„Neskutečný orgáč.“ Tento výraz používá pro situace a zážitky obzvláště vyvedené. Stát po kolena ve vodě potoka při focení Velké kunratické, zachytit emoce Jana Kreisingera, když se mu podařilo splnit olympijský limit v maratonu, „švenknout“ fotoaparátem mimo běžecký dav a ulovit snímek bohorovné paní sledující se svým psíkem běžecký závod z okna bytu, vylézt na Staroměstský orloj pro pořízení snímku řeky maratonců, to je jen pár příkladů za všechny.

„Fotoaparát jsem poprvé vzal do ruky, když mi bylo jedenáct let. To mi táta koupil plastovou Corinu na svitkový film,“ vzpomíná na své první snímky.

V mládí se věnoval rychlostní kanoistice, v mladším dorostu získal v tomto sportu titul mistra Československa v kategorii C5. Později si začal kondici udržovat během a jízdou na kole. Ke sportu ho to logicky táhlo i s fotoaparátem.

„Běhával jsem Běchovice. Když jsem si koupil první digitální zrcadlovku, vydal jsem se na ně po pár snímcích pořízených při hokejbalu. Bylo to v roce 2008. No a tam mě zlanařil redaktor Běhej.com, který závod sám běžel, pořizoval z něj reportáž a potřeboval k ní snímky,“ usmívá se, když se vrací k počátkům spolupráce s naší redakcí. Tam také zažil první rozpolcenost mysli běžce a fotografa v jedné osobě. „Ale co, poběžím je příští rok, dnes si vychutnám fotoaparát,“ mávl nad tím tehdy rukou.

„Čas, v němž dobíhá tenhle chlapík, bych dal. Nebo sakryš, tady bych rád běžel, řeknu si kolikrát, když fotím na nějakém pěkném závodě a pohltí mě skvělá atmosféra. Tu frustraci si léčím tím, že večer po závodě si jdu zaběhat sám,“ dodává k věčnému sváru své duše běžce a fotografa.

„Když jsem fotil letos na Silvě Nortice a potřetí za sebou jsem předbíhal a fotil jednoho maraton běžícího kladenského běžce, zazněla z jeho úst slova: ‚Ten fotograf už mě s..e‘. Po závodě jsme pak dali řeč a on mi následně napsal maila s úvodem ‚Zdravím běhajícího fotografa‘, a tak to vyřešil za mě,“ odpovídá na otázku o tom, zda se cítí být více běhajícím fotografem nebo fotografujícím běžcem.

Humor miluje. Zasměje se i při historce o tom, jak fotograf doběhne elitní skupinku, aby je vyfotil, pak je ještě několikrát předběhne a v cíli musí být přece také první, když je chce zachytit na cílové pásce. Takže kdo vlastně zvítězil v závodě?

Běhat ho baví kvůli tomu, že si člověk vyčistí mysl, uspořádá myšlenky, je sám sebou. „Běž a buď sám sebou,“ cituje slogan z oblíbeného filmu. „Vyčistím si hard disk,“ má i pro své běhání osobitý výraz. Miluje dny, kdy mu to sedne, běží to samo a z plánovaného desetikilometrového běhu je nakonec patnáctka. Když závodí, jde vždycky nadoraz. Až tak, že při letošní Českobrodské desítce, když to hodně přepálil, ho v cíli museli málem křísit.

„Běžci jsou zvláštní skupina lidí. Na start stejného závodu se vedle sebe postaví kardiochirurg, pokrývač, bankovní manažer i řidič městského autobusu. Vzájemně si mají co říci, poklepávají si po rameni, nezávidí si vybavení a při závodě pak vytvoří jednolitou hmotu. Tím se běh liší od ostatních sportů, i proto se v tomto prostředí rád pohybuji a rád je fotím,“ vyznává se ze svého vztahu k běhání.

Každý závod má podle něj osobitou atmosféru. Na Silvu Norticu jezdí fotit rád kvůli krásné přírodě a perfektní organizaci. Při Ústeckém půlmaratonu mu vyhovuje uzavřenější pojetí, jednodušší přecházení z pozice na pozici, různorodost trati. U obou akcí zmiňuje, že počet účastníků je „tak akorát“. „Na Velké kunratické zase cvakám podle chuti, nikdo mi neuteče,“ oceňuje závod s intervalovými starty.

Focením se podle něj dá živit jen těžko. „Je třeba si udělat jméno, mít marketingovou podporu… a samozřejmě dobré fotografie,“ zamýšlí se nad tím, co by z amatéra mohlo udělat profesionála. Přitom, jak říká, vybavení je hodně nákladné. Pro kvalitní sportovní fotografii je potřeba několika objektivů. I jeho fotografická výbava jich čítá několik, společně s fotoaparáty v hodnotě blížící se dvěma stům tisícům korun.

Připravit se na focení prostudováním trasy, vybrat zajímavá místa, na něž se lehce přesune, promyslet vše časově, taková je jeho příprava na práci fotografa. „Ve výsledku musí totiž snímky tvořit jakýsi průřez závodem, být minireportáží z něj, není možné stát celou dobu za jedním stromem a cvakat,“ vysvětluje nutnost důkladné přípravy. V případě pražského půlmaratonu společně se zachycením předstartovního mumraje tři hodiny focení, hurá domů, vytřídit dobré snímky, ty pak upravovat, popsat a nahrát do fotogalerie, to je jeho pracovní den při běžeckém závodě. Do postele se dostane pozdě v noci.

„Nebojte se fotit, vždyť i snímky zachycené kompaktem mohou zachytit situace, na něž se pak rádo vzpomíná,“ vzkazuje fotografickým začátečníkům. „Běžec by měl do prostoru, který fotografie zachycuje, vbíhat, ne z něj utíkat a lidé na snímku by neměli být malinkými figurkami utopenými v prostoru,“ upozorňuje na nejčastější chyby začátečníků v kompozici fotografie.

V roce 2009 jsem se s ním vypravil do Berlína fotit maraton pořádaný v rámci mistrovství světa v atletice. „Neskutečný orgáč,“ hodnotil Martin svým oblíbeným výrazem prožitek ze závodu při cestě autem zpět domů. Oddali jsme se pak poslechu cédéčka Rogera Waterse, člena skupiny Pink Floyd . Natolik, že jsme přestali vnímat okolí. Až se před námi objevila cedule Witajcie! Rzeczpospolita Polska. I takové běžecko-fotografické „orgáče“ zažijete s Martinem Symonem.