Především to je věrnost fanoušků a zapálení organizátora. Ačkoliv jedno možná pramení z druhého. Přízeň věrných nelze nařídit, naplánovat nebo zadat agenturám. Běžec je mrška, chce být pořadatelem hýčkán, téměř až osobně. Vidět pořadatele v akci nejen v době konání samotného závodu, ale běhat a žít během v podstatě nonstop po celý rok. Bít se s překážkami, nefňukat a nezávidět těm, kteří jsou v něčem momentálně úspěšnější. Poučit se od nich. Umět zbláznit obchodní partnery natolik, že krize-nekrize prostě neumí říci ne na předložené požadavky.

S fanoušky je zapotřebí komunikovat. Věcně a cíleně. Používat komunikační kanály, které vyhovují té které skupině běžců. Internet a jeho sociální sítě jsou určitě účinnou a rychlou formou přenosu informace, starší formy komunikace mají ale na druhé straně fanoušky stálejší.

O tradicí závodu je zapotřebí se opírat, nikoliv však zůstávat jen u ní. Zajímavých a ambiciozních závodů přibývá a je třeba se ohánět, abych vystoupil z davu a udělat vše pro to, aby se to o mně vědělo.

Pro někoho může být překvapením, jak základní část a finále ankety ovládly moravské závody. Jistě, lze to vysvětlit tím, že větších akcí je na Moravě méně než třeba v samotné Praze, kde se hlasy běžců rozložily a výrazněji nevynikl nikdo.

Ale nezpomínejme, že „Rohálovka“ měla tu ukrutně nevýhodnou pozici, že se koná hned zkraje roku (takže se na ni mohlo zapomenout) a to ještě v kraji, který rozhodně nepatří mezi běžecky nejpočetnější. O to více smekněme před Ondrou Němcem. Jeho pražští kolegové mu mohou tiše závidět fakt, že zatímco metropole se rozhodla se upracovat k totální apatii, jiné regiony se stále umí během bavit a žít naplno i život běžecký.

Ondrovi přejme hodně trpělivosti. Pokud mu vítězství v anketě přivede na start účastníky nové, z řad méně zkušených běžců, bude čelit podobným starostem a tlakům jako jeho „větší“ kolegové. Zcela určitě bude nucen – stejně jako ostatní úspěšní pořadatelé – zvážit ještě větší profesionalizaci, protože nikdo z nás si nepřeje, abychom se bavili na úkor podlomeného zdraví těch, kteří pro nás podobné akce připravují.

V pětici finalistů jsou dva zcela nové závody a jeden skoronový. Opět, lze to shodit lakonickým „nové je vždy hezké, uvidíme napřesrok“. Pro mne to je spíše znamením, že pořadatelská scéna prožívá po letech bouřlivé roky. Je tu chuť něco dělat, je tu chuť dělat to jinak a hlavně – jsou tu ti, pro které se to dělá a kteří to ocení.

O příští rok se tedy nebojím. Už teď vím, že všechny krásné závody zase neobjedu…