ZÁPISKY HOBÍKA: Hubnout? Ne, sportovat!

Už od začátku se tělesná váha stala základním ukazatelem mého tréninkového úspěchu. Nejdříve jsem si založil excelovou tabulku, která mi automaticky dělala graf a dlouhodobou tendenci. Každý den jsem doplnil nové číslo a sledoval, jaký to má vliv. Připadal jsem si dost vědecky, že to mám pod kontrolou.

A pravda je, že hmotnost šla dolu, někdy až víc, než by bylo správné. Někdy zase několik týdnů ani ťuk. A tak jsem ji rozšířil o další hodnotu a tou byl objem pasu.

Přišly ale dny, kdy jsem zjistil, že mám občas vynecháno. Vážil a měřil jsem se každý den ráno, ale už jsem to nestíhal zapisovat. Teda, kdybych chtěl, tak bych si čas našel, ale prostě se to odsouvalo ze středu zájmu. Přestalo mne zajímat, o kolik kilogramů mne zase běh připravil.

Vše je završeno stavem, kdy se ani každý den nevážím. Váha je pořád na stejném místě, já stávám pořád stejně, ale myslím na něco jiného. Třeba jak si se synem půjdeme odpoledne na zahradu trochu zablbnout. Prostě moje váha zmizela z radaru zájmu.

Při svých 175 cm, jsem se propracoval na 76 kg. Jeden den je to o jeden více, jindy zase o jeden méně. Nejsem žádný chrt, ale to já asi ani nemám šanci být. Nedělám si iluze, že budu mít 65 kg. Možná bych i vypadal divně. Mám určitě na to toho dosáhnout. Tvrdá dieta, spolu s tvrdým tréninkem. Ale upřímně, asi bych s během seknul.

Možná si začnu zapisovat, jak se cítím po doběhu, ale jsem na vážkách, jak dlouho mi to vydrží. To, co mne teď zajímá a co zjišťuji, může být za pár měsíců naprosto jinak. Občas se zamýšlím, co je vlastně tou dlouhodobou motivací pro běžce. Existuje vůbec? Nebo je to nekonečná série malých?

Nedávno jsem zrušil tréninkový plán, teď jsem přestal zjišťovat jak hubnu. Mám za sebou už jeden závod. A pokud mám přiznat, co mne motivuje teď, tak je to asi měsíční objem přes 200 kilometrů a taky příští týden memoriál Karla Raise, který chci zaběhnout podobným tempem, jako jsem dal desítku.

Když to tak shrnu, tak jsem začínal pocitem bytí naprosto bez kondice a že je nutné s tím něco dělat. Teď už rozhodně bez kondice nejsem, shodil jsem patnáct kilogramů a uběhnu deset kilometrů v kuse bez větších problémů. Fyzicky už toho nemám moc společného s tím naprostým nesportovcem, který když odlepil nohy od země, tak mu tep šel přes 80% TFMax.

Pokud si ještě vzpomenete na jeden z mých prvních zápisků, tak právě v těchto dnech dodělávám běžeckou autoškolu. Přestávám přemýšlet nad každým svým krokem, ale užívám si každého běhu, bez nutnosti si cokoliv zapisovat.

Co je asi další stav? Stali jste se všichni mými velmi blízkými přáteli, se kterými řeším svá běžecká trápení a radosti. A tak vám to povím. Mojím snem je dát ironmana. Tam je maraton jen jedna z disciplín a já zatím uběhl tak tu desítku. Jenže jednou…

Tomáš Rokos