Naprosto zaslouženě, ale stejně tak hodně nečekaně, v samém závěru ne zcela přesvědčivé loňské sezony, v níž se pokazilo snad vše, co šlo. Vždyť i samotná cesta do Valencie se proměnila v jeden velký logistický horor a nescházelo moc a Moira na startu ani nestála.

I proto se její rodiče na sebe v obýváku chuchelského bytu dívají a nevěří svým očím. Ona to fakt dokázala! Ona dokázala i to, o čem se nám dvěma nesnilo, přestože jsme oba běhání dali vše, co jsme mohli, říkali si.

Je tohle vrchol běžecké kariéry pražské vytrvalkyně, nebo naopak začátek? Tuhle otázku si nyní kladou nejen Stewartovi.

Eddie má pas Velké Británie, původem je Skot. V Praze se živí jako profesionální zahradník a pracovat jej můžete vidět třeba na britské ambasádě.

Miriam je Češka, pracuje v reklamním a grafickém průmyslu. Navrhuje třeba plakáty a loga sportovních klubů a závodů. A taky se věnuje dětem, rozvoji jejich pohybových aktivit. Není to tak dávno, kdy se kolem ní na dětských závodech motali malí potomci Gerron a Moira.

Nikdo v té době netušil, že dceři budou mačkat desetitisíce fandů maratonu palce, aby to v Paříži vyšlo podle představ. Vždyť jí tehdy bylo jen něco přes deset let a zrovna prosila prezidenta Václava Klause o autogram na malém závodě v Lánech u Prahy, kam tehdejší hlava státu zavítala.

Kdo ví, možná si jednou bude cenit jejího podpisu a společné fotky jiný prezident. Vždyť Moiře je teprv 29 let a už se pyšní řadou úspěchů – jen českých titulů má na nejrůznějších distancích a površích 22! A k tomu národním rekordy v maratonu, půlmaratonu a na dráhových 10.000 m. Předčila takové osobnosti, jakými byly a jsou Alena Peterková či Eva Vrabcová Nývltová.

Aktuálně má doma jedinou soupeřku – Terezu Hrochovou. Po letech trápení má český maraton hned dvě vytrvalkyně evropské úrovně!

otec Eddie Stewart: „Na maratonu je krásné, že ať máš jakoukoliv fyzičku, ať jsi světový rekordman nebo hobík, všichni běží na maximum. A jestli máš v cíli dvě hodiny deset, nebo čtyři hodiny deset, ale je to v obou případech osobák, máš z toho pokaždé stejnou radost.“

Přitom před pár lety, konkrétně v roce 2021, měla Moira oči pro pláč.

Dobíhala maraton na Staroměstské náměstí v očekávání jasného postupu na olympiádu do Pekingu, jenže spokojenost v tváři vystřídal výraz šoku a nechápání, jaký že čas svítí na cílové bráně. Oproti údajům na jinak velepřesných sportovních hodinkách jí do Pekingu chyběly desítky vteřin.

Strašně velký a v ten moment nevysvětlitelný rozdíl. Jak to? Co se stalo?!? Nechápala.

Prostě v centru historické Prahy neměřily hodinky na tříkilometrovém okruhu (běželo se za covidu) úplně přesně a kilometrovníky podél trasy tentokrát nepochopitelně chyběly, jinak by odhalily, že se sporttestery na rukou běžců není něco v pořádku a je třeba přidat na tempu.

Nikdo z pořadatelů toto opomenutí nikdy nevysvětlil, ani se závodníkům za to neomluvil.

Do Asie nakonec odcestovaly tři její soupeřky, na které si Moira předtím věřila.

Bylo to k vzteku. A k pláči.

Maraton není zrovna jednoduchá disciplína a konkurence rok od roku roste. Její rodiče, Miriam a Eddie, sami běhávali na repre úrovni a dobře znají pocit frustrace, když se vám závod po úmorně dlouhé přípravě nepovede podle vašich představ.

Dostala se z toho. Snad i díky mentální podpoře od kouče Vaška Janouška. Je mladá, kariéru mají vytrvalci dlouhou, zkusí frustraci přetavit v odhodlání směrem k olympiádě další, řekli si tehdy.

