ZÁPISKY NESPORTOVCE: běžecká autoškola

Četl jsem vaše komentáře u Milošova článku, o tom, jestli je nadváha překážkou, a s odstupem času to vidím taky trochu jinak?

Vzpomeňte si, jaké to bylo v autoškole. První rozjezd na křižovatce v době špičky, když je za váma řada aut Tím si holt musí projít každý. Nemá cenu říkat, že ten pocit je zbytečný. Není. I jeho překonání je pro začínajícího běžce velkou metou. Anebo stačí jen vyjít ven a bežet?

No jo, ale jak se to dělá? To je stejné, jako když si člověk s čerstvým řidičákem řekne, že pojede do Londýna. A to je na tom ještě lépe, protože někdo uznal, že ho viděl řídit a šlo to. Nemělo by to být nic těžkého, obléknu se do něčeho sportovního, nazuju botasky a hurá ven. Ta představa se realizovala jednoduše, až k tomu hurá. Je jedno, jestli člověk bydlí na vesnici nebo ve městě. 

Lidi koukaj všude stejně – vyjeveně a blbě, ale hlavně strašně nepříjemně. Proběhnout kolem zahrádky u hospody bude peklo, říkám si. Nebylo, protože jsem tam nedoběhl. Zhruba po půldruhé minutě mi došel dech a já musel zastavit a do toho všeho mi ztuhlo lýtko levé nohy. Otočil jsem to a šel domů. Tak to teda ne! JÁ budu říkat, kdy se poběží a jak dlouho, a ne tělo. Je ale jasné, že se to budu muset nejdřív naučit, prostě nastoupit do běžecké autoškoly.

Google je mocný a tak nacházím spoustu plánů a jeden z nich je i pro takové tragédy jako já. Hlavní pointa je se donutit čtyřikrát týdně na půl hodiny vyrazit na svižnější procházku. To by šlo a navíc nemusím vypadat jako běžec, prostě člověk na procházce. Půl hodinka uběhla jako voda, ještěže je léto a dají se nosit kraťasy a tričko. Mám super pocit, který mi vydržel celý den. 

Týden je pryč a je čas na první bilancování. Chození je príma a času to moc nezabere. Příští týden už zařadím běh. Každý trénink bude vypadat tak, že čtyři minuty půjdu a jednu minutu poběžím a tak pořád dokola. Každý další týden se minutka přesune z chůze do běhu a tak za pět týdnů poběžím třicet minut v kuse.

Chůze minulý týden byla v pohodě a i problém s udýcháním se zlepšil. Tak koukám na hodinky až budou čtyři minuty pryč a … málem jsem sebou seknul, jak jsem sledoval až bude minuta pryč. To je teda hustý, vážně to nechápu, vždyť jedu podle plánu, cítím se lépe a stejně se běh vzpouzí. Další čtyří minuty na uklidnění nestačí a tak zařadím běh už jen dvakraát. Tedy každý druhý.

Nějak jsem si neuvědomil, že zrovna „poběžím“ kolem zastávky. Naštěstí jsem z toho byl tak urvanej, že jsem lidi nevnímal. Matně se mi vybavuje jen hláška, že nemusím tak chvátat, protože autobus ještě není vidět ani v zatáčce.

Dobrý pocit se vytratil. Rozhodně to nevzdám, ale musím dělat něco špatně a nevím co.

Teď už samozřejmě vím, v čem byl problém, ale jak se k takovým informacím může dostat člověk, který je nehledá? Zažili jste něco podobného? Připojte komentář nebo mi napište, jak jste odkrývali tajemství vytrvalostního běhu. Jestli budete mít zájem, rád váš text zařadím do nějakého svého povídání.

Tomáš Rokos