Prvomaratonkyně. To slovo ve mně vyvolává asociaci prvomájového průvodu. Nevím proč, ale asi že vidím před očima ta rozevlátá mávátka a masy lidí v ulicích. Tady však podobnosti nekončí, protože do průvodů lidi také chodili „dobrovolně a s veselou“ a jejich ležérní krok doprovázely kapely. Po průvodu se šlo na pivo a na klobásu a k dostání byly ten den všude – byť s vystáním fronty – banány a pomeranče.

Tentokrát ale nepůjdeme do průvodu na 1. máje, ale 13. máje do něj přímo vběhneme při Volkswagen Maratonu Praha. Budou nás tisíce a někteří vzdálenost 42,2 kilometrů poběží poprvé. Jako třeba právě Lucka.

Běhat začala před dvěma roky a běhá hlavně na „pohodu“. Přesto jí to nedá a často má v hlavě ne brouka, ale nějaký čas, který chce zaběhnout. Pravda, k maratonu jsem jí trošku pomohl tím, že jsem ji motivoval slíbenou večeří, pokud zaběhne pod 4:15. A alespoň nemusí vymýšlet pro co běžet. A nyní už nechám mluvit ji:

Lucko, první maraton – těšíš se nebo se spíš bojíš?

Ze všech pocitů u mě převládá směsice těšení se a zvědavosti – něco jako dítě před Štědrým dnem. Strach vyloženě nemám, ale jdu do toho s velkou pokorou a respektem a tomu jsem přizpůsobila i své cíle.

Půlmaraton, dá se říci, máš v paži, tedy v nohách, na každém dalším se zlepšuješ. Jakou zvolíš pro maraton taktiku? Půjde ti o čas, o tu večeři, nebo hlavně o to užít si oslavu běhu?

Tak hlad bude určitě veliký a večeře s olympijským trenérem je lákavá Ale teď vážně. Maraton není vyloženě mým cílem, takže se neupínám k žádnému konkrétnímu času a dokonce ani k tomu, že ho vůbec doběhnu. Když jsem se přihlašovala, věřila jsem, že naběhám víc dlouhých běhů, ale od té doby jsem poněkud přehodnotila své běžecké priority, takže na maraton se pojedu hlavně proběhnout, potkat s kamarády a užít si to. Co se týká taktiky, hodinky rozhodně sledovat budu, ale řídit se jimi budu hlavně první kilometry, abych to v postartovní euforii nerozběhla zbytečně rychle. Až se dostatečně zklidním, poběžím tempem, které bude v danou chvíli mému tělu nejvíc vyhovovat a které pro mě bude tím pádem nejvýhodnější. A na hodinkách budu spíš pozorovat, jak jsem na tom. Kdybych v závěru zjistila, že se blížím nějakému zajímavému času, pravděpodobně se zmáčknu, ale to je ještě daleko…

Jak budeš řešit jídlo před závodem a při něm? Máš vymyšlenu taktiku co, kdy, kde vezmeš, nebo to necháš na tom, co bude na občerstvovačkách nebo co vylovíš z ledvinky?

Stejně jako před jinými závody si poslední dny před maratonem budu důsledně hlídat pití. Co se týká jídla, stravuju se vcelku rozumně, takže žádné velké úpravy jídelníčku nechystám. V neděli ráno jednoznačně sáhnu po osvědčeném, což je pro mě lehce stravitelná kaše, případně o něco později ještě energetická tyčinka. Při vlastním maratonu si ponesu datle a energetické doplňky, které mám ozkoušené v tréninku, případně to na občerstvovačkách doplním nějakým banánem.

Budeš na občerstvovačkách zastavovat nebo budeš honit čas?

Na občerstvovačkách budu rozhodně přecházet do volné chůze a pokud bude potřeba chvilku počkat, tak klidně i zastavím. Dělám to, i když běžím na čas, a zatím to byly vždycky velmi dobře investované sekundy.

Poběžíš s vodičem, nebo podle momentálních pocitů?

Ačkoliv jsem si sama roli vodiče vyzkoušela, při závodě se radši soustředím sama na sebe. Ráda si užívám klid, který mě naplňuje, když stojím na startu. Od chvíle, kdy se rozběhnu, vnímám především sebe a svůj běh. Jsem ve velmi intenzivním spojení se svým tělem, kterému se snažím maximálně naslouchat, a tomu přizpůsobuju i okamžité tempo bez ohledu na to, jak běží vodič nebo skupina, ve které zrovna běžím. Na maratonu bude ale vodičem na 4 hodiny můj kamarád Michal Vítů, takže, pokud mi to poběží podobně rychle, je možné, že se s ním třeba kousek „svezu“.

Probíháš si už nyní v hlavě celou trasou maratonu, nebo se necháš překvapit, kudy se to vlastně běží, až tam budeš?

Koukala jsem na mapu a vím, že velká část vede po trase půlmaratonu. Ale při mém orientačním smyslu a neznalosti Prahy většinou stejně moc nevnímám, kudy zrovna běžím. Fascinuje mě, když potom čtu zážitky jiných běžců, kteří popisují, jak se jim běželo v konkrétním místě. Já většinou ani nevím, že se zrovna tam běželo. Spíš si pamatuju, že to bylo „na patnáctém kilometru“, nebo „tam, jak stál ten chlapík v zelené paruce a pískal na píšťalku“.

Máš nějaké motto, které ti pomáhá nemyslet na to, co tě čeká nebo naopak a motivuje tě k tomu, abys zahnala obavy z toho, k čemu ses to zase nechala ode mě zblbnout?

Myšlenky na maraton se z hlavy vyhánět nesnažím, spíš naopak. To, co jsem nenaběhala, se budu snažit dohnat hlavou, takže s nimi pilně pracuju. Většinou mám ale motto pro vlastní závod. Takovou běžeckou mantru, která mi pomáhá průběžně vracet pozornost tam, kde ji potřebuju. Při letošních závodech to bylo zejména k běžeckému stylu a k tomu, abych neběžela zbytečně usilovně. Mou závodní mantrou tedy bylo: „Vytáhni se, uvolni se a užívej si to.“ Pro maraton bude buď stejná, nebo hodně podobná.

A místo závěrečné otázky spíš motivace pro ostatní – kdybys je vedla na maratonu, jakými slovy by ses z nich snažila sejmout břímě obav z toho, co je čeká?

Vztaženo k maratonu asi nejsem ta pravá, co by měla někomu něco radit, ale kdyby na to přišlo, nejspíš bych to na ně zkusila podobně jako sama na sebe. Podívala jsem se, kde všude mají být občerstvovačky a osvěžovačky, a těmi jsem si celou trať rozdělila, takže nepoběžím přes 42 km, ale jen cca 14×3 km. 

Spoustu dalšího čtení nejen o maratonu najdete na Běžecké škole Miloše Škorpila.