Olympiáda se nyní nezadržitelně blíží, poběží se již v srpnu. Místo konání na Seině je mnohem krásnější a pro českého fandu dostupnější, byť Paříž není tak exotická jako Tokio či Sapporo, kde se v roce 2021 konala covidem odložená olympiáda poslední.

Ale stejně jako v Sapporu, i pod Eiffelovkou bude asi pěkné vedro.

Dvě ze čtyř jejích domácích soupeřek z boje o letenky v průběhu kvalifikačního období nečekaně odstupují. Eva Vrabcová končí kariéru, možná předčasně, ale s ohledem na její zdravotní stav je to krok pochopitelný. Stejně tak Marcela Joglová, železná žena, si musí stále častěji dávat tréninkové pauzy, rovněž kvůli zraněním, až nakonec běžeckou kariéru zcela ukončí.

Do Paříže tak měly reálnou šanci se dostat jen Moira a Tereza Hrochová. Obě neskutečné bojovnice, obě povahově naprosto odlišné. A obě to zvládly, i když se jim moc nevěřilo. Obě ve Španělsku. Moira dokonce v novém národním rekordu, když o minutu posunula dosavadní zápis Evy Vrabcové.

Ten nový má hodnotu 2:25:36. Stihla to až v prosinci 2023, po uzavření hlasování v anketě o atleta roku, i tak je ale smutné, že se v nominacích odborníků nedostala ani mezi top25 českých atletů. I Tereza byla až dvacátá. Lepší maratonkyně jsme tu od dob Aleny Peterkové neměli!!!

Moira bývá z přemíry žádostí o rozhovor občas nešťastná, protože hodně řeší, jak v nich vyzní. Podle nás zbytečně, protože její odpovědi bývají promyšlené a mají hloubku.

I tentokrát sedíme s manžely Stewartovými u kafe v pražském Braníku bez Moiry, ale nemáme s tím sebemenší problém, vždyť jindy s ní vedeme předlouhé dialogy a své si řekla v četných mediálních výstupech v týdnech, které následovaly po jejím skvělém počinu ve Valencii.

Nás tentokrát zajímají spíše její rodiče. A vlastně celá rodina. Zázemí. Zajímá nás, v jakém prostředí se může zrodit olympijská maratonkyně. Navíc mladá dáma, která – pokud se jí vyhnou zranění – to možná ještě dotáhne sportovně dál. Kam až? Uvidíme ji na velkých světových maratonech?

V jakých podmínkách vyrůstala? Jak žije? Jaké to je, mít za rodiče skvělé běžce? Dá se čelit genetické výhodě, ze které čerpají africké běžkyně? Sama Moira je hodně drobná, ale oproti africkým gazelám s veleúzkými lýtky vypadá trochu jako Rambo, směje se maminka…

Změna složení tréninku, ubrání kilometráže ve prospěch kvality, změna stravovacích návyků, krevní rozbory, fyzio, volba správné běžecké obuvi na tréninky či závod, ladění běžeckého stylu, společenské, mediální a fanouškovské povinnosti…

To vše klade nároky na fyzickou, ale hlavně mentální připravenost. Přitom maratonci mívají za rok jen dva, maximálně tři pokusy na to uspět a přesvědčit sebe i ostatní, že na to mají a že ta celoroční trýzeň má smysl. Moira za poslední roky pod tlakem vyspěla.

S koučem Janouškem přepečlivě vybírají, na jakých závodech se objeví. To vše s jediným cílem – uspět na olympiádě. “Když bude zdravá, čas ukáže, kam až se může posouvat výkonnostně. Když běloška zaběhne maraton mezi 2:22–2:26, tak už je to ve světě hodně vidět a věřím, že Moira na tyto mety určitě má,” tvrdil před dvěma lety Janoušek.

“Navíc má tajný sen porazit taťku!”

