Začal jsem běhat delší trasy v okolí svého bydliště a sbírat informace o závodech. První rok jsem vystačil s tratěmi do 10–12 km. Když se mi koncem léta 2007 podařilo pár dobrých časů, těšil jsem se, jak přes zimu přidám v tréninku a vyzkouším něco delšího. Po dvou jarních půlmaratonech jsem si do svého kalendáře výrazně zapsal i datum 14.9.2008 – Brněnská 25 a těšil se jak malý kluk. Postupně jsem v tréninku prodlužoval vzdálenosti a připravoval se na svůj nejdelší běh v životě. Zhodnocením všech ukazatelů jsem si dal za cíl 1:40.

Když konečně přišel ten den, už jsem věděl, že na tom nejsem zrovna nejlíp zdravotně a tím pádem ani výkonnostně. Ale vidina mého prvního startu na tomto kdysi (a snad i do budoucna) slavném závodě mě natolik táhla, že jsem doma spolkl dva Ibuprofeny, nabalil rodinu do auta a vyrazili jsme.

Po příchodu na stadion Moravské Slavie jsme nasáli sportovní atmosféru, umocněnou probíhajícím fotbalovým turnajem osobností. Mně se ale začala zmocňovat ta správná předstartovní nervozita. Kouknu do startovní listiny a porovnáním s loňskými výsledky manželce jemně naznačuji, že by se mne při troše štěstí a zbytku formy mohlo týkat i závěrečné vyhlašování, což se mi moc nestává.

Krátce před polednem se vysvlékám a s ostatními nedočkavci se shromaždujeme za cílovou čarou, běží se jedno kolo v protisměru. Na poslední chvíli přibíhá i věčně zaneprázdněný hejtman Standa Juránek a v rychlosti se rozcvičuje. Stačíme se pozdravit a už mířím na startovní čáru pod nafukovací reklamní oblouk, kde se potkávám s hlavními favority Alešem a Tomášem, kteří na obligátní otázku odpovídají, že do obrátky půjdou v pohodě a pak do toho šlápnou. Dan Orálek je v Holandsku, a tak je kolonka pro jméno vítěze hodně otevřená.

Trať jsem si prošel na mapě, část je shodná s Brněnským půlmaratonem a dál snad nezabloudím. Stavím se do první řady, snad oprávněně a v mírném předklonu s prsty na stopkách čekám na výstřel. Prásk! A je to tady, vybíháme celkem mírným tempem po umělém povrchu na úvodní kolečko. Fotbalisté a jejich realizační týmy sledují těch šedesát bláznů, kteří se vydali na takovou štreku. První rozruch a veselí způsobil nečekaný leader startovního pole, který se mínil vydat do druhého kola. Až zásah pořadatelů ho nasměroval do brány ven ze stadionu. „On není zvyklej běhat v čele,“ ozve se za námi.

Každý kilometr tratě je označen číslem na silnici, což je perfektní, ale ze začátku i deprimující, když vím, kolik mne ještě čeká. Naštěstí je tempo opravdu pohodové, první dva kiláky po čtyřech minutách. Díky tempu probíhá v naší vedoucí desetičlenné skupině už od prvních metrů družný hovor. „Tak pohodový závod jsem už dlouho nezažil, konečně nepřepálený začátek.“ S tímto poznatkem všichni rádi souhlasíme.

Občerstvovačku na pátém kilometru nechávám bez povšimnutí, nejsem zvyklý při běhu cokoliv konzumovat… Prokličkujeme Pisárky, přeběhneme nový most přes Svratku a zabočíme do zahrádkářské kolonie v Jundrově. Cesta prochází rekonstrukcí, jsou tu nové obrubníky, ale povrch špatný, rozdrobený. V Komíně vbíháme na cyklostezku a potkáváme v protisměru pár běžců, kteří ovšem na naše výzvy, ať se přidají k nám, nijak nereagují. Asi proto, že mají na uších walkmany.

Achillovka pobolívá, ale zatím není důvod přesedat na šalinu a vydat se zpět. Vbíháme do Údolí oddechu (kdo ten název vymyslel?) a začíná se mírně zrychlovat. Naše skupinka je už jen sedmičlenná a začíná se natahovat. V mírném stoupání podbíháme starou dálnici a najednou se přede mnou odpojuje Tomáš a míří do křoví…

Už vidím obrátku s občerstvovačkou a v protisměru mne míjí ti nejrychlejší, tentokrát nepohrdnu a polykám kousek banánu, začínám cítit, že teď se to bude lámat, jak u mne, tak celkově. Rozbíhám se dolů z mírného kopce, řadím se na páté místo a sleduji, kolik lidí a v jakých odstupech jsou za mnou. Jen to zrychlení se mne jaksi netýká, a tak se smiřuji s tím, že po zbytek závodu poběžím sám.

