Je důležité mít sny. Všichni, kterým vyprávěl o tom svém, si o něm ale šeptali, že je magor. Někteří si o tom nešeptali. Řekli mu to přímo do očí. A proč? Protože rád běhá maratony. Ne že by byl takový ten sportovec, co honí branky, body, vteřiny. Prostě ho to jenom baví. A protože ho to baví moc, řekl si jednou, že je docela dobrý nápad zkusit běžet 30 maratonů za sebou. Každý den jeden.

První důležitý člověk, se kterým oficiálně hovořil o projektu, na něj nejprve vytřeštil oči a pak vyslovil onu památnou větu: „Pane, vy jste magor!" Běžet tak dlouho v podzimních podmínkách severní Evropy kupodivu nikomu nepřipadalo moc normální.

FINANČNÍ PODPORU SPORTOVNÍMU KLUBU VOZÍČKÁŘŮ V RÁMCI PROJEKTU 30 MARATONŮ ZA 30 DNÍ MŮŽETE ZASLAT NA ÚČET SKV 2600062191/2010 S VARIABILNÍM SYMBOLEM 11001002

Už když projekt začínal mít první obrysy, vkrádal se neodbytný pocit, že tomu všemu cosi chybí. Příliš jalové. Příliš připomínající zévu obrovskou, v níž zklamaný potápěč nenachází vůbec žádnou perlu. I sobi přeci vědí, že je dobré, když se radost násobí. A tak došlo k tomu, že se tento nepřizpůsobivý občan potkal s oním prvním důležitým člověkem – Petrou ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha.

Proč zrovna vozíčkáři, říkáte si asi. Na světě existují miliony a miliardy lidí, kteří by nějakým způsobem potřebovali a uvítali pomoc druhých. Není v silách jednoho člověka pomoci všem. Jemu ale osud poměrně jasně a důrazně napověděl – pomoc půjde vozíčkářům. Netřeba zabíhat do detailů. Stačí vědět, že byl po jedné nezaviněné dopravní nehodě na místě spolujezdce rozlámaný jak onen bájemi opředený mraveneček. V rámci operací, léčby a dlouhotrvajícího návratu mezi normální zdravý lid měl možnost potkat mnoho lidí na vozíku. Věřte, že u většiny z nich to nebylo na základě jejich svobodného rozhodnutí, vozit se zbytek života na čtyřech kolečkách. A většinou to nebylo ani jejich vlastní vinou. Překvapivě, tedy pro něj překvapivě, šlo hlavně o silné lidi s vůlí, odhodláním a odvahou. Hodně přemýšlel a snad se i něco naučil, když mohl sledovat, jak někdo, kdo je na tom fyzicky hůř, se psychicky drží daleko lépe.

Sportovci sportovcům! Kdo jiný by měl pomáhat sportovcům než jejich nejbližší vývojový druh – tedy zase sportovci? Kdo jiný dokáže lépe pochopit, jak moc může člověku pohyb chybět a jak moc mu může dát, vrátí-li se k němu, byť třeba ve trochu jiné podobě? Ano, sportovci. Tedy platí-li předpoklad, že sportovci jsou ti dobrosrdeční lidé plní lásky k pohybu, kterým nejde především o peníze, moc a slávu, ale hlavně o zábavu, radost z pohybu, sounáležitost a přátelství. Na fyzikálních hodnotách, jako je třeba čas, nezáleží. Jde o pohyb. Endorfiny vyplavující se do krve. Ten pocit, že svět je vlastně krásný…

V současnosti se ten nepřizpůsobivý občan, o kterém vám tu vyprávím, účastní maratonských běhů u nás i v zahraničí. Za každý takto absolvovaný přípravný maraton zasílá na konto Sportovního klubu vozíčkářů (SKV) Praha tři sta korun. V rámci projektu Spojenci SKV se může k projektu kdokoli připojit a věnovat vozíčkářům jakoukoli částku. Například za jeden uběhnutý kilometr, jeden uběhnutý maraton a podobně.

Už má i první fanynku, která posílá sto korun za každý absolvovaný přípravný maraton. Projekt má svůj vlastní variabilní symbol 11001002 a transparentní sbírkový účet 2600062191/2010. Tak se můžete prostřednictvím internetu kdykoli podívat a sami zkontrolovat, co se s penězi děje.

Na oficiálních stránkách získáte více informací o projektu i spolupráci se Sportovním klubem vozíčkářů, nejnovější zprávy a reportáže z maratonů.

René Kujan, zmiňovaný magor