„Bolí to vlastně jenom při běhání, při ničem jiném to tak necítím. Snažím se dělat, co můžu: fyzio, rehabilitace, masáže, dám si volno a doufám, že se to zlepší,“ svěřila se držitelka pěti fedcupových titulů.

Jaké místo ve vaší vrcholové tenisové přípravě mělo běhání, zejména delší tratě?

„V tenise jsme samozřejmě vytrvalost trénovali, ale ne tak, že jsme šli běžet hodinu a půl nebo dvě hodiny, spíš jsme běhali intervalově. Dlouhé tratě jsem vlastně neběhala vůbec. Běhání mě ani nebavilo, byla to pro mě nuda. Až postupem času mi to začalo vyhovovat, protože je to pro mě i taková meditace, poslouchání podcastů, zkrátka čas pro sebe.“

A jak si postupně prodlužujete tratě?

„Nejvíc kilometrů, co jsem naběhala dřív, bylo něco přes deset. Začala jsem běhat až poté, co se mi narodil Vincent. Tehdy to bylo osmnáct kilometrů a teď jsem se dostala na třicítku.“

Máte odhad, nebo dokonce změřeno, kolik toho naběhá tenistka na kurtu, řekněme během třísetového zápasu?

„Odhad mám, je to mezi dvěma a třemi kilometry. Ta horní hranice, to už musí být tříseťák, který trvá ke třem hodinám. Takže to nejsou žádné dlouhé tratě, vlastně je to hrozně málo na to, jak dlouho se hraje.“

Loni v září jste v Karlových Varech absolvovala svůj první triatlon. Jaký běžecký progres jste od té doby udělala?

„Loni to bylo jen čtyři měsíce po porodu, což pro mě bylo hrozně náročné, vyčítala jsem si, že jsem na to kývla. Ale když se na to dívám zpětně, jsem ráda. A myslím si, že v běhu jsem udělala velký pokrok. Teda aspoň v to doufám, protože jinak by to bylo smutné. (usmívá se) Na tom triatlonu jsem se bála hlavně plavání, to pro mě byl horor. Nejsem žádný plavec, a už vůbec ne kraulem, takže to pro mě bylo nejnáročnější. Z těch tří disciplín byl pro mě nejjednodušší běh, i když to je až na konci, ale zase jenom na pět kilometrů.“

Stalo se běhání vaší novou sportovní láskou, anebo spíš pohybové aktivity střídáte, abyste měla pestřejší zábavu?

„Úplně nevím, jestli se to stalo mojí láskou. Spíš se to stalo součástí života. Se dvěma dětmi je pro mě běh nejjednodušší v tom, že si prostě obuju tenisky a můžu jít běhat kdekoliv. Netrvá to, nemusím nikam dojíždět, stačí se obout a jít. A to je pro mě v tom to největší plus. Pro mě je sport hrozně moc důležitý, potřebuju dennodenně aspoň hodinu a půl něco dělat. Pak se cítím psychicky mnohem líp a nabitější energií. Jinak sporty ráda střídám, začala jsem hodně chodit i do fitnessu zvedat činky, což mě hrozně baví a cítím, jak jsem silnější. Ale všechny sporty jsou fajn.“

Vytrvalostní běh bývá osvobozující, ale zároveň docela bolí. Co pozitivního vám přináší?

„Obohacující je, ale do určité míry. Když už jsou to potom více než dvě hodiny běhu, pak už to žádná osvobozující věc není, ale naopak je to bolestivé a cítíte každou kostku, každý kamínek nebo minikopeček. Já si osobně myslím, že právě běh je pro tělo tím nejnáročnějším. Ale na druhou stranu je to… ani nevím, jak bych to popsala. Ano, osvobozující. I proto si chci v Praze zaběhnout svůj první maraton, a jsem zvědavá, jestli to vůbec dokážu zvládnout psychicky.“

Kompletní maraton je specifická a extrémně dlouhá trať, které musí předcházet systematická příprava. Jak vypadá váš tréninkový proces před Pražským maratonem?

„Já trénuju podle Strydu. Podle něj jsem si zaběhla i v lednu půlmaraton na Floridě. Hrozně mi to tak vyhovuje, trénuju čtyřikrát týdně – pondělí, středa, pátek, sobota. První dvě jednotky mám intervalové tréninky, které jsou do hodiny. V pátek mám asi třicetiminutový trénink na nohy včetně sprintů a v sobotu mám takzvaný long run. Začínala jsem na hodině a čtvrt, a dneska už to vyrostlo na tři. Poslední trať před maratonem byla dlouhá už třicet kilometrů.“

Testovala jste svou běžeckou formu i na nějakých závodech?

„Když jsme byli v lednu v Americe, zaběhla jsem si na Floridě poprvé půlmaraton. Myslím, že to dopadlo velice slušně, běžela jsem to hodinu a 35 minut. Bylo to fajn, zajímavé, ale když jsem doběhla, nedokázala jsem si představit, že na maraton musíte tohle běžet ještě jednou.“

Co bude v neděli 4. května v pražských ulicích vaším cílem?

„Teď absolutně nevím, co bude mým cílem. Měla jsem nějaký plán, chtěla jsem maraton zaběhnout pod 3 hodiny a 33 mnut, ale momentálně mám špatné levé koleno, bolí mě to jako čert, takže běhat vůbec nemůžu. Bolí to vlastně jenom při běhání, při ničem jiném to tak necítím. Jsem z toho taková rozhozená a mám trošičku obavy, abych ten maraton vůbec doběhla. Snažím se dělat, co můžu: fyzio, rehabilitace, masáže, dám si volno a doufám, že se to zlepší. Když to půjde, tak to půjde, a když ne, tak to dojdu a taky se to nezblázní. Ale startovat v Praze je pro mě speciální.“

A předpokládám, že vám v den závodu významně pomůže i podpora příbuzných a kamarádů…

„Budou tam samozřejmě moje děti a chvilku se kouknou. Budu moc ráda, když je tam na začátku uvidím. A když se pak stane zázrak a doběhnu to, tak se spolu potěšíme i na konci. Bude tam přítel, na trati určitě nějací kamarádi. Je fajn, že tam budu mít spoustu svých blízkých jako fanoušky.“