Jak ses k Juniorskému maratonu dostal?

O akci jsem se dozvěděl, když jsem ještě sám studoval na gymnáziu. Maturoval jsem v roce 1999, kdy se Juniorský maraton teprve rozjížděl, a pár mých kamarádů atletů a lyžařů se ho zúčastnilo. Pak jsem se s ním potkal až jako učitel tady v Praze.

Začátky byly těžké. V prvním roce jsme dali dohromady horko těžko jeden tým a místo tří jsme měli ve štafetě čtyři holky, protože jsme nesehnali dost kluků. Další ročníky už byly lepší a zájem o akci stále roste. Ani nevím, čím přesně to je, ale naši studenti do toho jdou nyní naplno a kromě Juniorského maratonu už běhají i kratší městské běhy sami.

Může na to mít vliv současný trend vzrůstajícího zájmu o běh?

Ano, myslím, že to s tím souvisí. Mladí registrují, že se v Praze koná hodně běžeckých akcí, vidí dost lidí běhat a zaujmou je třeba běžci s iPhonem nebo se psem. Reklamu běhu dělají také jejich kamarádi nebo spolužáci, kteří už Juniorský maraton zažili. Poznali neopakovatelnou atmosféru této akce, jaké to je fungovat v týmu a snaží se nalákat své spolužáky. Takto mi nyní velmi pomáhá kamarád Štěpán, můj student, s nímž jsem už zažil kromě společných výběhů i celý maraton. Svým spolužákům může akce představit jiným způsobem než já, protože je jedním z nich a není pro ně autoritou.

Pokolikáté se budeš se svými studenty ucházet o účast ve finále?

Letos to bude pošesté, co budeme soutěžit za Gymnázium Jana Nerudy.

Jak probíhají přípravy účasti školy na této akci? Co přesně obnáší tvá práce?

Pár měsíců před závodem vybídnu studenty prostřednictvím školní nástěnky, aby se začali hlásit. Pak se sejdeme na poradě, kde řešíme, kolik dáme dohromady týmů, kdo bude v A týmu a jak bude vypadat trénink, pro zájemce vymýšlím tréninkový plán. Mým hlavním úkolem je akci propagovat, věnuji se komunikaci s organizátory a vyplňuji soupisky závodníků. Přímo při závodě studentům pomáhám jako vodič.

Na jaké další běžecké akce studenty zveš?

Vedle Juniorského maratonu to jsou orientační běhy. Děti zvu například na přebor pražských škol v této disciplíně, který se koná v některém z pražských parků v termínu nedlouho před Juniorským maratonem, takže jde o jakousi variantu tréninku, o aplikovaný běh v terénu. Přeboru se z naší školy účastní běžně kolem deseti studentů, což je však v porovnání s Juniorským maratonem mnohem méně. Orientační běhy zařazuji spíše pro zajímavost a pro zpestření, protože často se méně běží a hlavně se hledá v mapě. Jde o doplněk k vytrvalostní­mu běhu.

Se studenty se také účastníme jiných větších městských běhů. Za školní tým Nerudní běžci – Světlo pro svět (Run for Light) běháme i napůl charitativně v rámci závodů pořádaných PIMem. Závodíme v tričkách organizace a přes internet hledáme dárce a sponzory.

Jak vnímáš vztah dnešní mládeže k běhu a ke sportu obecně? Není tak trochu na vině poklesu zájmu mladých lidí o sport současné školství, které před tělocvikem výrazně upřednostňuje jiné vzdělávací předměty?

Určitě. Studenti mají po celou střední školu tělocvik povinný jen dvě hodiny týdně, což je velmi málo. Absolvují sice ještě různé sportovní kurzy, ale i tak je sportovní výchova v porovnání s ostatními vzdělávacími předměty utlačovaná. Přitom jde o to, aby žáci měli v pořádku držení těla, dokázali třeba udělat kotoul, uměli chytit míč či se orientovat v prostoru, aby uměli plavat, lyžovat a ovládli další pohybové dovednosti. Tělocvik je velice důležitý, ovšem mně se zdá, že na školách je hodně podceňován. Přitom je významný nejen svým vzdělávacím, ale i obecně výchovným obsahem.

