Start Winter Trailu Małopolska, s parametry 105 km a 5580+, je plánovaný na sobotu 15. 12. v sedm hodin ráno. Den předem přijíždíme do malé vesničky Kasinka Mała. Ta je celá pod sněhem. Fakt to vypadá, že přívlastek winter nebude letos náhodný. Loni se běžela sice delší trasa než ta letošní, ale sněhu nebylo. Teď to budeme mít i s přídavkem.

Po příjezdu nás čeká kilometrový krpál k zázemí celého závodu. Věděl jsem, že se musí jít do kopce (pro auta bez povolení a řetězů nesjízdné), ale toto překvapilo i mě! Kdybyste se někdy rozhodli pro WTM, počítejte s tím, že nahoru a dolů se budete muset dostat minimálně dvakrát, pokud tam nebudete ubytováni; na akreditaci a samotný start závodu, a zadarmo to nebude. Poláci jsou štědří, to se všeobecně ví. Dokladem toho je i množství věcí, co v jsou ve startovním balíčku. Nevím, jaké kontrakty se sponzory uzavírají, ale ostatní se mají co učit.

Ráno kolem páté a bez náznaků únavy vstávám a pln adrenalinu se oblékám. Co vše si obléci je velká neznámá. Každý máme teplotní komfort někde jinde. Jeden mi radí to, druhý zase ono. Hlásí kolem –4 °C a k večeru pocitově i –10 °C. Návleky a termo triko to jistí, na to neprofuk bundu a snad přežiju. V hlavě mi rezonuje, co jsem kdysi četl: Oblíkejte se tak, jako by bylo o 10 °C více. Tak se tím řídím. Legíny měním za běžecké šustky, jež jsem vyzkoušel a sedí mi. Avizovaný výšlap na start považuji za menší warmup, k tomu vláčím asi čtyřkilovou zátěž v podobě náhradních věcí a všeho potřebného po doběhnutí.

Hlavně nepřepálit start a pozvolna to rozbíhat, to zvlášť platí teď, protože společně s námi vybíhá trasa 64 km. Co ale dělat, když ostatní běží opravdu pomalu? Nezbývá mi nic jiného, než si běžet to svoje, se smečkou vlčáků za zády.

Hned ze startu se zvedáme do slušného kopce. Minimálně prošlapaná cestička je lemovaná krásně zasněženými stromy. Opravdu idylická, ba přímo Ladovská zima. Za nějakou dobu se na mě dotahuje pár běžců, se kterými se střídám. Terén je běhatelný, ale ne lehký. Sněhu je místy nad kotníky, někde i více. Každý krok je jednou tak těžší. Na druhou stranu se seběh dá dobře pustit, a to bez ohledu na podklad, vše je totiž zasněžené. Počasí zatím vychází přesně podle předpovědi, je zamračeno a fouká. Ideální na krb, kávu a knihu.

Přibližně po 30 kilometrech se na čelo dostává budoucí vítěz. Tomu jednoduše nestíhám, držím se běžce z 64km trati a vydáváme se na vrchol Szczebel. Před závodem jsem si na Facebooku závodu všiml, že tento kopec je vyhlášený. Skutečně – na 3 km se zvedám asi o 600 výškových metrů. Mám pocit, že ten sníh mám snad i za ušima. Ale baví mě to a sil je dost. Zábava je to asi ještě hodinu. Do chvíle, než přichází první kufr (rozuměj bloudění). Přehlédnutí velmi nepatrné odbočky pro mě znamená vracení se do kopce, zjišťování správné cesty pomocí telefonního supportu a ztrátu druhého místa. Místo abych si zapnul v hodinkách navigaci, zapínám multisport, jsem frustrován a nadávám na pořadatele, jak špatně značí trasu. Když se vracím k místu, kde jsem udělal chybu, nezbývá mi, než znovu bojovat – celých 60 km.

Odtud se vydávám na desetihodinovou cestu neznámem. Krajina je opravdu krásná, možná to umocňuje všudypřítomný sníh, možná fakt, že jsem v těchto místech nikdy nebyl a přijde mi to vše tak opuštěné. Nejvyšší vrchol, Turbacz, na který se během závodu dostávám, je přibližně vysoký jako Lysá hora, takže úplně vlnky to zase nejsou. S přicházející tmou začíná vydatněji sněžit, teplota pocitově padá k –10 °C a začíná to pravé ultra.

Zvláště teď chutnají teplé polévky, jež pořadatelé mají na každé občerstvovačce. Všechny jsou bezmasé a syté, jestli zahřejí to netuším, vůči tomu jsem skeptický, ale nakopnou. Menší nevýhodou jsou zmrzlé banány, které jednoduše nedokážu sníst, takže to vzdávám. Zato rozinkami se cpu ostošest.

Na 70. kilometru údajně stahuji ztrátu na páté místo. Snažím se mít oči na šťopkách, abych zase nebloudil. Seběh do města Rabka-Zdrój mě ale vyškolil. Nenápadná odbočka mezi baráčky byla ta, kterou jsem se měl vydat. Místo toho běžím tři kilometry úplně zbytečně. Doma se dozvídám, že nejsem jediný, kdo odbočku přeběhl a musel vracet. Byl jsem ale asi jediný, kdo za dalších 30 minut opět nemohl trefit cestu a dalších 20 minut běhal tam a zpět jak zoufalá srnka v ohradě.

Konečně si zapínám navigaci na hodinkách a s jistotou jdu správně. Proč jsem si ji zapnul tak pozdě?!? Kdo ví. Zkrat, hrdost nebo ‚to se mi nemůže stát‘ byly možná těmi důvody. Zbylých 20 kilometrů už naštěstí nekufruji a dobývám poslední vrcholy. Jedním z nich je Luboń Wielki, kde fakt dělám tak ‚wielke‘ kroky, že mám kolena až u hlavy. Na samotný závěr závodu je to opravdu pošušňání. O cestě dolů ze Szczebelu ani nemluvě, zde jedinkrát nasazuji nesmeky, kopec má sklon asi tak 50 % a je to fakt masakr.

Do cíle nakonec dobíhám na pátém místě, v čase, který jsem si úplně nevytyčil, ale zpětně jej beru všemi deseti. Naběhal jsem nakonec 113 km s převýšením 5900 m. Podmínky byly těžké, krajina krásná a cílové posezení u krbu velmi příjemné. Že náročnost nevnímám subjektivně, dokládají i slova vítězky, Peti Mückové: „Spousta sněhu (konečně!), krásná trať, těžké výstupy, uklouzané sestupy, několik pádů,… Bylo to těžké, ale moc zábavné.“