Patříš mezi ikony českého ultraběhu, dokonce tvé bio na Facebooku tak trochu ultrazávod připomíná: Narozen 17.1.1960 v Novém Boru. Absolvoval SOU v Brně. Pracuje v Domažlicích. Závodí za AC Česká Lípa.

„To upřesním. V Domažlicích už nejsem od září 2017. Vrátil jsem se domů. Nastoupil jsem do práce, kde mi po roce, kvůli úrazu, neprodloužili smlouvu. Co se týká Brna, tam jsem se šel v 16 letech učit. Byl jsem daleko od domova a měl dobrou příležitost na sport. Brno a vůbec Morava mi přirostly k srdci a rád se tam vracím. V AC Česká Lípa jsem už od roku 1983, kdy se oddíl ještě pod názvem Vagonka Česká Lípa zakládal, respektive obnovoval. Já byl tohoto součástí.“

Jak moc se proměnil svět silničního ultraběhu u nás i ve světě od dob, kdy jsi dosahoval svých nejlepších výsledků?

„Od roku 1993, kdy jsem začal ultra běhat, až do roku 2010, kdy jsem na Kladně slavil svůj poslední velký úspěch – český rekord na silnici na 48h v kategorii 50 – 54 let (348,520 km, pozn.red.), se ultra hodně zpopularizovalo. Zvedla se základna, alespoň u nás. Ve světě bylo běhání ultra už hodně na výši, když jsem začínal.

PLNÉ ZNĚNÍ ROZHOVORU NAJDETE V NOVÉM ČÍSLE TIŠTĚNÉHO BĚHEJ, KTERÉ VYJDE VE ČTVRTEK 28. ÚNORA

Tví názoroví oponenti ti zazlívali, že jsi chodil při závodech až za hranici. Dokonce jsi často při závodě omdlel. Vyžaduješ to nyní od svých svěřenců? Dá se běhat kvalitně ultra s tím, že ke kolapsům nedojde?

„To je několik otázek v jedné. Než začnu odpovídat, upozorňuji, že na nikoho ze svěřenců, současných i budoucích, nebudu nikdy tak tvrdý, jako jsem byl na sebe. Pro mě byl repre dres a v něm odběhnuté závody za Českou republiku vším. Strašně jsem si ho vážil. Byl jsem hrozně rád, že jsem se do reprezentace dostal a mohl se ukázat. Byl jsem pro úspěch ochoten udělat vše, klidně i umřít, i když je to pochopitelně trochu nadnesené. Byl to docela dobrý pocit, vyjet do zahraničí na závody a vědět, že soupeři mají už jedno místo na bedně obsazené! Neuměl jsem závody odběhnout na půl plynu. Věděl jsem vždy podle tréninku, na co mám, a snažil se to zaběhnout. Ultra je o to těžší, že na výkonu se podílí plno dalších maličkostí. Samozřejmě jsem si ohromně věřil. Proto moje tvrdé tréninky, ale i plno ostatních věcí, co k ultra patří, abych si nemohl vyčítat, že jsem pro úspěch neudělal vše. Já ultramaratonem žil­.“

Co si pod tím mám představit?

„Byla doba, kdy jsem chodil do práce a běhal. Nic víc se tam nevešlo. Ihned jsem si všechno vyhodnocoval, abych zjistil, co bylo dobře a co ne. Pracoval jsem s různými tabulkami, což dělám dodnes. Učil se překonávat krize, protože v ultra nemáš jen jednu, ale klidně dvacet. Člověk, když si myslí, že je na úplném dně, tak má v sobě ještě minimálně 30% síly. Musí mít někoho, kdo ho prostě přinutí se zvednout a běžet dál. Já tvrdím a za tím si stojím, že dokud nemáš zlomenou nohu, musíš v závodě pokračovat.“

A to chceš i po svých ovečkách?

„Po svých svěřencích toto požadovat nemohu. Každý má nastavený různě dlouhý závit, kam až může utáhnout šroubek. Zaleží čistě na nich. Mají ode mne pouze – dle tréninkových ukazatelů – rozvrh mezičasů (kratších závodů do maratonu), jak mají běžet, popřípadě kdy, co a kolik občerstvovat. Když běží ultra, dohodneme se, kolik chtějí zaběhnout například kilometrů, naplánujeme vše ostatní. Vše se upravuje podle vývoje závodu.“

Chci se ještě vrátit k těm tvým kolapsům…

„Nic bych neměnil. A že jsem po závodě nemohl chodit? Ani stát? Měl záněty na nohách? Někdy i omdlel? To prostě k ultra patří. Když jsem jako dorostenec běhával 800m, taky jsem po závodě nemohl chodit, jak mě bolely nohy. Výhodou bylo, že jsem se z tohoto dostal podstatně dříve než z únavy z ultramaratonu. Myslím si, že ke kolapsům bude docházet stále. Nebyl jsem jediný. Možná to bude v menší míře. Záleží, jak člověk organismus vyšťaví, kam až zajde. Opět se budu opakovat – záleží na nastavení hlavy. Jinak ničeho nedosáhneš.“

Zpátky k tobě. Čas nezastavíš. Jaké to je opouštět přední pozice ve výsledkových listinách ultrazávodů?

„Těžké. Hodně těžké. Člověk se s tímto špatně srovnává. Musíš přehodnotit priority, najít si nové cíle. Jinak končíš. Mně pomohlo to, že jsem se soustředil na kategorie. Chtěl jsem dál překonávat rekordy. Stárnutí nezastavíš a opotřebovávání organismu také ne. Už nemůžeš, nezvládáš trénovat a rehabilitovat jako dříve. Klesá ti výkonnost. Mezníkem je pak padesátka. Já tomu nechtěl věřit, ale je to pravda. Když mi někdo říkal, počkej až ti bude padesát, tak jsem mu tehdy samozřejmě nevěřil…“

Jak se pozná dobrý trenér ultra? A jak špatný? Ty se považuješ na stupnici od 1 do 10 (deset je nejvíc) kvalitou kde? Samozřejmě to je trochu s nadsázkou, narážím na řevnivost mezi ultraběžci a jejich trenéry.

„To je špatně položená otázka. Ultra trenéři neexistují. Jsou pouze lidi, kteří ultra na určité úrovni běhali nebo ještě běhají a předávají své letité zkušenosti dále, protože ty jsou k nezaplacení. Vše končí maratonem. V atletice za nás byl trenér na dlouhé tratě, což bylo 5 km až maraton. Na to měl kvalifikaci. Radku, zeptám se i já: Čím se odlišuje dobrý a špatný trenér? Výsledky? Velikostí skupiny? Přístupem? Znalostmi? Kdo pro sport nadchne více lidí? Získá více mládeže? Já myslím, že špatní trenéři neexistují. Jsou pouze úspěšní a méně úspěšní. Dříve i dnes byly a jsou vytvořeny podmínky – v každé době jiné -, aby trenéři úspěšní byli. Teď to myslím úplně všeobecně. Pak záleží na nich, zda se prosadí, nebo ne. Hodnotit sebe mi nepřísluší. To by měl udělat někdo jiný. Abych ale vyhověl, tak bych se zařadil na stupnici od 1 do 10 na 8,5 – 9,0.“

s přispěním Radka Brunnera a Petra Válka

Celý rozhovor najdete v novém čísle Běhej, objednat si jej můžete i online.