Jaká je tvá osobní zkušenost ze školy, kde učíš?

Naše gymnázium má naštěstí silný tým tělocvikářů a propracovaný systém sportovních i jiných akcí, takže na nesportovní školu jsme hodně sportovní. Nicméně jsme považováni za spíše akademickou a méně sportovní školu, proto jsem potěšen, když se dozvím o sportovních aktivitách studentů.

Za dobu svého sedmiletého působení na škole pozoruji určitý vývoj. Objevila se řada nových, stále oblíbenějších sportů – rozličné tance, jezdectví na koni, různé typy sebeobran a jiné. Méně už studenti pěstují atletiku a míčové sporty, boom však pořád zažívá florbal. Osobně mám pocit, že „běh“ v názvu sportu mladé spíš odrazuje. Já se je proto v této oblasti nesnažím vést výkonnostně, ale chci, aby běh pro ně představoval po celý život určitý druh zábavy.

Studenti u nás jsou sami o sobě dost iniciativní a sebevědomí, takže pro ně nejsem díky sportu formální autoritou, někým, kdo stojí na druhé straně barikády. Vede to k zodpovědnější spolupráci a k jistému partnerství. Když se chtějí zúčastnit nějaké akce, požaduji, aby měli v pořádku školu, aby se z hodin „neulejvali“ a s kolegy učiteli se dohodli třeba na náhradním termínu písemky. Chci po nich zodpovědný přístup ke sportu i ke škole. S řadou studentů si tykáme, což se může zdát neobvyklé, ale je to dáno tím, že spolu trávíme mnoho hodin na hřišti nebo na trati, kde je tykání přirozené. V něčem jsme vyloženě parťáci, ale snažím se jim naznačit, aby i k tomu přistupovali zodpovědně.

Vše by také bylo docela jiné, pokud bych o sportu jen teoreticky hovořil. Ale my vybíháme na trať společně, takže oni mi věří a vědí, že nejde jen o nějaké teorie a výmysly. I to určuje náš vztah.

Jak konkrétně své studenty k běhu motivuješ?

Školní sportovní akce jsem začal pořádat ještě v době, kdy jsem měl od studentů malý věkový odstup. A když někdo z nich více sportoval a potkávali jsme se třeba na závodech, bylo o něco snazší navázat bližší vztah. Také je dobré, když učím třídu dva tři roky po sobě, nebo když s ní absolvuji nějaký sportovní kurz, při kterém studenti zažijí více hodin nějak nestandardně, třeba na lyžích. Tyto zkušenosti mi umožňují studenty lépe poznat a oni mi pak více důvěřují. Takže potom roste i počet účastníků Juniorského maratonu. Letos nás je už přes padesát! Prošlo to tedy určitým vývojem.

Důležité je, aby si učitel vybudoval vztah se studenty a to nejen s těmi, které učí. Když se například loni blížila podzimní desítka, stávalo se mi, že za mnou chodili pro radu jak trénovat kluci, které jsem ani neučil. Nebo letos už za mnou chodí i ti, které učím teprve půl roku.

Cítíš jako učitel a tréninkový rádce větší míru zodpovědnosti? Můžeš toho dost ovlivňovat…

Těší mě, když studentům poradím s tréninkem, a pak je vidím, jak se jdou skutečně proběhnout. Nebo mám radost, když dáme dohromady velký počet týmů a závodíme s ostatními. Své aktivity neberu jako vyloženě zodpovědné, spíš studentům nechci běh znepříjemnit.

Také jsem rád, když do běžecké akce jde i někdo, kdo skoro nesportuje, a je to pro něj výzva, protože svou účastí pomůže celému týmu. Běží čtyři kilometry, předá a je to zážitek i pro něj. Je tam důležitý totiž i ten týmový duch.

Své studenty umíš nadchnout, tvé výsledky jsou evidentní. To určitě zvyšuje chuť do další práce, že?