Eddie zaběhl 2:23:47 a drží rodinný rekord, ovšem Moira to v prosinci ve Španělsku zvládla za 2:25:36, takže moc ji už nezbývá. Jen připomeňme, že zmíněné maratonské stars, Eva Vrabcová a Alena Peterková, běžely při svých top výkonech pomaleji. “Ale já to běžel v normálních botách, žádný karbon!” směje se Eddie při nevážné debatě o rodinné sázce.

Zatímco maminka krotí přemíru myšlenek, které chce během rozhovoru ze sebe dostat, Eddie – snad i kvůli jazykové překážce – pečlivě volí slova. I na něm je ale znát, že jeho vhled do atletiky a zejména té běžecké je ohromný. Přestože jsou oba nadšení běžci s kopou zkušeností, oba vědí, že to nejvíc, co mohou své dceři dát, je klid rodinného zázemí.

Eddie pokračuje: “Na maratonu je krásné, že ať máš jakoukoliv fyzičku, ať jsi světový rekordman nebo hobík, všichni běží na maximum své úrovně. A jestli máš v cíli dvě hodiny deset, nebo čtyři hodiny deset, ale je to v obou případech osobák, máš z toho pokaždé stejnou radost. Prostě ne každý to má v sobě běhat úplně nejrychleji.”

To ale Moira určitě má a chcete to dokazovat. Kdy se v ní odhalil talent běhat na té nejvyšší úrovni? “Já jsem si ani nemyslela, že to dotáhne takhle daleko,” přiznává Miriam. “Ale je fakt, že už v tanečním kroužku prokazovala, že nasazení má. Už v tomto útlém věku byla jako tanečnice na mistrovství Čech a dokonce i na mistrovství světa. Ale začalo se jí tehdy zajídat, že musí za každou cenu na každý závod, protože tančily v týmu a nikdo nemohl chybět. Snad i proto přesedlala na atletiku. A i tam bylo patrno, že tu výkonnost a nasazení v sobě má, byť tehdy běhala jen v mém dětském kroužku a pak za žákyně.”

Výkonnostně orientovaní mívají občas problém s tím rozpoznat onu hranici, za kterou roste riziko zranění nebo vyhoření. Byl či je to i případ Moiry?

“Teď už ani ne, ale ze začátku jsme do toho Vaškovi (trenérovi Janouškovi) trochu remcali,” říká Miriam. “Bylo to nejvíc patrné, jak je unavená, loni v létě po MS v Budapešti. Tehdy to chtělo upravit trénink tak, aby si víc odpočala,” dodává Eddie. Miriam uplatní své dlouholeté zkušenosti z práce s dětmi a radí při přechodu do starších kategorií to příliš neuspěchat s kvantitou a náročností tréninku: “Ale teď už jsme s Vaškem sladění, a jestli nás někdo vnímá jako tým, tak to tak asi opravdu je.”

“My strašně moc oceňujeme, co všechno Vašek nejen pro Moiru dělá. On není jen kouč, on se stará doslova o všechno. A i do Valencie s Moirou jel za své a to byly ceny všeho tam v době konání maratonu na dvojnásobku.” A oba přiznávají, že Václav je pro Moiru i skvělým psychologem a motivátorem. “Bez něho by se na olympiádu vůbec nedostala!”

Matka rovněž dceru hájí v tom, jak navenek působí. Je introvertkou a na veřejnosti se maličko drží stranou. “To může vypadat, jako že je namyšlená, ale to není.”

Jak už bylo řečeno, přemýšlivost a rozvážnost je Moiřinou silnou i slabší stránkou současně. Ostatně sama po úspěšné Valencii přiznala, že se jí nejlépe běželo po 35. kilometru, když již pro únavu nezvládala propočítávat tempo, jakým má běžet na zdolání limitu.

Symbioza svěřenkyně-trenér je to nejcennější, čeho můžete dosáhnout. A Vašek Janoušek, přestože sám neměl prakticky žádné maratonské zkušenosti a Moiru přebíral jako trenér-nováček, rychle začal dokazovat, že jim to oběma může dobře klapat. Proto i rodiče, když viděli první plody v podobě výborných umístění a výkonů na národní úrovni, pochopili, že čím méně budou do fungujícího sportovně-pracovního vztahu zasahovat, tím lépe pro všechny.

