Když jsem se loni v listopadu dozvěděl o novém závodu v rámci LUT (La Sportiva Lavaredo Ultra Trail), viděl parametry a tušil, že to bude zábava, bylo rozhodnuto. Premiéru UltraDolomites (UD) jsem prostě chtěl zažít.

Poučen z předešlých ročníků Lavareda jsem se snažil letošní aklimatizaci nijak nepřehánět, naopak se pořádně vykrmovat a lehce prokrvovat nohy. Přesto ale zpětně těch pět dní, nějakých 60 km a výškových 3 500 m hodnotím jako možná až přílišných.

Letošní akreditace proběhla bez velkých front a dlouhého čekání. Jednak proto, že jednotlivé závody začínaly v jinou dobu, jednak proto, že UD startovalo v městečku Auronzo di Cadore, kde byla také možná akreditace. Tím pádem se masa běžců pěkně rozprostřela.

Nemám příliš v lásce ranní starty. A vůbec ne, pokud musím vstávat více než dvě hodiny před začátkem. Ale to k tomu už patří. Atmosféra na startu rozhodně nebyla tak emocionální jako v případě hlavního závodu, Lavareda, přesto 900 závodníků netrpělivě odpočítávalo vteřiny do startu.

Úvodních sedm kilometrů se běží podél řeky s nenápadným stoupáním. Snažím se urvat přední místa, ať se netlačím pod prvním stoupáním, ale tempo učebnicově přepaluji. Přitom na rozehřátí je to jako stvořené. Dalších pět kilometrů se zvedáme o poznání více. Přichází první občerstvovačka a čeká nás osmikilometrový očistec. Zvedneme se téměř o 1400 metrů a dosáhneme nejvyššího bodu závodu ve výšce 2 450 metrů.

Sám o sobě tento kopec není extrémně náročný. Troufám si tvrdit, že by šel zlehka klusat, ale v případě tak dlouhého závodu by to byla moje sebevražda, a tak si strojově vykračuji směrem vzhůru. Obrovskou výhodou tohoto stoupání je stín. Ten jsme si v podstatě v tomto místě a v takové míře užili poprvé a naposled. Následujících několik hodin ručička teploměru atakovala hodnoty 34 a více stupňů.

Na vrcholu Lavareda se každému běžci naskytne dechberoucí pohled na celé panorama Dolomit. Teda v případě, že neběžíte na čele závodu LUT, to byste zde byli za tmy. To je ale jiná píseň. Sluneční paprsky opírající se o stěny Tre Cime a zalívající celé údolí jsou prostě podmanivé. Trasa jak toho hlavního závodu (LUT), tak UD se v zde spojuje.

Měl jsem trochu obavy, že zde budeme muset překonávat dvoumetrové sněhové bariéry, které tu před dvěma týdny byly, ale nic takového se nekonalo. Vypadlo to spíše, jako kdyby přijely rolby a vše odklidily.

Seběh z Lavareda na první velkou občerstvovačku na Cimabanche je vždy technicky náročný. S přibývajícím teplem je o to těžší. Letos naštěstí v tomto místě brodíme řeku. Což znamená, že je hodně vody, a tedy to nebude poslední brod.

Výstup z Cimabanche na Malga Ra Stua, 33. až 43. km, už opravdu bere síly. Není zde jediného stínu a cítím se, jako obvykle v tomto místě, ve velké krizi. Nepřidá tomu ani provokativní výrok jednoho běžce, který mi říká: „You are a cheater.“ Tedy, že jsem podvodník, protože neběžím dlouhou trasu.

V duchu se zasměju a raději přidám, než abych poslouchal jeho žalostné posměšky. Od Ra Stua přichází druhý dech. Těstovinový salát, bagetka s olivovým olejem, hektolitry vody a můj „breaking point“ od této distance jsou tou správnou kombinací.

Val Travenanzes, tedy 15 kilometrů dlouhý úsek, si doslova vychutnávám a konečně se rozbíhám. Z každého dostupného potoka nabírám vodu a piji, takto to během dvou hodin udělám asi pětkrát. Když ještě čtyřikrát brodím řeku, čachtám se ve vodě jak malé dítě v kaluži. Ledové osvěžení! Stejně tak pomáhá, když mě support průběžně napatlává opalovacím krémem. To jsem se zase naučil z posledních popálenin druhého stupně, které jsem si odsud v minulosti odnesl.

Čím déle je člověk na trati tím je to náročnější. Čím větší je teplo, tím je to brutálnější. Zatímco druhou věc jsem nemohl ovlivnit, tu první ano. Přibližně od 70. kilometru kopce sice stěží chodím, ale všechny rovinky a seběhy zvládám. A tak to „peru“. Rozuměj tempo, které normálně běhám jako skoro výklus.

Konec, od Passo di Giau, si opravdu užívám. Cortina na dohled, stehna v pořádku a žádná krize. Co více si přát. Přál jsem si možná lepší čas, někde mezi 10:30 a 11:30. Ale vzhledem k podmínkám jsem spokojen i s výsledným časem 12:51:53 a celkově 48. místem. Jde vidět, že organizátoři jsou zkušení harcovníci. Celá trasa byla perfektně značená, občerstvovačky výborně zásobené a finišerská odměna, funkční bunda od La Sportivy, skutečně za odměnu. Belle Dolomiti!