Co se týče krátkých tratí, až na pár výjimek, ty už neplánuji a nechávám náhodám podle toho, kam mě zavane aktuální myšlenkový pochod. Co se týče ultra vzdáleností, pokud nezasáhne ruka osudu a nepřízeň okolností, ty si předem promýšlím a plánuji. V minulosti jsem se s vámi podělila o svůj pohled na Transgrancanaria a domácí ultrafestival K6.

Mníšecký ULTRA u příležitosti Sokolských běhů republiky (28.10.2024)

Snad každý běžec zná Sokolské běhy republiky. Na Mníšku se loni uskutečnila prvotina s ultra vzdálenostmi na 50 km se stoupáním cca 1000 m a 100 km se stoupáním cca 2 500 m Startovalo se s úderem půlnoci od Mníšeckého zámku. Souběžně ve stejný čas startovala i trasa na 16 km.

Zázemí bylo v Mníšecké sokolovně, a kdo si s sebou dovezl karimatku a spacák, mohl patřičně využít potenciál sokolovny i k odpočinku před nebo po závodu. Při sokolovně je samozřejmě hospoda. V rámci startovného dostal každý účastník 100 Kč poukázku na občerstvení před startem – ideální na limču a vývar.

Hned na úvod bylo nepříjemným zjištěním, že došlo k menším změnám trasy, čili kdo měl déle než týden stažené gpx trasy v hodinkách, měl smůlu. Byť okolí Mníšku nabízí bezpočet možností a cestiček, kudy trasu táhnout, začátek byl opravdu velmi nepříjemný: technicky náročný, plný kaluží, mokřin a jiných překážek. Mnozí účastníci si tak stěžovali, že hned na prvních 10 km zapadli po kolena a nabrali do bot vodu. I kdyby s tím někdo počítal, drop bagy nebyly umožněné.

Cesty se mnohdy v lesním porostu kamsi slily a snad každý účastník byl nucen přelézat padlé stromy, proplétat se strništi nebo se vracet a hledat cestu, která prostě zmizela. Nešťastné bylo i značení trasy. Byť jsem měla 50km variantu v hodinkách, na místě, kde se mělo přeběhnout silnici a o kus dál pokračovat lesem, absence šipky značící vstup do lesa a na cestu způsobila, že jsem se neustále vracela po silnici kus tam a zpět, protože kýžená pěšinka zkrátka nebyla nikde vidět. V tuhle chvíli mi dávala smysl i 16km distance, protože lze pochopit, proč se někdo hned v úvodu šprajcne a ztratí motivaci v takových podmínkách běžet ultra.

Možná jsem měla zmínit, že v momentě, kdy se člověk přihlásil na trasu se startem o půlnoci, mohl se operativně rozhodovat, jestli si vybere distanci 16, 50 nebo 100 km. Respektive na registraci byl každý účastník dotázán, ale když se během závodu rozhodl jinak, stačilo změnu nahlásit. Checkpointy byly skoro všude samoobslužné – na označených místech to byly fixky, každá s jinou barvou.

Kromě značení trasy a záludností považuji za fatální průšvih fakt, že pro 50km distanci byla na trase pouze jediná občerstvovačka a stovkaři měli celé dvě! Vzhledem k tomu, že se běží velká část v lese a i když člověk zavítá do civilizace, je státní svátek a všude zavřeno, je tohle celkem tristní. První oficiální občerstvovačka byla sdílená pro trasy jak 50, tak 100 km na Studeném vrchu, čili po 30 km v nohách. Pro úplnost: stovkaři měli jejich druhou občerstvovačku po 50 km. Dál nic.

Dobrovolníci byli skvělí a občerstvovačka na Studeném vrchu bohatá. Bohužel až moc. Byla neskutečná škoda nechat takhle nasyslené jídlo a pití jen na dvou místech!

Studený vrch byl dalším rozhodujícím místem, kde se mohli účastníci rozhodnout, zda si ponechají zvolenou distanci. Vzhledem k tomu, že jsem byla už šest hodin na trase, neměla jsem ambice měnit své rozhodnutí a dobrovolně si dát dalších 70 km. Naopak několik stovkařů se zde rozhodlo od svých ambicí upustit a vydali se odtud rovnou do cíle.

Já dorazila něco kolem deváté hodiny ráno. Dostala jsem chutný vývar a zobla jsem trochu ovoce. V sokolovně bylo několik moc milých dobrovolníků, ale co mi tam chybělo, byla obvyklá atmosféra, ostatní závodníci plní dojmů a emocí. Zkrátka to, co dělá tu správnou pozávodní atmosféru.