Zezadu se rychle přibližuje tmavý dres Tomáše. „Makej – ahoj na stadioně!“ A mizí stíhat Aleše. Při seběhu dolů na cyklostezku vidím Ivanu Martincovou. Pořád povzbuzuje, vzhledem k rozestupům je to osobnější a od takové běžkyně to potěší. Díky!

Závodníky před sebou na cyklostezce ještě vidím, ale už vím, že je nedoběhnu. Za sebou nevidím nikoho, což je také dobře. Začínám počítat, jak jsem na tom celkově – vyhlašuje se prvních šest. I v mé veteránské kategorii. Tam to vypadá nadějně – snaž se! Z těchto velmi předčasných úvah mne na patnáctém kilometru vytrhává nepříjemný pocit v lýtkách – měl ses napít….

Teď ne, přece to nevzdám, říkám si a trochu zvolňuji, což pro mne není problém. Snažím se lýtka udržet napnutá, aby nezkřečovala, musím vypadat hrozně. Naštěstí po třech kilometrech se můžu opatrně vrátit k normálnímu kroku, ale vzalo to víc sil, než se může zdát. Začínám toho mít plné zuby. Musíš vydržet, hecuju se a blížím se k občerstvovačce na dvacítce.

Tentokrát přejdu do chůze a kromě banánu beru i kelímek s džusem. Jen tak mimochodem se podívám dozadu a spatřím v dálce asi 400 metrů pohybující se barevné tričko. To musím udržet, říkám si a zkouším přidat, což se trochu daří, půlmaraton mám zhruba za 1:24, ale to nejhorší mne teprve čeká. Stoupání na dvaadvacátém kilometru.

Ten kopec znám z jarního půlmaratonu, nemám ho rád a on nemá rád mne. Připadám si jak na Ecce Homo a s vypětím všech sil ho velmi pomalu vyběhnu. Sbíhám do ulic a těším se do cíle, který je ovšem ještě hodně daleko, když vím, že mi někdo dýchá na záda a je čím dál blíž…

Poslední dva kilometry jsou nekonečné. Přeběhy silnic už si dávno tak neužívám jako na začátku, jen se snažím vypadat tak, aby mi někdo nechtěl pomáhat, povzbuzení od pořadatelů potěší, ale mně už moc nepomůže.

Poslední kilometr a mírné stoupání ke stadionu, běžec za mnou se neúprosně blíží, evidentně si rozvrhl síly lépe a je na tom dobře (neptal jsem se ho). Vbíhám branou na dráhu a připadám si jako maratonec na olympiádě. „Taťko, do toho,“ slyším za sebou a mačkám se, co to jde, třístovka, ten za mnou je už také na stadioně, dvě stě metrů, snažím se vzpomenout na své půlkařské období a zasprintovat, ale už není z čeho.

Cílová rovinka, vidím před sebou jen ten červený oblouk v cíli, vnímám bývalého primátora a nyní europoslance a fotbalistu Duchoně: „Přidej, přidej!“ Posledních padesát, třicet, dvacet, deset metrů a cíl! Mačkám stopky a vydýchávám se. Čas 1:39:50 není zejména z historického hlediska nic moc, ale svůj cíl jsem si splnil na chlup a vyhlašované šesté místo jsem o kousek uhájil. S povděkem beru od pořadatelů láhev pití, která hned mizí u dcery, tak žádám ještě jednu a pak teprve můžu doplnit chybějící tekutiny, děti mi přinesly čokoládu, která se mi také velmi hodí.

Manželka hlásí: „Říkali, že jsi druhý ve své kategorii, to je super.“ „Jé taťko, můžu jít s tebou na bednu?“ Nemám ani sílu na výklus, tak se jen procházím, oblékám se a pak čekáme na vyhlášení. Poslouchám komentář pana Šmitáka a jeho krátké rozhovory s doběhnuvšími běžci, s Ivanou Martincovou a Pavlem Baběrádem, jehož odpověď na otázku, co říká dnešním výkonům a časům, „hlavně že to doběhli,“ sedí přesně na mě.

Před odjezdem na zasloužený oběd stihnu ještě slíbit manželce, že nikdy nepoběžím maraton… Asi…