Nikdy jsem nebyla žádný sportovec a atlet už vůbec ne. Pár let zpátky, na vysoký, jsem vyběhla sem tam během zkouškového, teď bych tomu neříkala běh, ale spíš takové popoběhnutí. Až dva roky zpátky, v zimě roku 2021, jsem si řekla, že začnu víc běhat. A tak jsme s manželem párkrát do týdne vyběhli na pár kilometrů.

Nikdy jsem nechápala, jak někdo může vůbec uběhnout třeba 10 km v kuse, vždyť to je hrozně náročný, říkala jsem si. S každým vyběhnutím jsme se snažili běžet dál nebo rychleji, motivace mi od samého počátku nikdy nechyběla. A jednoho dne jsem si řekla, proč prostě nezkusit těch 10 km uběhnout a bylo to jednodušší, než jsem čekala.

A v tomhle duchu jsem si pár měsíců běhala až jsem si jednou koupila můj oblíbený RUN magazín a v něm uviděla reklamu na Třeboňský půlmaraton a v tu chvíli mi zazářily oči a já hned mrkala na manžela, který přesně tušil, co mám za lubem. Koupili jsme registraci, ubytování a pustili se do trénování.

Dva týdny před závodem jsme bohužel onemocněli, asi to tak mělo být, ale svůj cíl jsem nevzdala. Hned jak jsem se zmátořila, jsem si svůj první půlmaraton zaběhla na poli za barákem a byla šťastná jako blecha. A od té chvíle jsem půlmaraton běhala snad každý týden, byla to láska na první zaběhnutí.

Jednou jsme přemluvila manžela a zaběhli jsme si spolu 25 km v Praze podél Vltavy, já doběhla naprosto nadšená, plná endorfinů a možná právě v ten den jsem si řekla, že chci někdy zaběhnout maraton. A protože se do většiny věcí pouštím po hlavě a neznám hranic, tak mi po menších zdravotních problémech manžel spolu se svým kamarádem, který v té době trénoval na Ironmana, domluvili trenérku, abych se na ten svůj první maraton připravovala nějak systematicky, a hlavně pod dohledem.

V první zprávě jsem trenérce napsala, že chci v květnu zaběhnout pražský maraton za čtyři hodiny. A tak netrvalo dlouho a po pár měsících běhání jsem šla na svůj oficiálně první běžecký trénink. Musím se přiznat, že jsem se po něm málem rozbrečela v autě. Bylo to úplně jiné než si jít zaběhat jen tak, co a jak chci, bez pokřikování, ale ani na vteřinu mě to neodradilo a já s maximálním nasazením pokračovala.

Bez ohledu na počasí a náladu jsem se naučila trénovat 6× i víckrát týdně. Začala jsem plavat, jezdit na silničním kole a pravidelně zařazovat jógu. A takhle jednoduše se stalo, že jsem 8.5. 2021 zaběhla pražský maraton za 4 hodiny, přesně tak, jak jsem si řekla na začátku roku, aniž bych tušila, jestli je to vůbec možný.

Mým původním plánem bylo mít trenérku a svůj tréninkový plán do maratonu. No tak tahle myšlenka mě hodně rychle opustila. Pražský maraton mě i přes šílenou bolest tak pohltil, že jsem se týden po něm přihlásila na srpnovou Jizerskou 50 v rámci běžeckého seriálu Běhej lesy. S tréninkem jsem tedy pokračovala, střihla si pár závodů po celé republice, kde jsem si vyzkoušela, jaké to je stát na bedně, když se to povede, nebo taky naopak, když se to nepovede a doběhnete sotva v časovém limitu.

Začala jsem se radovat z umísťování v popředí výsledkových tabulek a bez jakéhokoliv očekávání jsem se 27.8. postavila na start Jizerské 50. Svůj druhý maraton a první ultramaraton jsem doběhla s tím nejkrásnějším pocitem, maximálně prožitým závodem, slzami v očích z neskutečné radosti a takovým přívalem energie, kterou cítím ještě teď a dlouho budu, jako ŠESTÁ žena a čtvrtá ve věkové kategorii z několik set účastníků, s časem, který se mi ani nezdál.

Svou první běžeckou sezonu jsem zakončila na dokonalém kempu s Marcelkou Joglovou, kterou jsem celý rok tiše obdivovala a ani ve snu mě nenapadlo, že si s ní budu moct jednou povídat u jednoho stolu a hltat její rady přímo při tréninku. A takhle si na svém běžeckém obláčku žiju doteď. Motivaci a energii bych mohla rozdávat, a když se mi náhodou nechce na trénink, tak se z něj stejně vrátím s úsměvem na tváři a pocitem štěstí. Štěstí a vděčnost, že můžu běhat a dělat, co mě tak moc baví.

Se začátkem loňského roku začala nová kapitola a styl života a já se nikdy necítila šťastnější. A to nemluvím o tom, kolik úžasných lidí a nových kamarádů mi běhání přineslo. Protože není nic lepšího než mít s kým svoje radosti sdílet. Stejně tak podpora mých nejbližších, bez které bych energii hledala mnohem hůř, hlavně ve chvílích, když už tělo nemůže.

Z manžela se sice nakonec nestal můj běžecký parťák, ale zato ta největší podpora při trénování a na každém závodě, kde vždycky nedočkavě a pyšně čeká v cíli, až mě zase uvidí o fous šťastnější a silnější. Děkuju, že si můžu plnit své sny, protože to je tou nejkrásnější životní náplní.

Převzato se svolením autorky z blogu Běhám a sním