Ano, přesně tak. Ale kdybych neměl podporu vedení školy a studenti by nebyli uvolňováni na akce z vyučování, tak by to nešlo. Ředitel naší školy je naštěstí velký sportovec a při organizování sportovních programů mi dává hodně svobody. A pokud se k tomu přidá zájem ze strany studentů, je to na dobré cestě. Navíc, když se ještě podaří nějaký pěkný výsledek, tak je to super. Například tým nám už postoupil třikrát do pražského finále a běžel na velkém mezinárodním maratonu. Byl to obrovský zážitek pro všechny, fandila celá škola, kamarádi i rodiče.

Letos jsem studentům navrhl, že bychom mohli zkusit zlámat české rekordy, a poslat do semifinálového kola co nejvíc týmů, abychom předčili i gymnázia se sportovním založením. Vypadá to, že to skutečně dokážeme. Vznikly již tři čistě třídní týmy, což mi přijde úžasné. A tak nyní doufám, že se nikdo nezraní, a hlavně, že to bude všechny bavit.

Jak konkrétně studenty na závod připravuješ?

Pod PIMem funguji jako trenér mládeže v rámci PIM běžeckého klubu Petřín, který jsem založil s Veronikou Brychcínovou, mistryní republiky v maratonu z roku 2007. Mohou ke mně chodit studenti středních škol a mladší vysokoškoláci a tréninky mají narozdíl od PIM klubů pro dospělé zdarma. Zpočátku jsem občas vybíhal sám, většinou jsme pak byli ve dvou či ve třech, ale někdy nás trénovalo i šest sedm. Vybíháme vždy v pondělí a trénink přizpůsobujeme aktuálně tomu, jaká akce nás zrovna čeká. S těmi staršími, kteří chtějí zkusit běžet sami třeba desítku, také konzultujeme individuální trénink. Studentů tedy přímo se mnou chodí běhat relativně málo, ale dost jich už trénuje samostatně.

Ve škole jsme si v posledních dvou letech také udělali v rámci školního kola měřený trénink, aby si studenti zkusili zaběhnout čtyři kilometry. Bylo to ve volném čase studentů, sešlo se nás vždy asi sedmnáct a mě tak hojný počet velmi potěšil.

Jsi v kontaktu se svými kolegy učiteli, kteří se snaží o organizování podobných aktivit? Daří se jim to?

S několika kolegy ze středních škol se opakovaně potkáváme na pražském semifinále Juniorského maratonu. Někteří se potýkají s malým zájmem o sport a mají problém dát dohromady jeden desetičlenný tým. Nebo některý učitel není dostatečně zapálen zrovna pro tuto věc, ale orientuje se třeba na míčové hry. Ovlivňuje to více faktorů. Záleží na osobnosti pedagoga i na tom, jací se sejdou žáci. Učitelé také mohou mít problém s uvolňováním studentů z výuky. Kdybych to měl shrnout, tak situaci mají obecně jednodušší pedagogové ze sportovních škol.

V čem tkví tvůj zápal pro věc? Co tyto aktivity dávají tobě osobně? Zkrátka proč to celé vlastně děláš?

Mě samotného baví běh, i když nepatřím mezi elitní běžce. Jsem hlavně týmový hráč a jako naivní idealista a optimista věřím týmovým aktivitám a vůbec překonávání překážek. Jsem přesvědčen o tom, že tyto aktivity mohou studenty formovat a někam posunout. Dají jim totiž často víc než hodiny prosezené ve škole a oni jako součást týmu zažijí obrovské dobrodružství.

Na společných akcích, při kterých si ve velkém počtu navzájem fandíme, si užívám i tu atmosféru. Studenti získají silné zážitky, o kterých ještě dlouho mluví, a komentují fotky z akcí na facebooku. A já jsem duchem ještě tak trochu puberťák, takže mi vyhovuje trávit čas s mladými lidmi. Rád s nimi něco dělám přímo na hřišti nebo na trati. Nebavilo by mě jen přednášet za katedrou.

Juniorský maraton je celorepublikový závod desetičlenných štafet studentů středních škol. V dubnu probíhají v jednotlivých krajích semifinálová kola závodů, z nichž nejlepší týmy postupují do finále, které se koná v květnu při pražském maratonu.

WEB ZÁVODU