jde o velmi častou kombinaci, je – mírně řečeno – nevhodná. Tedy pokud není kompenzována. Tělo se neustále přizpůsobuje tomu, čemu je vystaveno nejdéle a nejčastěji.

Projevily se tedy důsledky sedavého zaměstnání a došlo k ochabnutí a zkrácení svalů zajišťujících optimální držení těla, což negativně ovlivňuje techniku i efektivitu běhu a stojí za většinou běžeckých problému či zranění včetně Honzových problémů s plantární fascitidou. Ale zredukovanou aktivitou utrpěly i neuromuskulární struktury, které zajišťují řízení pohybu jako takového. Mozku dlouhodobě chybí důležité impulzy, a Honza tak postupně přestal ovládat své tělo v těch základních funkcích. Jede na autopilota a v podstatě se „uvěznil“ ve vlastním těle.

Jak z toho ven? Možností je samozřejmě více. Honza už nějaké varianty vyzkoušel, ale zatím bez úspěchu. Rozhodl se tedy vydat k jádru problému – konkrétně do prvního roku života – a využít principů vycházejících z vývojové kineziologie. Podstatou tohoto přístupu je cílená aktivace původních reflexních pohybových vzorů, díky nimž jsme v prvním roce života prováděli velice efektivní pohyby. Ty umožnily našemu tělu získat potřebnou sílu, mobilitu a stabilitu a díky tomu jsme se mohli postavit, začít chodit a záhy i běhat. Bezbolestně a efektivně. Bez posiloven a bez pomůcek.

Naše držení těla bylo ideální a vše fungovalo jaksi samo. Pak jsme naskočili do školy, do práce, začali trénovat jednotlivé svaly a tuhle vrozenou pohybovou dokonalost ztratili. Nejrůznější problémy jsou jen důkazem. Není ale důvod, proč bychom ji nemohli získat zpět. Stačí se vrátit k těm několika zdánlivě nesouvisejícím pohybům. Ze začátku to může působit divně a paradoxně nepřirozeně, ale funguje to!

Pokud to Honza nevzdá, jeho běžecký výkon bude relativně brzy stát na pevných základech! A změny pocítí i v dalších oblastech života. Bude potřebovat „pouhých“ 10–15 minut denně na cvičení. Aktuálně má k dispozici videa se dvěma variantami základních pohybových sestav. Ví, proč každý z pohybů cvičit a jak. Pár týdnů bude trvat, než si pohyby zautomatizuje. Pak bude moci přidat náročnější varianty. To jen proto, aby cvičení splňovalo Honzovi běžecké nároky, které nejsou malé a které navíc komplikuje sedavé zaměstnání. A aby nebylo potřeba zvyšovat dobu cvičení. Kdo by na to měl v dnešní době čas!