Měl jsem tehdy vyřízenou cestu do Švédska na chodecké závody Dalamarsjen a počátkem září jsem bez problémů vycestoval – ovšem oklikou přes západní Německo. Bál jsem se totiž, aby mne nevrátili z hranic pohraniční policisté NDR (několika lidem se to prý předtím stalo).

Přijel jsem vlakem do Falunu a telefonoval na adresu svých hostitelů, že jsem na místě, a ti z toho byli málem na mrtvici. Vůbec je nenapadlo, že bych po děsivých aktualitách, které vysílala švédská televize z okupované Prahy, se k nim vůbec mohl dostat.

Sven a Maj-Britt se o mne starali jako o vlastního a stále se vyptávali, jestli se vrátím domů. Do Švédska totiž po roce 1956 emigrovalo asi 50 000 Maďarů a oni teď očekávali, že to teď zopakují Češi a Slováci.

V okolí Falunu jsem poctivě odšlapal těch 58 km dálkového chodeckého závodu, skončil na 5. místě a poprvé v chodeckém závodě startoval spolu se ženou. 

Seveřanky byly už tehdy emancipované a slečna Solveig Borénová si vedla velmi statečně. O několik let později pak šla moje životní partnerka závod Praha – Poděbrady, ale o tom později.

V témže roce jsme s klubovým kolegou Rudolfem Vaněčkem (Slavia VŠ Praha) cestovali na mezinárodní maraton ve východotureckém Erzurumu.  Letecky by to bylo moc drahé, a tak jsme zvolili opět krkolomnou cestu vlakem přes Maďarsko, Jugoslávii a Bulharsko. Na nádraží v Istanbulu na nás čekal zástupce atletické federace (Turci hradili cestovné a pobyt ve své zemi pro oba) a hned nás odvezl k dálkovému autobusu do Ankary. 

Turecké autobusy byly již tehdy příjemně klimatizované a vůbec o hodně modernější než naše Karosy. Cestou jsme viděli hrozné stopy po nedávném ničivém zemětřesení, které tehdy postihlo celé západní Turecko a téměř zničilo velké město Adipazari.

V Ankaře opět rovnou na letiště a místní linkou do Erzurumu. Teprve na místě jsme zjistili, že se celý maraton poběží v nadmořské výšce kolem 2000m po hlavní silnici s obrátkou v kurdské osadě Ilica. Kromě domácích reprezentantů Ismaila Akcaye a Aktaše byla na startu španělská hvězda Carlos Perez a pak my dva, ze kterých místní tisk udělal když ne hvězdy, tedy určitě hvězdičky.

Jenže to bylo úplně jinak: dopadli jsme jako sedláci u Chlumce. Ruda Vaněček přepálil začátek a maraton zabalil několik kilometrů za obrátkou úplně vyčerpaný, točila se mu hlava z nedostatku kyslíku a horka. Já tehdy uměl maraton spolehlivě pod tři hodiny, ale v těchto podmínkách jsem poslední kilometry víc šel než běžel a do cíle se doplížil asi za tři a půl hodiny.
Tehdy jsem ještě stíhal zároveň trénink běhu i chůze. 

V příštím roce 1969 se stále dalo vycestovat na pozvání a já toho využil ke startu v kuriózním chodeckém závodě na 24 hodin na dráze v anglickém Leicesteru. Vycestovat se dalo, ovšem peněz bylo málo a valuty navíc se daly sehnat pouze od veksláků. Jel jsem tedy za Kanál opět vlakem, vsedě a bez lehátka přes noc. V Anglii byla zrovna stávka železničářů, vlaky měly mnohahodinové zpoždění a tak jsem dorazil k hlavnímu pořadateli až dvě hodiny před závodem.

Šli jsme na umělé dráze dlouhé 400 m a startovalo nás asi 25. Věděl jsem, že vysokým favoritem je Brit Colin Young, tehdy jeden z pěti nejlepších chodců – ultravytrvalců na světě. S Colinem jsem se potkával i mnohem později v 90. letech, když jsme spolu startovali na veteránských mistrovstvích světa a Evropy.

Říkal jsem si v duchu: „nemáš co ztratit“ a šel zprvu asi uprostřed startovního pole. Po dvou hodinách mne to přestalo bavit a začal jsem zrychlovat Bez větších problémů jsem k večeru (start byl v 10 hodin dopoledne) byl už na druhém místě a šlo se mi perfektně. 

Colin do toho bušil naplno a předcházel nás ostatní kolo za kolem. Bál jsem se chůze přes noc, ale kupodivu jsem to přežil celkem v pohodě a nevadil mi ani ranní chlad, na který několik soupeřů doplatilo křečemi. Ani jsem neměl – mezi chodci hodně obávané – žaludeční potíže způsobené občerstvením. Po 19 hodinách jsem zdolal magickou hranici 100 mil a stal se tak automaticky členem výsadního bratrstva chodců „Centurionů“, což byl výběrový klub pro magory, kteří na veřejném závodě ušli pod dohledem rozhodčích nejméně 100 mil.

Ale pak začalo asi největší martyrium v mém sportovním životě – o něm však příště.

(Pokračování)