Pár dní před závodem jsem náhodou našla zahrabané a při záplavách utopené Saucony Elite, které jsem měla obuté snad jen pro natáčení reklamního videa na Ostravský maraton. Vnitřní stélka drží přilepená, ale je poznat, že tam zůstaly zbytky bahna, nicméně boty mi připomněly domov a hned jsem věděla, že v nich poběžím.

Do středoitalského městečka Porto Recanati s necelou desítkou tisíc obyvatel ležícího na břehu Jaderského moře jsem dorazila den před závodem. Bylo zataženo, teplota kolem 12 °C, předpovídal se déšť a vítr…

Šla jsem si proběhnout část nachystaného desetikilometrového okruhu. Zjistila jsem, že mi to běhání moc nejde. “Ale závod bude až zítra…,” utěšovala jsem se a živila v sobě naději.

Start závodu je v osm, já se budím o dvě hodiny dříve a už posteli se cítím rozbitě. Hodinu před startem dostanu „odpověď“. Opět zjišťuji, že mé tělo funguje přesně jak švýcarské hodinky. Směju se hlášce kamarádky: “Až budeme v menopauze, budeme vzpomínat…” Do opasku dávám brufen a lepím si tejp na břicho…

Beru gely, ionťák a jsem vděčná za support česko-italské rodiny. Stojím na startu, poslouchám italskou hymnu a pozoruji emoce běžců na startu. Připadá mi, že jsme šťastní, že jsme tu, a vzájemně si fandíme.

Meteorologové se spletli, nebe je skoro jasné, jen ten vítr…

Rozbíhám tempem 4:20 na kilometr a po třech kilometrech trošku zrychlím, někam mezi 4:10–4:15. Běžím sama, čelní skupinka tří mužů je přede mnou asi 150 m.

Po třiceti kilometrech – do čtvrtého kola – mě předběhne běžec se štafetovým kolíkem a mám společnost, což je super. Bavim se impulzivností italského běžce: Když na někoho volá, zrychlí. Když na někoho mává, zpomalí. Běžíme společně jeden okruh, pak už běžím zase sama. Na trase mě ale povzbuzuje více fanoušků.

Na 50. km ukazuje časomíra 3:30, to by šlo, říkám si. Vítr zesiluje, květináče jsou spadlé, stejně tak reklamní flyery leží na zemi. Když běžím proti větru, ztrácím 10 sekund na kilometr.

Ještě do 70. km sleduji soupeře běžící proti mě, bavím se atmosférou a fandícími lidmi. Pak však začíná přituhovat a dostávám se do krize. Beru gel a vodu, zjišťuji, že mám dost žízeň. Opakovaně chytám flašku s vodou a piju.

Už se mi hůře soustředí na své tělo.

Od 80. km mám pocit, že přepínám na automat – nohy ví, že mají běžet, tělu se už nechce. Hlava je nastavená na rekord. Snažím se spočítat, jaké tempo musím udržet, ale už mi nejdou ani počty, tak prostě běžím. V hlavě si přirovnávám tréninky do dvaceti kilometrů, které jsem běžela, a říkám si: „Už jenom tento trénink, ten byl přece v pohodě.“

Posledních deset kilometrů mě dostihují křeče. Mám ztuhlá ramena a ruce, nohám už se nechce ani zvedat.

Představuji si, že jsem v cíli.

Tolik toužím už tam být!

Mikrokopec na trati přerostl v Himaláj a vítr nabyl sílu vichřice…

Beru si sílu z každého povzbuzujícího diváka.

Konečně se blížím cíli a chci zvednout ruce, ale někdo mi do nich nalil beton, jak jsou těžké. Cílovou pásku zvedám na druhý pokus a jsem neskutečně šťastná, dokázala jsem to! Vítězství v ženách a třetí místo celkově. K tomu nový český rekord a zároveň světový rekord kategorie w45: oba mají ode dneška hodnotu 7:15:08. Zlepšila jsem si osobák o tři minuty a o 27 minut překonala svůj výkon z Indie. Pohled na ultramaratonské tabulky je hned krásnější.

Děkuji pořadateli závodu Paolovi Bravimu i celému týmu Grottini Team za počáteční důvěru a velkou podporu!

Petra Pastorová, mnohonásobná česká mistryně, držitelka světového rekordu v běhu na 100 km v kategorii Ž45, trenérka, úspěšná účastnice uznávaného Comrades Marathonu. V Ostravě vede svou běžeckou skupinu #kdyzbezimziju

PARTNEREM REDAKCE JE KLUB GARMIN BRNO, KTERÝ PRO SVÉ ČLENY NABÍZÍ ŘADU SLEV A VÝHOD. NAVŠTIVTE PRODEJNU GARMIN BRNO NEBO VYBÍREJTE ZE STOVEK MODELŮ NA ESHOPU.