Banda šílenců, kteří běží s čelovkami v době, kdy se ostatní vrací domů z hospod a tanečních zábav, možná některého unaveného občana přivedla k zamyšlení o tom, jestli by neměl příště méně vypít.

Napíšu pouze střípky ze svých zážitků a pocitů, protože závod, který má délku 100 mil a trvá okolo 17 hodin, by při podrobném popisu patřil pouze do klubu nejnáročnějšího diváka (čtenáře). Představte si ten televizní pořad: statická kamera, záběr na úsek silnice a v průběhu mnoha hodin se tam objeví na 1 minutu postava a šouravým během zmizí v dálce. To byl byl extrémní televizní pořad…

Ale kino osobních zážitků běžce je zcela jiné:

• Noc, záblesky čelovek a světlo doprovodného vozidla, které nám usnadňuje běh po tmě.
• První náznaky svítání na východě.
• Rosa v trávě, která promočí boty a ochlazuje nohy.
• Mlha u lesa a srnec, který vyplašen váhavě mizí v lese.
• Občerstvovací stanice, která se v raním šeru objeví u silnice.
• Žlutá pole dozrávajícího obilí se zeleným pozadím lesa.
• Rybník v Jedovnici s kempem, kde se jeho obyvatelé právě probouzí.
• Les, kořeny a bahno v hlubokých kalužích.
• Mokrá záda, protože jsem špatně zavřel v batohu nádržku na vodu.
• Nekonečný seběh po nové asfaltce do Lulče.
• Začínající horko, které dělá z vody na občerstvovačce čaj a z čokolády kakao.
• Ztuhlost stehenních svalů, která začíná bolet hlavně při sebězích.
• Množství lidí, kteří unaveni vedrem, pochodují k místnímu bazénu nebo rybníku.
• Studené čerstvě načepované pivo přinesené na občerstvení.
• Tmavý tunel chladného lesa – úžasné přírodní klimatizace.
• Nekonečná rovinka v délce dvou kilometrů po poli mezi rybízem a na žhavém odpoledním slunci.
• Boty, které se místy lepí na tekoucí asfalt.
• Rybník, ve kterém namáčím kšiltovku a snažím se ochladit.
• Paní, která mě zachrání půllitrovou sklenicí vody před uschnutím.
• Doběh do cíle, kde mě vítá asi pět lidí, kteří už se vrátili z občerstvení. Moje pocity jsou ale srovnatelné s doběhem olympijského maratonu na stadion plný diváků.

Na startu bylo šest běžců a jedna běžkyně. Do cíle se nakonec dostali čtyři běžci. Myslím, že pokud byste se zeptali kteréhokoliv ze startujících, zda jim to stálo za to, nebudou s odpovědí dlouho váhat a řeknou „ANO“.

Na závěr musím napsat tohle – tento závod by se nekonal, nebýt obětavých pořadatelů, kteří museli trasu vyznačit, nachystat zázemí, strávit nekonečnou dobu na kontrolách. Navíc nás povzbuzovali a ochotně se snažili vyplnit každé naše přání, které jsme vznesli. Takže všem děkuji.