Ostatně jedna příhoda za všechny. Když jsme s Vaškem dělali rozhovor v létě 2022, odnášeli jsme si minimálně jeden silný postřeh – jeho nenucené a nehrané sebevědomí, co se týče budoucnosti Moiry. A zopakovalo se to na tiskové konferenci po prosincové Valencii, kdy to byl opět Vašek, který se jako první ujal slova, aby zodpověděl otázku ohledně šancí na umístění a ambicí. I sama Moira měla dost překvapený výraz v tváři, když jej poslouchala. Ale je jasné, že trenérovi věří a postupně přebírá jeho argumenty a přesvědčení o dalším prostoru pro zlepšování.

matka Miriam Stewartová: „Strašně moc oceňujeme, co všechno kouč Vašek Janoušek pro Moiru dělá. On není jen kouč, on se stará doslova o všechno. Do Valencie jel s Moirou za své! Bez něho by se na olympiádu vůbec nedostala!“

Klademe otázku přímo do kuchyně. Moira v průběhu loňska dost zásadně pozměnila stravu. Její složení, ale hlavně velikost porcí a jejich načasování. O půlkilových talířích těstovin v období nejvyšší zátěže se sama zmiňovala po Valencii.

“Mističky, mističky, mističky, tak to teď u nás doma v kuchyni vypadá!” směje se matka, která se však s dcerou při přípravě pokrmů střídá. “Moira měla dlouho problémy se žaludkem a nemohlo se přijít na to, co to způsobuje. Což bylo nedobré právě z pohledu náročnosti maratonské přípravy. Jestli to byla intolerance lepku, nevíme. Každopádně dneska jí hodně těstovin, lehce ubrala na mase a kupuje si produkty bez lepku.”

Dalším krokem směrem k profesionalizaci bylo podepsání smlouvy s Pumou. Moira spolupracuje hned se dvěma agenty, kromě Jana Koukala využívá služeb i Alfonse Jucka. Což dává naději, že se Moiře otevře cesta i na velké světové maratony. Ostatně do New Yorku si už s celou rodinou zajeli v lednu za odměnu za podařenou olympijskou kvalifikaci.

“To pro ni bude dvousečné, když se najednou ocitne ve společnosti top závodnic. Pochopitelně, když jsi dobře připraven, tak je ti jedno, kdo je kolem tebe a jakým tempem se běží. Ale když nemáš svůj den, pak ti může ale ani nemusí pomoci, když někdo začne diktovat tempo,” říká Eddie.

Do Paříže pochopitelně oba rodiče vyrazí. Vždyť jim dcera plní jejich osobní sny. “Každý, kdo sportuje, sní o tom, že by to jednou dotáhl na olympiádu,” přiznává otec a matka se přidává: “Já Moiru hrozně moc obdivuju. Když ona třeba řekne, že měla deset kilometrů nohy na upadnutí, to si vůbec neumím představit. Ona prostě tu hlavu na to má.”

Jak těžké bývá pro vrcholové maratonce namotivovat se na olympiádu či mistrovství světa, když je předem jasné, že neskončí lépe než ve druhé, či spíše třetí desítce v pořadí? V jiných sportech je fanoušek namlsán, že to občas medailově cinkne a masa lidí zná spíš borce z divoké vody či oštěpu než české maratonkyně.

“Běh je ze své podstaty sportem s největší konkurencí, kromě bot k němu nic nepotřebuješ. Tak je pak třeba i jinak koukat na to, že jsi na světě třeba třicátý,” říká Eddie a Miriam přizvukuje: “Navíc ne nadarmo se začalo víc koukat na to, kolikátý jsi v Evropě, protože Afričani jsou geneticky jinde. A kdo chce, tak ještě sleduje, kolikátý jsi mezi běžci bílé pleti, protože mnoho gazel běhá za evropské země.”

“Olympiáda? Naprostý vrchol pro každého sportovce. Ať si každý říká o její zkaženosti penězi, co chce. Každý z nás o ní snil, když jsme byli mladí,” loučí se s námi sympatický a skromný Eddie.

text: Radek Narovec a Miloslav Reiterman