Vzala jsem si diplom, účastnickou medaili a šla si po svých. S pořadateli jsme si řekli dojmy i nedostatky. Bohužel na těch jsme se shodovali. Jedním z témat byl fakt, že na občerstvovačkách zbývaly mraky jídla a nikdo, kdo by zajistil jejich včasné přesunutí někam na trasu stovkařů nebo alespoň do zázemí.

Plusové body přičítám za následné vyžádání zpětné vazby. Tahle myšlenka, místo i možnosti trasy má pro ultra obrovský potenciál. Pokud byly tyto nedostatky hlavně v důsledku toho, že šlo o první ročník, budiž. Důležité bude, zda si pořadatelé vezmou zpětnou vazbu k srdci. V takovém případě se letos na Mníšek vrátím ráda.

Baroko maraton / ultra 100 – Plasy (7. 9. 2024)

Baroko, které se běhá z města Plasy v okrese Plzeň sever, jsem okusila jako první “kilo“ už v roce 2023 a loni jsem se na start vrhla poměrně neuvážlivě, ne tak dobře připravená. Měla jsem oproti předchozímu roku o mnoho méně naběháno a v důsledku změny práce, workoholismu, stresu a nějakým těm rýmičkám také nějaké to kilo navíc. Ale trasu i všechna její úskalí už jsem měla jednou v nohách, čili věděla jsem, jak to bude bolet a nijak mě to neodradilo.

V Plasích jsou stejní pořadatelé jako v případě K6. Stovka se startuje o půlnoci a limit je 16 hodin. Na trase je stoupání okolo 2 000 m, startovné je příznivé. Občerstvovačky začínají na 19. km, následně se vzdálenost mezi nimi zkracuje a všechny disponují jídlem i pitím. Oficiálně je občerstvovaček devět. Slovo oficiálně píši proto, že o půlnoci startuje závod na 100 km, ale ráno a dopoledne se ještě běží hlavní závod – maraton, dále půlmaraton, 10 km a 4,2 km. Konec trasy na 100 km je sdílený s tratěmi maratonu a půlmaratonu a stovkaři mohou v případě potřeby využít i občerstvovačky primárně určené pro ostatní tratě.

Až na jeden cca 4 km dlouhý úsek uprostřed trasy a úplný závěr je trasa vedená lesem a polními cestami. Pokud není vyloženě mokro a bahno, asi si umím představit, že se dá tenhle závod absolvovat i v jednodušších silničních botách. Kdo by však váhal, může si nachystat drop bag s náhradní výbavou a během závodu se přezout.

Nejvzdálenější bod trasy je v obci Chyše, kde se běží kolem Váňových koní. Kdo je rychlejší, trasu si užije hlavně za tmy. Kdo je pomalejší, může se po rozednění pokochat malebným okolí řeky Střely. Celkem dvakrát se probíhá Rabštejnem nad Střelou, pokaždé však jiným místem.

Před cílem je taková drobná nepříjemnost – je potřeba konec ještě natáhnout a oběhnout Velkou louku, což trasu prodlužuje cca o 1 km, i když je cíl na dosah. Po tom všem na účastníka čeká medaile, sklenka s přípitkem, řízek, šerpa s titulem „Ultraborec“ a v případě splnění limitu 16h dokonce také ITRA body!

K Baroku nemám absolutně žádné výhrady. Kluci moc dobře vědí, co dělají. Dělají to léta, dělají to skvěle a já doufám, že budou tuhle skvělou akci ve stejném složení a kvalitě dělat ještě dlouhá léta. Kdo chce zažít první ultra stovku, myslím, že nemůže zvolit lépe.

Rakovnická 60 – dálkový pochod, cyklo nebo smíšená varianta (18. 5. 2024)

Loňským obrovským překvapením pro mě byla Rakovnická 60. Tenhle dálkový pochod existuje již několik let, a pořadatelé tak měli hodně času na to tento event dotáhnout k dokonalosti. A myslím, že se to povedlo.

Rakovnická existuje v mnoha variantách a distancích. Krom té tradiční mají Rakovničtí za sebou již pár ročníků noční a zimní varianty v jedné vzdálenosti. Já se však rozhodla pro tu tradiční jarní, s označením R60. To číselné označení je trochu zavádějící, ale k tomu se dostanu.

Dostupné varianty jedenáctého ročníku byly R40, R60, RC60, RC120, R100, RKB60. Označení „RC“ je ryze pro cyklo a „RKB“ je kombinovaná varianta pro kolo a běh. A teď k těm číslům… Zde se vyplatí studovat propozice, protože až z nich zjistíte, že R40 má skoro 50 km, R60 kolem 73 km a královská R100 má cca 107 km. Webové stránky jsou jednoduché ale přehledné, s podrobně popsanými informacemi i gpx záznamy tratí. Co je taktéž velmi příznivé, je to, že startovné se hradí až na místě a je dobrovolné. Dalším pozitivem je fakt, že se startuje v 6:10 ráno. Takže kdo to nemá do Rakovníka dlouho nebo si zajistí ubytování, může se i normálně vyspat.

