Pro ty z vás, kteří TrailTour neznají, krátce představím její koncept. České zastoupení Inov-8 naplánovalo po celé republice 50 etap, které měly od 200 metrů do 35 kilometrů, dohromady to dalo 521 km se 17 000 metry převýšení. Byly rozmístěny po celé republice, od Sokolova až po severomoravský Nýdek. V terénu žádné značení nebylo, člověk se musel navigovat čistě sám po turistických značkách.

Proběhnutí aktivity člověk nahrál na Stravu a spárovaný segment se potom přenesl do aplikace TrailTour. Průměr prvních třech na každé etapě byl se 150 body, které se se zvyšujícím se časem snižovaly. Hodnocení probíhalo v mužích a ženách, ale zejména v klubech. Tam se jednoduše sčítaly body všech účastníků v jednom klubu.

Soutěž se spustila 1. května a hned ten den jsme se v mém klubu, Tesle Brno, rozhodli, že do toho půjdeme naplno. Sezona byla v nedohlednu a tohle vypadalo jako skvělá příležitost a) zazávodit si, b) poznat nová místa a c) být zase spolu. Víkend co víkend jsme objížděli různá zákoutí České republiky. Za den dát jednu až dvě etapy, přespat pod širákem, prostě idylka. Dvě až čtyři auta, hlavně žádné hrocení.

Ke konci června už bylo skoro jasné, že se o klubovém vítězství rozhodne mezi dvěma brněnskými kluby – Teslou a Žabovřeskami, tzv. Žabinami. Oba měly okolo 50 000 bodů – to je pro představu 3 000 naběhaných kilometrů a 12 odběhaných dnů. Já jsem ale odjížděl na brigádu do Rakouska s vidinou podzimního Erasmu, a tak jsem se s „TTčkama“ v podstatě rozloučil.

Tento divný rok ale zahýbal i se mnou. Nejdřív mi Arménie posunula Erasmus, abych v červenci ve Slovinsku musel na náhlou operaci, která na mě dva měsíce vyřadila z jakéhokoliv sportu. V září nám jakžtakž běžely normální závody, o TTčkách tak nikdo ani nepřemýšlel. To se ale mělo změnit, když počátkem října opět všechny závody zrušili. Do konce soutěže, 20. října, zbývalo 14 dní, a my na Žabiny ztrácely 10000 bodů. Byl čas zabrat.

Následující dva týdny se těžko popisují. O víkendu oba kluby posílaly desítky lidí na spanilé jízdy napříč celou republikou. Nebylo výjimkou, že někdo naběhal i 80 kilometrů za víkend – v závodním tempu. Každý bod hrál roli. V Tesle jsme o víkendu vypravili 30 lidí a 8 aut na pražské etapy, Žabiny zase v posledním týdnu posílaly jedno auto za druhým na krátké etapy na Moravu. Účastnil se každý, kdo měl nohy, v obou týmech to bylo přes 90 lidí. Někteří dali za posledních 10 dnů třeba 26 etap. Jezdilo se do Sokolova, na Šumavu, do Ústí nad Labem i do Rychlebek. Zkrátka všude, každý tam, kde mohl ještě přinést nejvíc bodů.

Nebylo vůbec výjimkou vstávat v pět ráno, ujet za den 700 km v autě a k tomu naběhat maraton během pěti etap za den – něco, co by nám na jaře zabralo aspoň tři dny. Poslední etapy se pravidelně běhaly s čelovkami. Nebudu počítat, kolik hektolitrů benzínu se spálilo, ale já sám jsem za posledních 10 dní najezdil 3000 a naběhal 210 km. Ekologické? Těžko. Náročné? Určitě. Zábavné? Neskutečně. Motivace konečně někoho porazit hnala dopředu úplně všechny. Bylo přitom skoro jedno, jestli má člověk za etapu 100 nebo 140 bodů, důležité byla hlavně kvantita. Pro představu: oba kluby naběhaly v posledních 14 dnech přes 3000 kilometrů nebo taky 12 dnů čistého běhu – to je skoro naběhaný den za den. Týden před koncem se nám podařilo Žabiny stáhnout na pouhých 500 bodů, ale ony se rozhodně nevzdaly. Přes poslední týden nám ucukly na 5000 bodů a přes naši urputnou snahu se nám je už o posledním víkendu nepodařilo stáhnout.

Dva dny před koncem už bylo skoro jasné, že nám připadne druhé místo, a žádný happy-end se bohužel nekoná. Já jsem sice ještě poslední den strávil 12 hodin v autě a oběhl pět etap, abych je dokončil všechny, nicméně všem už byl výsledek jasný. Ono je to ale skoro jedno. TTčka nám totiž konečně dala pocit, který se nám celou sezonu zoufale nedostával – že je pro co žít. Že má člověk důvod vstávat za tmy a vracet se za tmy, že má proč trénovat a hlavně, proč závodit.

Sám nevím, na co budu víc vzpomínat – jestli to bude nahánění se s oddílovými kolegy v Pekelském údolí u Náchodu, vykřečování na rovině v Mikulčicích, bláznivý downhill Divokým dolem v Jeseníkách, úplné vyhladovění na nejdelší etapě v Rychlebkách, čelovkové bláznovství o půlnoci v Javorníkách, laktátové šílenství na schodech ve Frenštátě, čtyřhodinový boj o přežití na 26km etapě přes Kraličák v 70 cm sněhu, nebo poslední dva týdny, které se v podstatě skládaly jen z odsouvání školních i pracovních povinností, minima spánku a desítek hodin v běžeckém a za volantem.

Těžko říct, jak bude vypadat příští sezona, aktuální vývoj nám příliš důvodů k optimismu nezavdává. Pokud bude TrailTour, rád si pár etap zaběhnu. Neskutečné díky Inov-8, že nám tohle klubové semknutí umožnili.