Psí život: Z bezdomovce vytrvalcem
Přesně si nevzpomínám, jak to bylo. Sotva jsem se rozkoukával jako malé štěně, byl jsem u hodných mladých dvounožců, kteří neměli žádné psí zkušenosti a taky čekali vlastní mládě. A tak jsem musel z domu. Nevím, kde je moji původní dvounožci našli, ale jednou přijely takové tři upovídané dvounohé bytosti. Řekl jsem si, že zkusím štěstí, skočil jsem jedné z nich do náruče a už jsem tam zůstal. Kdybych věděl, do čeho jdu, možná bych si to rozmyslel. Copak jsme se domluvili, že ze mě bude psí maratonec?
Ale zpátky na začátek. Odvezli si mě a já se těšil na novou zábavu. U mojí nové paničky jsem se od začátku měl dobře, tak si ji pořád hlídám. Představte si, jednou jdeme na procházku a ona se mi snažila utéct. Tak to ne! Běžím za ní, ještě pořád rostu a nemám z toho rozum, tak se mi trochu motají tlapky jedna přes druhou a jsem hned unavený. Bojím se, že to budu muset vzdát a panička mi uteče, ale ona na mě najednou počkala! Vůbec tomu nerozumím. Tak utíká mi, nebo je to nějaká hra? A navíc mě pořád strká na trávu, prý abych neměl problémy s klouby, kdybych běžel po asfaltu.
Nejdřív jsem byl z téhle divné hry opravdu unavený a po chvilce hraní jsem už radši běžel hned vedle paničky. Bylo to super, ještě jsem za to dostal pochvalu. Jak jsme tu hru hráli každý druhý nebo třetí den, zvykl jsem si a šlo mi to líp a líp. Tak honíme se, nebo máme jenom tak nudně někam běžet – co to má za smysl? Začal jsem si vymýšlet svoji zábavu cestou. Už si v klidu očuchám, co potřebuju, a paničku potom doběhnu levou zadní. To bude asi tím, že běhá jenom po dvou. Pořád tomu tedy nerozumím, ale vím, že když tu hru hrajeme, tak se mi dobře spí a taky mám děsný hlad.
Běháme dokola v parku, proto si myslím, že je to nějaká hra. Kdo by takhle jinak běhal??? Běhá se přeci za zajícem, za veverkou nebo za jiným psem, já nejradši běhám za fenkami. Ale jen tak dokola? To může vymyslet jenom dvounožec! Starší kámoši mi vysvětlili, že dvounožci, aby nám udělali radost, chodí s námi takhle do parku. No je fakt, že je to lepší, než dávat pořád pozor na auta a hledat stopy na asfaltu. Moje panička musí mít vždycky něco extra, jinak by si mě taky nevybrala, takže se mnou do parku nechodí, ale běhá. A představte si, začalo to s ní jít pěkně z kopce. Ona si nepamatuje, že jsme ten park už jednou oběhli a běhá pořád znovu dokola! Když se takhle panička zapomene víckrát, bývám trochu unavený, ale jak běháme furt, tak vím kudy, chvíli si odpočinu u čuchání, a pak paničku doběhnu. Je fakt pomalá!
Jednoho dne se v parku objevil nový dvounožec. Musel jsem ho nejdřív trochu postrašit, tak jsem na něj hned skočil. To víte, já mám dvounožce moc rád. Byl z toho překvapený, ale hodil mi klacek, asi abych už na něj neskákal. Jupí, ten se mi líbí! A paničce asi taky, protože před ním poskakuje a pobíhá jak praštěná. Jak jsem říkal, i normálně o ni mám strach, protože si nepamatuje, že jsme dokola už běželi, ale že takhle poskakuje jak smyslů zbavená? A představte si, že ten nový dvounožec jí ještě ukazuje, jak má poskakovat. Dvounožci mají někdy opravdu divnou zábavu. Já jsem z toho ale vyvázl dobře, panička se předvádí a já jsem si toho dvounožce ochočil jako házeče klacků. Panička s ním totiž poskakuje každý týden. Pořád nevím proč, ale já z něj mám trenéra na aportování.
Od té doby, co mám trenéra aportů, náš život začíná jít z kopce. Panička si už vůbec nic nepamatuje, takže běháme víc a víc koleček. A když jsme s tím mým trenérem, tak se panička vždycky lekne a rychle utíká pryč od nás. Já jsem naštěstí rychlejší, takže ji vždycky doběhnu a přemluvím, aby běžela zpátky. Ona se otočí a běží zase stejně rychle zpátky. Ale za chvíli to celé zopakuje a tak pořád dokola. Představte si, že můj trenér ji za to ještě chválí! Občas mi dokonce zapomene hodit nový aport, protože mačká takový divný přístroj v ruce, jak panička běží kolem. To jsem na trenéra pak naštvaný, že se mi nevěnuje. Vezmu klacek a jdu si ho hezky namočit do kaluže, aby líp smrděl. Trošku se tím bahnem ohodím i já sám, ať si mě trenér všimne.
Nevím, čím to je, ale když mám trénink, tak je potom panička děsně unavená. Dvounožci nic nevydrží, párkrát běží rychle a už musí odpočívat a jít brzo spát. Já si lehnu na pět minut a už to zase zkouším, jestli bychom nešli znovu ven. Většinou to neukecám, ale teď poslední dobou hrajeme tuhle běhací hru někdy ráno i večer a to je potom o zábavu postaráno! Panička říkala, že teď už uběhneme i přes 80 kilometrů za týden. Jiným dvounožcům se tím chlubí a mě všichni chválí, že to zvládnu. Vždyť já s ní jenom hraju tu hru a nechci, aby mi utekla!
A co vaši dvounožci, taky šílí během?
Haf – Haf
Maratonský pes Bourbon
Komentáře (Celkem 1)
barborkas 08.07.2012 10:35:54
Přesně si nevzpomínám, jak to bylo. Sotva jsem se rozkoukával jako malé
štěně, byl jsem u hodných mladých dvounožců, kteří neměli žádné
psí zkušenosti a taky čekali vlastní mládě. A tak jsem musel z domu.
Nevím, kde je moji původní dvounožci našli, ale jednou přijely takové
tři upovídané dvounohé bytosti. Řekl jsem si, že zkusím štěstí,
skočil jsem jedné z nich do náruče a už jsem tam zůstal. Kdybych věděl,
do čeho jdu, možná bych si to rozmyslel. Copak jsme se domluvili, že ze mě
bude psí maratonec?
Odkaz na článek
LuckaB 09.07.2012 08:11:09
Hezky napsaný článek, u nás to je podobné jít běhat do lesa, to jo, to se těší a řve radostí jen co vidí, že nazouvám boty na běh. A když v lese zjistí, že se bude běhat a ne čmuchat a zkoumat terén, tak ho to první nadšení opustí Naštěstí je také toho názoru, že běhám jako šnek, tak si vždycky počmuchá a pak doběhne. Běháme v lese, kde jsou místa hromadící se vody z lesa, já se je snažím vždy alespoň trochu oběhnout, většinou to ale nejde úplně a on se mezitím v té vodě čvachtá, to miluje. Psi jako společníci při běhu jsou super, pokud poslechnou a neobtěžují ostatní.
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.