Podle zvolené varianty se startuje buď z bodu A a cíl je ve stejném místě, jsou ale i varianty, kdy je start z jiného místa (jsou k dispozici autobusy) a cíl je tradičně v Rakovníku „U Šéby“. Tak tomu bude i teď, na blížící se zimní variantě, která se startuje v Jesenici u Rakovníka. Kdo by měl zájem, určitě si o Rakovnické snadno dohledá více informací.

Jde o dálkový pochod. Účastníci jsou ale samozřejmě hojně i z řad běžců. Já s touto akcí neměla absolutně žádné zkušenosti, takže nové pro mě bylo i to, že jsem dostala kartičku s povinnými checky. Ty byly buď načteny z QR kódu někým z řad pořadatelů na kontrolních místech nebo samoobslužné, kdy jsme si do kartičky lepili nálepky s místem kontroly.

Vzhledem k tomu, že pocházím z vesnice na hranici mezi okresem Rokycany Plzeňského kraje a okresu Rakovník ve Středočeském kraji a běhávám ve své domovině ráda, některé úseky trasy jsem velmi dobře znala. Ty v okolí Rakovníka takřka vůbec! Blížili jsme se k prvnímu checku. V uchu jsem měla hrát jen jedno sluchátko a zkraje jsem slyšela něco jako hudbu. Byla mlha a okolní kopce dost zvuk zkreslovaly. Přede mnou byla rozhledna, a čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla v úžasu! Na rozhledně byl DJ a k tomu mu doprovod dělal přítomný trumpetista! Málem jsem z nadšení odpadla. Check byl samozřejmě nahoře na rozhledně. Udělala jsem si video, zapařila, poděkovala, dole nabrala něco k pití a pokračovala vysmátá dál.

Další velkou občerstvovačkou (všechny si je nepamatuju, ale celkem jich je 10, z nichž jsou čtyři samoobslužné) a zároveň místem startu R40 byla hospoda u hradu Krakovec. Stoly se tu téměř prohýbaly. Fascinující byla i přítomnost četných druhů alkoholických nápojů, z pořízené fotodokumentace mě později zaujala whiskey… Dala jsem si doušek piva, něco k jídlu a pokračovala.

Čtvrtá v pořadí a druhá samoobslužná kontrola byla „Dudákova jáma“. Byť bych tu nečekala pořadatelsky nikoho, přítomen zde byl dudák. Opravdickej. Prostě muž v kiltu hrající na dudy. Na halucinace je ještě brzy, pomyslela jsem si a s úsměvem vyrazila dál.

Tady následovalo několik desítek kilometrů, které znám. Také jsem věděla, že mám na trase Javornici – malebný potok s malebnou turistickou trasou, ale už ne tak malebnými lávkami, ale četnými brody. Vzhledem k tomu, že jsem záhy za Krakovcem nabrala poctivé bahýnko, fronty na vratké lávky přes Javornici (přes potok se jde nejméně 8×) jsem vynechávala a brala to durch přes brody.

R60 jsem chtěla zvládnout kombinovaně během a chůzí do 12 hodin času. Když jsem na checku a velké občerstvovačce v Kalinové vsi pod Zvíkovcem u Berounky zjistila, že mám rezervu, lehce jsem se tady nacamrala přítomným růžovým vínem na oslavu, posvačila a vydala se dál. Běželo se přes mojí rodnou vísku, a tak jsem toho využila a na náves jsem si poručila boty k výměně.

Od rodných Podmokel jsem navíc nebyla sama. Potkala jsem Jakuba. Shodou náhod rovněž Plzeňáka. Slovo dalo slovo, ve Skryjích padlo další pivo a potom už jsme se v tom nenechali až do konce. Na trase bylo ještě několik úžasných překvápek, ale to se prostě musí zažít!

Trochu to zní jako akce pro spiťary a příležitostné pijany, ale pro mě byla tahle účast tak šokujícím příjemným překvapením, že jsem si to zkrátka chtěla užít se vším všudy, co Rakovnická nabízela. Dojem z tohohle nezávodu se mi asi navždy vryl do paměti a na blížící se zimní variantu se už moc těším!

* * *

Takže ať hledáte seriózní akci na vyzkoušení prvního ultra nebo kulturní zážitek, na některém z těchto tří eventů určitě najdete to, co hledáte. Přeji všem, ať tom pěkně běhá i v tomto roce. A třeba někdy na viděnou.