Kdo z vás si někdy vykloubil rameno, ví, že je to spojené s opravdu nepříjemnou bolestí. V internetových poradnách se dočtete, že „ihned po úrazu nastupuje prudká bolest postiženého místa a nemožnost poraněnou paží vykonat jakoukoli činnost.“ Slovy lékaře „je nutné vyloučit pohyby nebo otřesy – všechny jsou totiž velmi bolestivé.“ Jak to, že Kilian nejenže dokázal běžet dalších přibližně dvacet hodin s tak bolestivým poraněním, ale dokonce závod s půlhodinovým náskokem vyhrát?!?

Sám jsem zažil něco podobného, samozřejmě v mnohem mírnější formě. Když jsem běžel stokilometrový závod Černohorské šlápoty, už od začátku mě intenzivně bolel kotník. Přesto jsem za běhu dokázal bolest nějak odsunout na okraj vědomí, protože jsem si ji skoro vůbec neuvědomoval, pokud jsem se na ni přímo nezaměřil. Do cíle jsem doběhl v jednom ze svých nejlepších časů na stokilometrovém bě­hu.

Oproštění od bolesti

Abychom pochopili, jak je to vůbec možné, vraťme se do roku 2009. Tehdy se uskutečnil v pořadí již druhý Transevropský ultramaratonský běžecký závod. Celková vzdálenost, kterou běžci museli pokořit, činila neskutečných 4885 kilometrů. Tenhle závod byl významný zejména proto, že při něm probíhala studie zkoumající vliv dlouhodobé fyzické zátěže na lidský organismus. Výzkum mimo jiné porovnával skupinu účastníků akce s kontrolní skupinou neběžců s podobnými charakteristikami. Na základě výsledků pak odborníci dospěli k závěru, že ultramaratonci mají ve srovnání s běžnou populací opravdu vyšší práh bolesti. Ultraběžci jsou tedy k bolesti méně citliví a dokáží ji snášet daleko lépe a déle než běžní lidé.

Proč tomu ale tak je? Existuje několik možných vysvětlení a názorů. Dolores Christensen ve své doktorské práci tvrdí, že ultramatonci se prostě postupně naučí přijímat bolest jako fakt, skutečnost, která k běhu neodmyslitelně patří. To jim umožní existovat jakoby “vedle” bolesti – vědí o ní, vnímají ji, ale nepřikládají ji takový význam. Fyzickou bolest si zkrátka uvědomují po celou dobu běhu, ale přitom jakoby se jich ani netýkala.

S podobnou schopností se setkal také Kenneth Kamler u amazonských indiánů a popisuje ji v knize Doktor v extrémních podmínkách. Během své amazonské expedice se doktor Kamler setkává s indiánským hochem, který si mačetou téměř přesekne zápěstí. Přesto však malý chlapec reaguje věcně a vůbec nejeví známky bolesti. Doktor Kamler vysvětluje, že v nepřátelském prostředí džungle, ve kterém indiáni denně bojují o přežití, by podléhání bolesti nedávalo smysl. Oproštění se od bolesti a věcné jednání zde výrazně zvyšuje šanci na přežití.

Vrátková teorie bolesti

Vrátková teorie bolesti nabízí vysvětlení z biologického hlediska. Podle ní existuje komplexní systém nervových spojení nazvaný „vrátka“, který reguluje přenos bolestivých a necitlivých signálů z periferie (například z kůže, svalů nebo vnitřních orgánů) do mozku. Tento systém je složen z nervových vláken, která přenášejí signály bolesti, a nervových vláken, která přenášejí signály necitlivosti.

Podle této teorie bolest vnímáme ve chvíli, kdy jsou vrátka otevřena a signály bolesti mohou vstoupit do mozku. Naopak, když jsou vrátka uzavřena, signály bolesti nemohou proudit a vnímáni bolest je utlumená. Vrátková teorie bolesti ovšem zdůrazňuje důležitost psychologických a emocionálních faktorů při vnímání bolesti. Například stres, úzkost nebo emoční stav mohou ovlivnit otevírání a uzavírání těchto „vrátek“ a tím ovlivnit vnímání bolesti.

(Vrátkovou teorii se v předchozích letech nepodařilo prokázat a dnes je považována spíše už za vyvrácenou.)

Zúžené vědomí

Podobné vysvětlení z psychologického hlediska spočívá v tom, že se nám při dlouhém vyčerpávajícím běhu zužuje ohnisko vědomí. Dostáváme se do stavu transu, ve kterém vnímáme jen několik málo skutečností těsně souvisejících s během. Andrew Mojica, který v roce 2003 zkoumal účastníky Badwater ultramaratonu, jednoho z nejtěžších ultramaratonských závodů vůbec, zjistil zajímavou věc. V průběhu akce mu závodníci odpovídali na otázky týkající se halucinací. Někteří běžci při závodu jasně popisovali, jaké halucinace prožívali, bezprostředně po skončení závodu však všechny halucinace a vize kategoricky popřeli. Na základě rozhovorů s jejich týmem postupně vyšlo najevo, že si závodníci na velkou část událostí ze závodu zkrátka nepamatují.

Tento stav zúženého vědomí je zřejmě intenzivnější v noci a spouští jej zvyšující se únava, snížená hladina krevního cukru a menší množství kyslíku v krvi při bězích ve vyšších nadmořských výškách. Náš mozek začne napřimovat pozornost tak, jak to vyžaduje aktuální situace. Zaměří se jen na nejzákladnější tělesné procesy, jako je dýchání nebo pohyb. Jakékoliv další vjemy včetně déletrvající bolesti odsouvá na okraj vědomí. V daném okamžiku mozek prostě vyhodnotí bolest jako méně důležitou.

Zdrogovaní běžci

Poslední vysvětlení souvisí s takzvanou „opioidní teorií“. Výzkum z roku 2008 naznačuje, že se při dlouhodobém běhu v našem mozku uvolňují chemické látky, které fungují velmi podobným způsobem, jako drogy nebo léky proti bolesti. Tyto látky se pak vážou na nervové receptory v mozkových centrech ovlivňujících vnímání bolesti. Tělo si tak vlastně samo vyrábí anestetika, které pomáhají bolest utišit.

S tématem bolesti souvisí ještě jeden výzkum. Przemyslaw Bąbel zpovídal v roce 2012 po doběhu účastníky Krakowského maratonu a ptal se jich na bolest, kterou zažívali při běhu. Závodníci byli většinou šťastní, že doběhli do cíle. I přesto však uváděli poměrně velké tělesné nepohodlí a různé bolesti. Když je pak Bąbel po třech a šesti měsících opětovně vybízel, aby popsali prožívanou bolest během maratonu, účastníci často uváděli významně nižší intenzitu bolesti a také menší nepohodlí s ní spojené. Zdálo se, jako by docela zapomněli na těžkosti provázející jejich maratonský zážitek.

Jedna otázka však stále zůstává: Co když si ultramaraton jako sport vybírají právě takoví lidé, kteří už mají vrozený vyšší práh bolesti? Jedinci, kteří sami dokážou prožívanou bolest nějak přirozeně utlumit. V takovém případě by praktikování našeho sportu zřejmě mělo na bolest daleko menší vliv, než se předpokládá.

Převzato z blogu Sportovní Psycholog David Kuneš. Chcete své sportování posunout o úroveň výš? Zkuste to se sportovním psychologem! Autor miluje dlouhé běhy v horách a píše i další blog EUrunner.eu